Přesun na obsah

Pohřební slavnost

20. 11. 2015

Ve stínu oslav, upomínek a manifestací ke dni 17. listopadu začátku pádu komunistického režimu – se v pravé poledne konala velká „manifestace“ jiného druhu: manifestace víry. Při zaplněném kostele asi 1500 účastníků se konala velká děkovná slavnost rozloučení s P. Bohumilem Kolářem, jedenadevadesátiletým knězem. Přišlo ho doprovodit asi 170 kněží, z Čech, Německa a Slovenska a 8 biskupů. Tato čísla o něčem svědčí. Nejen že v den pohřbu byl státní svátek a lidé tedy měli volno, především to bylo svědectví, že tento stařičký kněz nebyl v zapomenutí, ale zůstal v srdcích lidí. Tato pohřební slavnost se stala mimořádně radostnou oslavou života, vzkříšení, jak se v rozhovoru po skončení slavnosti mnozí shodovali.

Ale vezměme to od začátku: Bohumilovy životopisné údaje byly v tuto dobu vícekrát uveřejněny, i v jeho životopisné knize, která byla při pohřbu k dispozici. Po odchodu do důchodu žil P. Bohumil v malém bytě v budově Katolické teologické fakulty UK v Dejvicích a odtud vyjížděl za pastorační prací. Sloužil mše sv. a kázal, kde bylo potřeba, zvláště ve farnosti Sedlec u Českých Budějovic. Když se jeho zdravotní stav zhoršoval, těžkosti mu působily schody a potřeboval i jinak další asistenci, vzal ho P. Mirek Cúth do volného bytu pro hosty na faře v Karlíně. Otec Bohumil ale nechtěl jen sedět v teple svého bytu a v pohodě celebrovat u svého stolu doma. Schody před vchodem do karlínského kostela i schody k oltáři byly pro něj téměř nepřekonatelné. Bratrská láska je však vynalézavá. Mirek pořídil Otci Bohumilovi s pomocí nadace Cesta 121 malé „elektrovozítko“, kterým mohl dojet kamkoliv. Přes schody ke kostelu i k oltáři uvnitř postavili rampu, takže Bohumil mohl vítězoslavně s úsměvem dojet až k oltáři. Zpočátku takto v sedě mohl samostatně celebrovat a kázat a později koncelebrovat. Ani v další etapě přípravy na odchod do ráje, kdy zůstal na lůžku, neztratil svůj typický úsměv.

Po celý čas pobytu na karlínské faře, kde P. Mirek předtím dochoval až k branám ráje i P. Kohlíčka, ho navštěvovali spolubratři kněží i věřící. Ve vzájemném povzbuzování to byly opravdu požehnané chvíle rozhovorů i modlitby breviáře. Mnozí přicházeli ke svátosti smíření. A tak Bohumil i na lůžku nemocných pokračoval v pastoraci a evangelizaci.

Když nemoc pokračovala, stáčely se rozhovory stále více i na blížící se smrt. Bohumil o ní mluvil s jasným úsměvem. I beze slov ukazoval, jak se křesťan blíží k branám ráje. Atmosféru těchto chvil zhodnotil jeden člověk, který má zkušenost s hospicovým doprovázením umírajících, a řekl, že tak krásné umírání nezažil.

V rozhovorech s P. Mirkem plánovali pohřeb, úpravu parte, vybírali čtení a lektory. Bohumil se přimlouval za to, aby atmosféra nebyla smutná. A protože v posledních chvílích svého života si někdy začal zpívat vánoční koledy (vracel se do radostných chvil dětství), prosil, aby se při pohřbu zazpívala nějaká koleda...

Jeho jemnou lásku, kterou vyjadřují mnohé jeho fotografie z té doby, například fotografie se slovy „Děkuji, děkuji pěkně“, a životopisná kniha s titulem „ S největší vděčností“- tyto skutečnosti ukazují jeho duši. V rozhovorech o pohřbu myslel na ty, kteří ho přijdou doprovodit, a prosil, aby každý dostal nějaký aspoň malý dárek. A tak Mirek po jeho skonu rychle sestavil drobnou publikaci s projevy papeže Františka o rodině, kterých se rozdalo asi 1300, pro děti připravil bonbon a obrázek.

Když jsem v přeplněném karlínském chrámu zahajoval slavnostní děkovnou bohoslužbu, povzdechl jsem si, že by bylo krásné, kdyby tu na mém místě stál sám Bohumil. Když jsem skončil krátkou homilii o jeho svědectví života, tu P. Mirek realizoval můj povzdech a ze svého mobilu pohotově spustil živě krátké Bohumilovo slovo o naději.

Po poděkování za práci celého jeho kněžského života pro diecézi, které vyslovil gen. vikář M. Slavík, a po poděkování P. Cúthovi za jeho mimořádnou bratrskou službu kněžím „na cestě k branám ráje“, byl přečten dopis prezidentky Díla Mariina, hnutí fokolare (níže), ve kterém ona děkuje za jeho vzorný život podle spirituality jednoty a děkuje za jeho velký přínos při rozšíření této spirituality v naší vlasti. Bohumil ji poznal v r. 1968 v Drážďanech od tehdejšího katedrálního kaplana Reinelta /který se teď účastnil pohřbu jako drážďanský biskup/ a vypravil se tehdy hned spolu s P. Pilíkem a Fr. Kohlíčkem do Říma, do centra Hnutí fokoláre, aby vše lépe poznali a spiritualitu u nás rozšířili.

Nejen jeho život, ale i umírání a samotný pohřeb byly velkým hmatatelným svědectvím o síle a kráse křesťanství, které vede člověka, aby radostně překročil i práh smrti a vešel šťastně do života...

Pán života, který nám zmrtvýchvstáním získal vítězství nad smrtí, ať je pochválen!

Dopis prezidentky Hnutí fokoláre

Rocca di Papa (Řím) 16. listopadu 2015

vzpomínáme na otce Bohumila Koláře, který došel do domu (Nebeského) Otce, jenž si ho skutečně ve své lásce povolal k sobě.

Spolu s vámi jsme vděční za příkladný život tohoto kněze fokolarína, který velmi přispěl ke vzniku Díla Mariina–Hnutí fokoláre v bývalém Československu a šířil světlo charismatu jednoty s vírou a velkou odvahou.

Buďte si jisti mojí duchovní blízkostí ve chvílích, kdy se s ním loučíme, společně se za otce Bohumila modlíme a vyprošujeme mu odměnu za jeho velkorysé darování se Bohu a bratřím.

S důvěrou v jeho pomoc z Nebe a povzbuzeni jeho příkladem žijme nadále pro to, aby se v našem stále tak silně rozjitřeném světě šířila jednota.

V Ideálu jednoty, Emmaus

 

 


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka