Přesun na obsah

Život z Trojice a náš svět

8. 6. 2015

Okolo svátku Nejsvětější Trojice jsem četl a meditoval texty o tomto největším tajemstvím naší víry. Vzpomínal jsem, jak se moje víra v toto tajemství od dětství rodila a rozvíjela. Rodiče mě naučili dělat kříž s vyznáním osob Trojice, kterou jsem přijímal jako fakt a chápal jako tajemství, o kterém jsem nikterak nepřemýšlel.

Když jsme se později v katechizmu učili o stvoření světa a stvoření člověka k „Božímu obrazu“, „podle Boží podoby“ (Gn 1,26.27), neměl jsem s tím ve svém náboženském uvažování žádný problém, protože jsem si představoval, že ta „podobnost“ spočívá v tom, že člověk má rozum a svobodnou vůli. A to bylo evidentní. Trojice do této otázky nikterak nevstupovala. Když jsem v pozdějším věku uvažoval nad touto svou dětskou vírou, která odrážela víru mých rodičů, musel jsem dát za pravdu výroku známého teologa Karla Rahnera, který jednou řekl: „Kdyby se z teologických knih odstranila Trojice, nic by se nezměnilo v myšlení a – což je ještě dramatičtější – v životě křesťanů“.

Při dalším studiu jsem si uvědomoval, že myslím na podobnost člověka s Bohem jediným, ne s Bohem trojjediným. Křesťané často viděli ve Starém zákoně Boha především v jeho jedinosti. A tu jsem si při svém meditování zcela zřetelně a silně uvědomil, že stvoření člověka k obrazu Boha na začátku dějin znamená bez jakékoliv diskuse stvoření k obrazu Trojice osob, z nichž každá žije zcela pro druhou a v druhé (srov. Ježíšovy rozhovory na rozloučenou u Jana v kap. 14-17). Z toho plyne, že nám byla při stvoření vtisknuta do nitra naše identita, kterou máme uskutečňovat, z níž máme žít, abychom byli realizováni. Když to řekneme řečí dneška: zaměření k mezilidským vztahům. Podobnost s trojjediným Bohem tedy určuje člověka ke společenství s druhými. Tento styl nejniternějšího života Boha v Trojici, jeho společenství, vyjádřil Jan evangelista slovy: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16). Tedy naše „podobnost“ s Bohem spočívá právě v tomto určení k „božskému“ společenství a k lásce mezi sebou. To je naše určeni od stvoření, od narození. Erfurtský biblista Schürmann formuloval identitu člověka podle první kapitoly Genese jako „proexistenci“, existovat, být, žít pro druhého. Tato skutečnost má obrovský význam pro náš vztah, pro náš život ve společnosti. Kdyby tento božský princip byl v minulosti pro duchovní život křesťanů zdůrazňován a realizován, nikdy by Rahner nemohl výše uvedenou větu vyslovit. Budiž ke cti řeckého filosofa Aristotela připomenuto, že on došel cestou „pouhého“ rozumu ke stejnému poznání: „Člověk je tvor společenský“.

Když jsem se nedávno zabýval teologickými úvahami a meditacemi o Nejsvětější Trojici, všímal jsem si, že teologické úvahy o našem „trojičním“ životě obvykle začínají až zjevením a působením Trojice v Novém zákoně a že se první kapitola Geneze nebere příliš v úvahu. A přece to, co Ježíš zjevuje o svém Otci, o Duchu svatém, např. Jan 14,23: „Přijdeme k němu a příbytek si u něho učiníme“, to je přece naplnění onoho „prorockého“ slova v Gen 1,26.27 „k obrazu a podobě“. V Katechismu katolické církve je tato skutečnost naznačena, když se mluví o stvoření člověka, v čl. 357 : „Lidský jedinec má osobní důstojnost, protože je Božím obrazem. Je schopen se poznávat, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami...“ Člověk takto stvořený nemůže žít jen pro sebe, bez ohledu na své okolí, na svět. Je „poslán“, aby také rozvíjel společnost, mezilidské vztahy.

Pro dar božské trojiční přítomnosti, „přebývání“, které „dovršuje“ onu „podobnost“, jsme byli připraveni tím, jak nás ve své prozřetelnosti Bůh stvořil. Člověk žasne, jak harmonické a koherentní jsou Boží plány.

Toto zdůraznění slov Gen připomíná, že „k obrazu a podobě“ jsou stvořeni všichni lidé, tedy i nevěřící... A této podobnosti se jednoduše nemohou zříci, kdyby sebevíce popírali existenci Boha.

 Na mnoha úrovních se často diskutuje o tragické situaci společnosti ve světě, o tolika jejích „nemocech“. Hledají se příčiny a cesty k obnově společnosti. Církev si zvláště v minulém století zřetelně uvědomila nesmírnou spoluzodpovědnost za svět, za jeho obnovuj, viz II. vatikánský koncil - jeho konstituce o Církvi v moderním světě a jiné dokumenty. Dále pokoncilní vývoj, velcí papežové. Především papež František k tomu stále vybízí svými výzvami vycházet „ze sebe“, jít na periferie života. Pak zvláště mohutný rozmach nových církevních hnutí po koncilu, která jsou orientována na život z evangelia a usilují vnášet evangelium a vlastní zkušenost života z Boha, z Trojice, do nejrůznějších oblastí života společnosti a tak ji obnovovat. Božská dynamika trojičního života, která silně ožívá v srdci křesťanů, je bezesporu velkou perspektivou této obnovy, ke které vede dějiny všemohoucí Bůh.

S tímto úsilím obdivuhodně „ladí“ i celosvětový trend, který se zřetelně v současnosti probouzí ve světě, v němž lze spíše vnímat absenci Boha – totiž trend hledání hodnot, hledání smyslu života, ano, hledání Boha. (Srov. fundovanou knihu „Bůh je zpět“ dvou anglických autorů Micklethwaitha a Wooldrige, s podtitulem „O tom, jak globální oživení víry mění svět“(nakladatelství Triton, Prah. 2014) a další bohatou literaturu podobného typu. (srov.článek „Bůh je zpět“). Nejsou to přece jen projevy oněch stop v duši člověka, který je stvořen k obrazu a podobě Boha a které nelze tak zcela vymazat? A tak jsme všichni spojenci v úsilí o obnovu světa. Svět, který Bůh stvořil, je plodem jeho nekonečné lásky. Ona se chce dávat, sdílet se, mít druhé „ty“. To „stvoření“ dal Bůh člověku, nejen aby ho „využíval“, ale aby o něj pečoval.

Duch Boží, působící v církvi i ve světě (srov. sv. Jan Pavel II, Příchod třetího tisíciletí), nás k tomu intenzivně zve. Žít dar Boží přítomnosti, který jsme dostali, ne pouze pro sebe a svou spásu, ale s celou církví pro spásu světa.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka