Velikonoce

Velikonoce jsou přede dveřmi - největší křesťanské svátky v roce, tentokrát s Velkým pátkem jako státním svátkem a volným dnem. To znamená, že bude i větší prostor zastavit se nad tím, co tyto svátky znamenají...

Vedle Velikonoc jsou v naší společnosti, která není příliš silně křesťanská, daleko živěji chápány Vánoce, protože v minulosti, kdy tu bylo silnější náboženské povědomí, se tyto svátky slavily nejen v kostele, ale mnohá jejich „znamení“ vstupovala do života společnosti: vánoční přání, vánoční dárky, štědrovečerní večeře. Ve srovnání s Velikonocemi mají Vánoce větší společenskou tradici. A proto i obchodní řetězce více a s velkým předstihem reagují.

Velikonoce nebyly ani v minulosti silněji obklopeny různými zvyky, vztahujícími se k náplni Velikonoc, které by ve společnosti nějak rezonovaly.

Jádro těchto svátků (hebrejsky „pascha“), jsou základními událostmi začátku dějin židů, které si celý národ připomínal a slavil. V prvních počátcích své historie se židé usadili poblíž Nilu v Egyptě, protože na Blízkém východě panovalo velké sucho a velký hlad. Později si je Egypťané zotročili a chtěli je jaké národ vyhladit, protože se daleko rychleji rozrůstali a Egypťané z nich měli strach, že by se v případě války mohli připojit k jejich nepřátelům a bojovat proti Egyptu. Na příkaz Abrahámova Boha Jahve (Abrahám byl praotec židovského společenství) se do čela ohroženého národa postavil Mojžíš a proti vůli egyptského vládce faraona Židy vyvedl z egyptského otroctví. Faraon byl přinucen je propustit po tzv. „egyptských ranách“, po katastrofách, které předpověděl Mojžíš jako trest od Boha. Mojžíš tehdy nařídil židům, aby se připravili na vysvobození z Egypta a aby před odchodem slavili „poslední večeři“. Byli pastevci a zemědělci, a tak ke slavnosti zabíjeli beránka ze svého stáda, jeho krví měli na ochranu označit dveře svých příbytků. A k beránkovi připravovali chléb.

Farao měl strach z dalších trestů, a tak velice naléhal, aby rychle odešli. Židé vzali ještě nedokončené přípravy na večeři a rychle opouštěli místo svého otroctví.

Mojžíš je rychle vyváděl nejkratší cestou z Egypta. Cesta vedla přes Rákosové moře, které v těch místech nebylo tak hluboké ani široké. Mocí Boží otevřel cestu mořem. Židé si tehdy zřetelně uvědomovali, že byli zachráněni mocí Boží, jak to předpověděl Mojžíš, a tak od té doby každoročně slavili tuto záchranu od jisté smrti a děkovali za to svému Bohu. To je počátek židovských Velikonoc.

V jejich dějinách působili proroci, kteří předpovídali, že se jednou ze slavného královského rodu Davidova narodí duchovní vůdce - spasitel, Mesiáš, který založí slavné (duchovní) trvalé království pro židy, pro Izraele. To se stalo, když se v Betlémě, odkud pocházel David, narodil podle předpovědi Ježíš, Boží syn Panny Marie. Jako řádný žid, zachovával i on Mojžíšův zákon, židovské zvyky a svátky.

Ve svém veřejném působení se dostával do sporů s představiteli náboženského života, kteří ho nakonec chtěli usmrtit. A když v tomto nebezpečí slavil své poslední velikonoční svátky, dal každoročnímu židovskému svátečnímu připomínání událostí záchrany z Egypta nový hluboký smysl a vytvořil základ křesťanskému slavení Velikonoc.

Čtyřicetidenní příprava na naše velikonoční svátky (doba postní) vrcholí posvátným třídenním – Zeleným čtvrtkem, Velkým pátkem a Bílou sobotou.

Ve čtvrtek večer o židovských Velikonocích zasedl Ježíš s apoštoly ke stolu na památku poslední večeře v Egyptě před záchranou židů z nebezpečí smrti. Na stole byl připraven beránek, kterého židé zabíjeli společně na nádvoří jeruzalémského chrámu, a nekvašený chléb. Na závěr této židovské velikonoční večeře ustanovil Ježíš novou trvalou večeři: vzal do rukou chléb, který byl na stole, a svým mocným slovem, kterým proměnil na svatbě v Káni vodu ve víno, nebo kterým křísil mrtvé k životu, řekl: „Toto je moje tělo, které se za vás (zítra) vydává na odpuštění hříchů“ – to znamená na záchranu z duchovní smrti, kterou působí každé zlo, každý hřích. Když při této příležitosti mluví o „svém těle“, v podtextu zaznívá slovo Jana Křtitele při Ježíšově křtu v Jordánu: „Hle, beránek Boží...“, které spojuje ustanovení křesťanské „poslední večeře“ s beránkem zabíjeným v Egyptě pro tuto slavnostní večeři před východem z Egypta...

A další jeho slovo nad kalichem vína: „Toto je kalich mé krve...“, připomíná krev beránka v Egyptě, kterou byly potírány dveře jejich příbytků, která byla záchranou před zahynutím...

O té egyptské večeři Bůh řekl: “To je povždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení.“ A o své večeři s apoštoly Ježíš podobně řekl: “To čiňte na mou památku“...

Ve čtvrtek večer, před pátkem, v předvečer velikonoční soboty, která byla největším židovským svátkem vůbec, protože to byl den vyjití, záchrany z egyptského otroctví, byl Ježíš Jidášem zrazen. On přivedl ozbrojenou skupinu do Getsemanské zahrady, aby byl Ježíš zajat, i když to byla obecně viděno nevhodná doba pro takovou akci, tak blízko před Velikonocemi, mnoho poutníků v Jeruzalémě; ale byla to Boží režie: Boží beránek, který naplňoval egyptský předobraz záchrany ze smrti, musí být přece zabit o Velikonocích, v době, kdy se v chrámě zabíjeli beránci pro velikonoční večeři.

Kříž Kristův je nástrojem jeho smrti, nástrojem spásy, záchrany ze smrti, z hříchu pro každého člověka všech dob. Ježíš na sebe vzal i tento aspekt lidského života, dobrovolně přijal smrt, „prošel“ smrtí. Ten den není na celém světě žádná mše, žádná eucharistická bohoslužba, protože centrem naší pozornosti v ten den je Ježíšův živý, krvavý kříž, který je zpřítomňován zabitým velikonočním beránkem, tou večeří, kterou Kristus slavil s apoštoly o den dřív. Obřady se věnují uctívání, adoraci. Tajemství kříže je daleko hlubší a je třeba mu věnovat mimořádnou, samostatnou pozornost.

Poněvadž podle židovského chápání času už v podvečer velkého pátku začíná největší židovský svátek, velikonoční sobota, musela být těla s kříže sejmutá a pohřbená. Ježíšovo tělo bylo lehce upravené položeno do hrobky vytesané do skály, která se nacházela v zahradě nedaleko kříže, a náhrobní kámen byl přivalen a postavena římská stráž. Celý den sobotní musel být zachován naprostý klid a hrobem se nesmělo hýbat.

Třetího dne – podle evangelia to byl už sobotní večer nebo noc ze soboty na neděli – Kristus vstává z mrtvých a tím ukazuje, že „velikonoční beránek“ zachraňuje ze smrti. „První den po sobotě“ přišly některé ženy, které Krista doprovázely, když hlásal Boží království, aby jeho tělo nabalzamovaly a důstojně upravily. Ale hrob byl prázdný: vstal ze smrti, vyšel z hrobu a mnohým se pak ukázal.

Vzkříšení Ježíšovo však nebyl prostý návrat do předchozího života, jako když byl vzkříšen Lazar, který pak později opět zemřel. Ježíš přijal proměněné tělo, nehmotné, nepodléhající zákonům našeho světa, času a prostoru, a proto se už nerozpadá, ale zůstává trvale. Kdo se Krista vírou drží, obdrží – až také jednou projde smrtí – stejný život, život věčný. To je dokonalé naplnění události záchrany z Egypta, „vyvedení“ do života věčného.

Křesťané pak slavili Velikonoce každý „první den po sobotě“, každou neděli. Proto ten den nazývali , „dies Domini“, „dominica“, den Páně. Ve slovanských jazycích se ten den nazývá „voskresenie“, vzkříšení.

Křesťanské Velikonoce jsou naplněním toho předobrazu židovských Velikonoc – záchrany ze smrti časné – naplněním v tom smyslu, že jsou záchranou ze smrti časné pro život věčný, nekončící.

Křesťanské Velikonoce jsou „demonstrací“, ukázkou, že moc lásky Božího beránka i skrze nástroj smrti přináší život věčný.

Letos je tu zajímavá koincidence: do tohoto „pašijového, svatého týdne“ krvavými teroristickými útoky v Bruselu (evokujícími útoky v Paříži) spadá „demonstrace“, že nenávist rozsévá smrt, strach, beznaději. V našem světě není jen ta veliká nenávist islámského světa, ale vyšli jsme ze systémů, založených na nenávisti komunistické a nenávisti nacistické s hekatombami mrtvých. Tyto nenávisti tu ještě stále doutnají. Je tu i tolik rozšířená nenávist v mezilidských vztazích, v politice, už mezi dětmi a učiteli ve školách, dětští vrazi. Myslím, že bychom ten obraz nenávisti měli propojit, uvést na společný jmenovatel a hledat prostředky pro odstranění. Kalašnikovy nestačí.

kardinál Miloslav Vlk