Kázání kardinála Vlka v Assisi 23. října

Přinášíme promluvu kardinála Vlka, která zazněla při mši svaté na zahájení setkání starobylých a nových charismat v Assisi, dne 23. října.

S blížícím se velkým jubileem roku 2000 vyzval Jan Pavel II. celou církev k tříleté přípravě, věnované Nejsvětější Trojici: každý rok byl věnován jedné božské osobě. 2. rok – 1998, byl věnován Duchu svatému a jeho roli v církvi. Papež se rozhodl uspořádat, řekli bychom „výstavu“ působení Ducha svatého, abychom si uvědomili, kolik plodů jeho působení přineslo. V předvečer Letnic roku 1998 pozval všechna církevní hnutí, která považoval za tyto plody působení Ducha svatého. Během onoho večera řekl, že se mu svatopetrské náměstí zdálo jako jediné obrovské večeřadlo.

Shromáždilo se na 50 katolických hnutí, převážně laických, se svými čelními představiteli. Někteří z nich pozdravili Svatého otce. Chiara Lubichové mu u té příležitosti slíbila, že dá do služby charisma jednoty, aby se upevnilo společenství a spolupráce mezi hnutími. V tomto úsilí, které přijal papež s velkou radostí a opětovně nás k němu povzbuzoval, jsme došli až ke dnešnímu dni, k této chvíli… Během onoho historického setkání jsme doopravdy viděli realizaci Ježíšových slov: „A já budu prosit Otce a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy: Ducha Pravdy. (Jan 14,16)“ „…ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“ (Jan 14,26)

Ano, Duch svatý nikdy církev neopustil. V historii církve Pán opakovaně sesílal Ducha, nikdy nás nenechal sirotky. Dokladem toho jsou různá starobylá charismata, staletá, která jsou tu v Assisi tak dobře zastoupená, a charismata nová, zde také zastoupená. Charismata nám byla dána na svědectví toho, že v každé době a na každém místě Bůh zasahuje, aby obnovil svou církev.

Asi v posledních šedesáti letech vnímáme silnou sekularizaci v celém západním světě, i v zemích považovaných za východní, protože byly pod sovětskou nadvládou. Intenzivně se rozšířil dojem, že Bůh tu není; duchovní hodnoty jako by vyprchaly, zmizely. Současně zaznamenáváme mnohé úsilí o změnu této situace, hledají se nové metody, jak čelit současným obtížím.

Během přípravy velkého jubilea, zvláště pak pro rok věnovaný Duchu svatému, nám Papež ukázal, že sám Bůh vzal do rukou situaci a dává nám prostředky pro dosažení změn. Skrze onu „výstavu“ působení Ducha svatého si máme uvědomit, že Bůh se ujal iniciativy nečekaným způsobem: vylil hojně svého Ducha, plného života a moci… Ostatně, v historii naší církve tomu bylo vždycky tak.

V dnešním světě, kde prožíváme mnohé neštěstí, vylil Bůh svého Ducha skrze nová církevní hnutí. Vznikla proto, aby byla nástrojem spásy světa.

Vigílii Letnic roku 1998 předcházelá třídenní konference o hnutích, organizovaná Papežskou radou pro laiky. Jan Pavel II. poslal účastníkům velmi důležitý dopis, ve kterém mezi jiným definoval dva rozměry církve:

„Vícekrát jsem měl možnost zdůraznit skutečnost, že v církvi neexistuje kontrast nebo kontrapozice mezi institucionální dimenzí a dimenzí charismatickou, jejímž důležitým výrazem jsou hnutí. Oba rozměry jsou soupodstatné s božským původem církve, kterou založil Ježíš; oba totiž společně přispívají ke zpřítomnění Kristova tajemství a jeho spásonosného díla ve světě. Oba rozměry, způsobem jim vlastním, směřují taktéž k obnově sebevědomí církve, kterou samotnou lze v určitém slova smyslu nazvat „hnutím“, neboť je naplněním poslání Syna v čase a prostoru, skrze Otce, v moci Ducha svatého."

Znamená to tedy, že není možné se bez obou těcho dimenzí obejít. Kdo má představu církve pouze hierarchické, zbavuje ji podstatného a neodmyslitelného rozměru.

Potvrzení můžeme najít i u svatého Pavla, který říká, že církev je postavena na apoštolech a prorocích. Nemůžeme se spokojit s apoštoly a vzdát se prorockého rozměru. A kdo jiný vyjadřuje prorocký rozměr než právě charismata, kde nehrají roli studia, postavení, moc. V této nelehké době pro církev, kdy se ukazují i nedostatky určitých struktur, které jsou příliš uzavřené do sebe, si musíme uvědomit, že charismata jsou důležitá, jsou podstatná, dokonce v církvi soupodstatná. Vaše přítomnost na této mši svaté je toho hmatatelným a přesvědčivým dokladem.

Zmínil jsem, že na Svatopetrském náměstí byla letniční atmosféra. Na tuto událost navazovalo papežovo pozvání v jeho apoštolském listě „Na prahu třetího tisíciletí“: znovuobjevit působení Ducha svatého v církvi dnes…“. Mohli jsme si uvědomit, že Ježíš, na začátku svého pozemského života přišel v Duchu svatém, chce tak přicházet stále, i dnes, v Duchu svatém. Ano, Duch svatý stále provázel zjevení Božího Syna. „ “Duch svatý sestoupí na tebe…“ (Lk 1,35) řekl Anděl Panně Marii. Na břehu Jordánu, v okamžiku počátku Ježíšova poslání, se Duch svatý ukáže jako holubice nad Ježíšem (srov Lk 3,22). Ježíš to zdůraznil i v Nazaratě: „Duch Páně je nade mnou…“ (Lk 4,18). Na hlásání radostné zvěsti lidé „žasli nad jeho učením, protože v jeho slově byla moc.“ (Lk 4,32) Slovo „moc“ v tomto případě znamená sílu Ducha svatého. Ježíš na kříži „vydechl ducha“. Byl vzkříšen z mrtvých v Duchu, poté vylil Ducha svatého na apoštoly, aby tak připravil stálé místo své přítomnosti, církev, kde i nadále promlouvá, kde jedná v síle Ducha skrze svátosti. Ale definoval místo, kde je přítomen, kde hovoří a jedná, i zcela jednoduše: „kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu“ (srov. Mt 18,20), tedy v jeho lásce. Svatý Jan totiž definuje jméno Boha: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8). To znamená: Ježíš chce být přítomen, chce působit tam, kde je společenství lásky. Nestačí ale láska pouze lidská, citová, smyslová, je třeba lásky, „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5).

V kontextu toho, co jsem až dosud řekl, je jasné, že naše společenství má být společenstvím, které vytváří Duch svatý. Znamená to, že Ježíš chce přijít i dnes jako vždy v Duchu svatém. Jiným způsobem nemůže přijít.

Naše společenství není pro nás, abychom se cítili dobře, abychom byli šťastni. Smyslem našeho společenství, které vytváří Duch svatý, je, aby církev i dnes mohla účinně a viditelně odpovídat na Boží lásku. Ve Starém zákoně říká Bůh „mým potěšením je být s lidskými syny (srov. Přísloví 8,31). V knize Zjevení Janově „Hle stojím u dveří a tluču“ (3,20). Ježíš žádá, abychom mu otevřeli dveře. Tak bude moci vstoupit do našeho světa…

Hojné vylití Ducha svatého, které dnes vnímáme lépe než v minulosti, při setkání s novými a starobylými charismaty, je silné znamení, že se Bůh chce vrátit do našeho světa a žádá nás, abychom mu otevřeli dveře.

Dnešní svět, procházející nekonečnými krizemi a konflikty, pod tíhou problémů, jakými jsou hlad, určité nemoci, začíná znovu hledat Boha.

Nelze nevnímat tato znamení Božích plánů v církvi současného světa…

Jsme šťastní, že můžeme jasně vidět, jak jsme zapojeni do velkého Božího jednání, do jednání Ježíše Krista, který přišel, aby zvítězil nad světem. Zve nás, abychom byli účastni tohoto jeho vítězství. „Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33).

kardinál Miloslav Vlk