Matoušova astronomická přesnost

Slavíme Vánoce 20 let po odchodu komunistického systému a média jsou plná vánočních svátků. Je v nich mnoho vážných i méně vážných zamyšlení a interview na vánoční témata, mnoho nejrůznějších vánočních přání, zaznívají vánoční melodie, koledy atd. MFDnes uveřejnila široký přehled, kam na vánoční půlnoční mši ve „velké Praze“. Za to je třeba poděkovat. I Český rozhlas je připomínal ...

V tyto dny média také vzpomínají, „co se psalo před 20 lety“. Premiér Čalfa tehdy před Štědrým dnem ve své řeči krásně „žongluje“, když konstatuje, že „slavíme odvěké svátky zimního slunovratu, jimž křesťanství přisoudilo i rozměr milosrdenství“. Stydí se ještě zmínit, že křesťané slaví největší událost v dějinách – narození Ježíše Krista. Vánoce prý měly „v dějinách lidského rodu“ (myslel jistě na komunismus) „různé názvy, ale jejich účastníci si vždy přáli, aby to byly dny klidu, hojnosti, dobré vůle a míru“. Komunismus se snažil s Vánocemi, v životě naší společnosti hluboce zakořeněnými svátky, vypořádat po svém: různí placení ideologové to vzali od podlahy a tvrdili, že „Kristus nežil“. Ale serioznější ateisté, jako např. filosof Milan Machovec, už na počátku 60. let připomínali, že „je slabomyslné tvrdit, že Kristus nežil“.

 Ani sibiřský import „dědy Mráze“ se nezdařil a rovněž ani později pozvaný „Santa Klaus“ se neujal, jak v poslední době konstatovala různá média. Ti, kdo se bojí vyslovit pravdu o narození Krista, mají s Vánocemi vždy určité potíže. Prý by však v naší „jedné z nejateističtějších zemí světa“, jak by si mnozí chtěli namluvit, „bylo na místě Vánoce zrušit“. V jiných „Názorech“ (v MFDnes z 23. prosince) ale pisatelka říká, že „si zrušení Vánoc nedovedeme představit“. Už při největší události letošního roku, při papežské návštěvě, bylo konstatováno, že s tím naším ateismem to není tak horké, jak by chtěly tvrdit některé nekorektní interpretace ne zcela seriozně provedeného sčítání obyvatelstva z roku 2001.

Je pěkné, že je v novinách tolik článků na téma Vánoc ve snaze přiblížit svátky čtenářům. Ale je trochu cítit, že je tu velká mezera od doby, kdy se o Vánocích psalo více a seriozněji. Zdá se, že historické bádání a archeologické výzkumy, známé církevním expertům, nejsou ještě tak běžné pro ty, kteří se dnes těmito tématy zabývají. Čerpá se např. z různých hesel vyhledaných Googlem a méně z vědeckých publikací, jako např. ze známé knihy G. Krolla, Po stopách Ježíšových (Zvon, 1991). A jak se tedy dnes o událostech kolem Vánoc píše a mluví? Např. ve vánoční příloze Lidových novin (z 23. prosince) je řada článků, které prezentují různé více či méně zasvěcené výklady. Autoři často spojují současnou běžnou církevní liturgickou oslavu narození s některými historickými fakty a domnívají se např., že věřící jsou přesvědčeni, že se Ježíš narodil ze 24. na 25. prosince.

Když se první církev oddělila od liturgie Starého zákona s jejím těžištěm v památce východu z Egypta, začala slavit jako jedinou a největší událost a jako naplnění starozákonních obětí to, co ustanovil Ježíš při poslední večeři, totiž památku jeho smrti a zmrtvýchvstání. Při liturgii slavila Velikonoce. Vtělení a narození Ježíše bylo dlouho mimo pozornost církve. Ze začátku první křesťany nezajímala tolik celá Ježíšova historie v dnešním slova smyslu, ale slavili to, co pro ně bylo úžasnou aktuální přítomností, která zastiňovala vše ostatní. A Velikonoce začali brzy slavit každý první den po sobotě, v den Páně, kdy Kristus vstal mrtvých. Výroční slavení Kristovy smrti se rozvinulo teprve později, snad ve 2. polovině 2. století. O přesném datu Ježíšovy smrti nebylo nikdy žádných pochyb, protože Ježíš zemřel před židovskými Velikonocemi, jejichž datum se vypočítávalo přesně podle lunárního židovského kalendáře a vypočítává dodnes. Evangelia, jak to vidíme na nejstarším Markově a ostatně i na evangeliu Janově, začínala Ježíšovým veřejným vystoupením. První dvě kapitoly o Ježíšově narození u Lukáše a Matouše byly přidány později.

Liturgický rok, tedy slavení a připomínání si různých událostí Ježíšova života, a také narození, se začal ustavovat později a souviselo to s konkrétními historickými okolnostmi. Snad nejprve na východě, když v roce 326 císař Konstantin začal na východním okraji Betléma stavět velkou basiliku narození Páně. Tradice o tomto místě narození sahá do samých počátků křesťanství. Slavný mučedník Justin, narozený kolem roku 100 ve Svaté zemi, jistě na vlastní oči viděl místo narození Ježíše, když píše ve své slavné Apologii: „Když se dítě narodilo v Betlémě, vstoupil Josef – protože nenašel žádné místo, kam by se uchýlil – do jedné jeskyně zcela blízko vesnice“. A také známý církevní spisovatel Órigenés, který od roku 216 častěji pobýval v Palestině, napsal: „V Betlémě se ukazuje jeskyně, kde se narodil, a v jeskyni jesle, kam byl v plénkách položen ...“ Podobně mluví i Jeroným, který bydlel v malé cele Konstantinovy basiliky 34 let, když překládal Bibli.

Kdy se Ježíš narodil, o tom se při hlásání radostné zvěsti evangelia detailněji nehovořilo. Svatopisci na tom neměli zvláštní historický zájem, kromě Lukáše, který uvedl řadu indicií, podle nichž lze uvažovat o době Ježíšova narození. Líčení počátků života Ježíše Krista začíná historickou zmínkou „za dnů judského krále Heroda“. Podobně to zmiňuje i Matouš, když říká, že narození bylo „za dnů krále Heroda“. Víme tedy, že to muselo být před rokem 4 před našim letopočtem, kdy Herodes zemřel. Lukáš uvádí další historickou zmínku o sčítání v Syrii, které nařídil císař Augustus za místodržitele Quirinia. Tato sčítání, kterých bylo více, jsou známá z římských historických pramenů a jsou přesně historiky popsána.

Lukášem zmíněný soupis nám dovoluje usoudit, že Ježíšovo narození se stalo kolem roku 7 před Kristem. To potvrzuje i „betlémská hvězda“. V minulosti bylo několik vysvětlení tohoto úkazu, ale v současné době je zřejmé, že to byla Keplerem v Praze v roce 1603 pozorovaná a popsaná trojnásobná konjunkce, „spojení“ dvou planet Jupitera a Saturna v souhvězdí ryb. Konjunkce těchto planet bývají častější, ale tato trojnásobná, v témže souhvězdí – ta bývá jednou za 794 let. Kepler spočetl, že taková konjunkce nastala také v roce 7 před naším letopočtem, a sice 29. 5., 3. 10. a 5. 12. Bezpečné potvrzení Keplerova názoru se objevilo v roce 1925, kdy znalec klínového písma Schnabel rozluštil babylonskou klínopisnou skoro 2000 let starou tabulku, která o této konjunkci mluví.

Tyto historické důkazy potvrzují, že Matouš měl pro své napsání evangelia zprávy, které se z vyprávění „mágů“ uchovaly v Jeruzalémě a které si nemohl sám vymyslet, zvláště když zřejmě nebyl znalcem astronomické terminologie. Jeho formulace jsou přesné a jeho výroky se shodují s výpočty astronomů. Ti byli v Babylonii „úředními“ astronomy, kteří pro náboženské i „státní“ účely dělali vědecká astronomická pozorování a zanechali o nich množství klínopisných zpráv. Když tedy poprvé pozorovali ten zvláštní úkaz, konjunkci, kterou asi nikdy před tím neviděli, usoudili podle tehdejšího chápání, že se v Judsku – Saturn byl hvězdou této oblasti – objevil nejvyšší panovník – Jupiter byl jeho znamením – posledních časů, což naznačovalo souhvězdí ryb. Když se pak objevila konjunkce znova 3. 10., tak se zřejmě vydali na 1200 km dlouhou cestu přes Palmyru a Damašek. V prvních dnech prosincových došli do Jeruzaléma a začali se vyptávat na toho „právě narozeného krále Židů“.

Herodes se chorobně bál o svůj trůn, popravoval kolem sebe nejbližší příbuzné, když se objevil jen náznak, že by mu usilovali o trůn. Tato zpráva ho tedy asi nesmírně znepokojila. Od znalců Písma se dověděl předpověď o tom, že se v Davidově Betlémě má narodit král, Mesiáš, a požádal mágy, aby šli do Betléma, a až ho najdou, aby mu podali zprávu.

V Matoušově evangeliu je tu zajímavá maličkost. Mágové údajně říkali, že viděli jeho hvězdu „na východě“. Český překlad původního řeckého slova „en anatolé“ na tomto místě u Matouše je nesprávný, protože onen řecký singulár neznamená „na východě“ (to by tu muselo být množné číslo), ale správně je „viděli jsme jeho hvězdu při vycházení“. Podle zjištění astronomů se ta první konjunkce totiž objevila „při vycházení“ slunce. Tato drobnost ukazuje na Matoušovu „astronomickou“ přesnost, s jakou předal vyprávění mágů. A závěr vyprávění je ještě úžasnější. Matouš říká: „Oni krále vyslechli a dali se na cestu“. Z klínopisných zpráv víme, že ta třetí konjunkce nastala 5. prosince po západu slunce, který v ten den podle astronomů nastal v 17:03. Přesně v tu chvíli mágové opouštěli Jeruzalém směrem na jih k Betlému, který byl 8 km vzdálen. A právě v tu chvíli se na jižním nebi objevila třetí konjunkce. Mágům se proto zdálo, že jdou za hvězdou nebo že hvězda jde před nimi také směrem na jih. Cesta pro karavany se pak v poslední fázi mírně zahýbá na západ a tu mohli mít mágové dojem, že se hvězda zastavila po jejich pravé ruce, nad Betlémem.

Z těchto astronomických i biblických údajů zjišťujeme řadu přesných drobných zpráv. Tyto skutečnosti jsou založeny na racionálních vědeckých zjištěních. Někteří novináři (např. Eva Vlčková v Lidových novinách) však dávají raději přednost iracionálnímu pohledu. Někteří autoři nejsou ochotni vědecké argumenty přijmout. Tvrdí, že „to nemá nic společného s vírou“ a nazývají to „amatérským výkladem Písma“. Sama jmenovaná uvádí bez reálného argumentu svůj výmysl, že prý egyptská kojící bohyně Isis je předobrazem Panny Marie s Ježíškem. A v dalším článku „Znamení spočítané astrology“ autor raději než by přijal vědecká fakta, vytváří nepodloženou hypotézu a říká, že si Matouš účelově vypůjčil pro své vyprávění motivy z astronomie. To jsou ještě, zdá se, zbytky způsobu psaní z minulé doby.

Lze mít za to, že se Ježíš narodil někdy touto dobou, ale přesné období a den z tehdejších historický pramenů zjistit nelze. Jak se tedy došlo k 25. prosinci? Ve 4. století vystoupil kněz Arius, který popíral závěry velkého nicejského koncilu z roku 325. Tento koncil z Písma formuloval učení, že Ježíš je v božství rovný Otci. Kolem Ježíšova vtělení a příchodu na svět se tehdy rozvinuly velké teologické boje a to v církvi vedle dosavadního zaměření na kříž a vzkříšení vzbudilo značný zájem právě o Ježíšovo vtělení. Církev proto jasně vyjádřila svou víru v Ježíšovu rovnost s Otcem. Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk.

V té době měli římští císařové zájem na jednotném náboženství jako jednotícím prvku říše. Císař Hadrian proto zavedl svátek boha slunce, „Sol invictus“, nepřemožitelné slunce, a stanovil ho na 25. prosince. Pro křesťany byl podle proroků tím jediným nepřemožitelným sluncem Ježíš, on byl světlem světa. A tak se v roce 354 v římském církevním kalendáři objevil k 25. prosinci zápis: „VIII Kal. januarii natus es Christus in Betleem Judae“, čili 8 dní před kalendami lednovými (tj. před 1. lednem) se narodil Kristus v judském Betlémě. To nebylo nějaké historické zjištění, ale účelové liturgické opatření. Velice rychle se rozšířilo i do ostatních místních církví. Od té doby tedy slavíme v tento den narození Kristovo. Nikdo z nás si nemyslí, že je to přesné historické datum narození podobné přesnému datu smrti Kristovy.

Oslava narození v půlnoci před 25. prosincem je odvozena z Lukášova evangelia, kde se říká, že „v té krajině byli pastýři a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda“. A proto se slavnost narození slaví už v noci před 25. 12. Ostatně v liturgické praxi církve jsou známá noční bdění, vigilie, před slavením velkých událostí. Největší vigilie je bělosobotní noční bdění a slavení. Z evangelních zpráv není patrné, v kterou roční dobu bylo Panně Marii zvěstováno vtělení, a nelze tedy ani spočítat, v kterou roční dobu se Ježíš narodil. Je zřejmé, že to bylo v době, kdy se ovce vyháněly na pastvu ...

První církev v semitském prostředí neměla nějaký zvláštní zájem na datech, ale především na faktech, která se stala. A ta byla dlouhá staletí před tím zajištěná přesnými prorockými předpověďmi, která ukazují, že Bůh má čas a události ve svých rukách – předpověděl skrze proroky a naplnil skrze svého Syna Ježíše Krista. To je pro nás ověřená garance ...