O čem se mluví...

V poslední době hýbala mediální scénou dvě výrazná témata: necitlivý a hrubý policejní zásah v pražských mešitách při modlitbě muslimů dne 25. dubna a pak bilance 100 dní Sobotkovy vlády.

První téma se rozvinulo a dostalo v médiích široký prostor. Nediskutuje se pouze o přiměřenosti či nepřiměřenosti zásahu a o otázce porušení náboženské svobody, ale diskuse se rozběhla do velké šíře na téma náboženství a víra v životě člověka z nejrůznějších hledisek.

Diskutuje se nejen o islámu a jeho vztahu k hodnotám moderní společnosti (svoboda, tolerance, a vůbec vztah ke kulturním hodnotám moderní doby, rovnost mužů a žen, náboženství a násilí, agrese atd.), ale srovnávají se jednotlivá světová náboženství a jejich význam v životě člověka jednotlivých kultur.

Pozitivní bylo, že se muslimů zastala i některá křesťanská náboženství, což je velkou známkou serióznosti přístupu k věci. Těm, kdo se jich zastali, šlo především o hodnoty svobody, jejichž respektování se může zítra týkat i jiných náboženství... Dovedli se povznést nad své emoce, nad některé pro ně nepřijatelné teologické rozdíly, názory i praxi islámu.

Do širší diskuse o významu náboženství v životě člověka i společnosti vstupují i některé současné související aktuality, jako například udělení prestižní Templetonovy ceny v Londýně profesoru Halíkovi za přínos náboženství pro společnost. Je pozoruhodné, že tuto cenu dostává osobnost z našeho národa, který je někdy označován za jeden z ´nejateističtějších´ národů v Evropě. Nebo zpráva o obrácení a “přijetí Krista” bývalým premiérem Stanislavem Grossem...

Do této atmosféry diskusí o významu náboženství spadá i největší událost v katolické církvi v jejích dlouhých dějinách – svatořečení dvou papežů, současníků naší doby a účast “světa” na této události.

Jistě také otázka skandálů s pedofilií v církvi je aktuálním tématem, o kterém se mluví. Je zajímavé, že se média více nezajímají o to, že se papež František omluvil obětem pedofilie, že byla uveřejněná rozsáhlá statistika, jak bylo s provinilými kněžími v minulosti naloženo, kolik jich bylo potrestáno či propuštěno. Je zajímavé, že se vytahují spíše ojedinělé případy zamlčování. Média si nevšimla, že v civilní sféře, kde se pedofilie projevila v daleko větší míře, se k tomu zodpovědní takto nepostavili vůbec a spíše cudně mlčí....

V kontextu diskuse témat o náboženství a víře a o jejich důležitosti pro člověka i společnost poněkud uniká pozornosti řada výrazných titulů knih, které se k tomuto tématu v posledních létech u nás objevují. Právě nedávno byl uveřejněn český překlad velmi významné knihy dvou Angličanů Micklethwaita a Wooldridge “God is back” s českým názvem “Bůh se vrací” a s podtitulem: “o tom, jak globální oživení víry mění svět”. Je to velmi široce globálně založená fundovaná panoramatická informace o fenoménu náboženství a víry v celém světě, o rostoucím hledání smyslu života člověkem dnešní doby, o hledání hodnot a konečně o hledání Boha. Na tuto anglickou knihu upozornil před nedávnem doc. V. Mezřický v poslední kapitole sborníku “Perspektivy globalizace”, kde uvádí i další literaturu k této tématice. U nás se objevila například malá knížečka komentátora berlínského ZDF Petra Hahneho s příznačným názvem “Konec legrace”, kde uvádí možné důsledky přehlížení fenoménu víry v životě lidstva. V posledních letech byly uveřejněny některé knihy známého odborníka Viktora E. Frankla na stejné téma, o hledání smyslu života.

Fenomén náboženství a víra zůstává v určitém smyslu stále aktuální trvalkou na mediální scéně.

Druhé velké téma – bilance 100 dní vlády premiéra Sobotky. V médiích se tomu věnovali odborníci z různých oborů. Já bych se chtěl vyslovit pouze ke vztahu jeho vlády k církvím, respektive k církevním restitucím. Toto téma je už několik let stále omílané, protože se to líbí “davu”. Často je zcela zřetelně prezentované s úmysly poškodit církev v očích veřejnosti, šířit nenávist proti této zřejmě největší menšině v naší společnosti a využívat emoce pro politické cíle. Restituce mají dosti dlouhou historii. V zákoně o půdě č. 219/1991 bylo přislíbeno jejich řešení zákonem. Tak zvaný známý blokační § 29 tohoto zákona měl chránit tento majetek před rozchvácením. Zákon předpokládal a dával církvím legitimní očekávání, že situace tohoto majetku bude řešena v dohledné době.

Ovšem jednotlivé vlády všech barev, také sociální demokraté, v celých 20 letech nedbaly na to, aby restituce řešily. Církve to trpělivě stále připomínaly a bylo jim to pořád vyčítáno, že o tom mluví, až to vlády nechaly dojít do situace ekonomicky ve společnosti nejméně výhodné. Na restitucích byl velmi zainteresován Svaz obcí a měst, které měly ve svých katastrech církevní pozemky, se kterými nemohly nakládat, nemohly je od církve odkoupit, aby je mohly normálně užívat. Až jim došla trpělivost, a tak se v r. 2010 obrátili na Ústavní soud se žádostí o zrušení blokačního paragrafu. Ten však ve svém rozhodnutí z 1. 7. 2010 velmi razantně žádost odmítl a jasně prohlásil, že vlády 20 let postupovaly protiústavně, když problém neřešily, že je “projevem nepřípustné legislativní libovůle a že porušují různé články ústavy...”

Důrazně žádal, aby byl problém konečně řešen! Nakonec tak “horko ťažko” byl vydán zákon č. 428/2012 Sb.

Nepřátelská proticírkevní propaganda začala pracovat naplno a vyvolávat nepřátelství a nenávist proti církvi s tím, že stát musí “darovat církvi majetek”, který ji nepatří a nikdy nepatřil, který patří občanům, zvláště chudým, a že za nevrácený majetek musí stát ze svého rozpočtu zaplatit velké sumy. A kolik dalších lží a nepravd bylo bezostyšně některými novináři i politiky hlásáno a zneužíváno proti církvi! Na tom je vidět velmi zřetelně naše politická (ne)kultura. Mohl bych tady citovat různé výroky ÚS k této tématice, které nejsou pro naši politickou kulturu příliš lichotivé. Hlásaly se lži, že stát po léta platil církve ze státního rozpočtu, z daní občanů. Propaganda zamlčovala, jaké sumy získal stát za 40 let z drženého církevního majetku do své kapsy a z jeho výtěžku dával něco málo církvím. Když byla v r. 2007 založena v parlamentu zvláštní komise expertů, která měla před projednáváním Topolánkovou vládou navrženého prvního restitučního zákona vypracovat pro parlament jeho posouzení, bylo výsledkem konstatování, že výpočty náhrad atd. jsou zcela v pořádku a že kdyby se mělo jednat o plné vyrovnání zisků státu z drženého církevního majetku po odečtení toho, co stát za ta léta do církví investoval, musel by stát církvím vyplatit ještě 168 miliard. Tyto výsledky uvedené renomované expertní komise byly i sociálním demokratům dobře známy, protože měli v komisi silné zastoupeni.

A přece pan Sobotka a spol. si z restitucí udělali důležitý bod své předvolební kampaně, protože počítali s nenávistí lidí, ze které chtěli sklízet plody. Bohužel se ale se přepočítali. Se zákonem o restitucích nelze demokraticky hnout, jak potvrdil ÚS. To pan Sobotka poznal. Přesto bezostyšně pokračoval ve výše zmíněné protiústavní rétorice. Vyjednávání sociálních demokratů se zástupci církví zkrachovalo, zvláště když sociální demokraté žádali arogantně z náhrad za nevydaný majetek slevit ještě 13 miliard, aby měli aspoň nějaký výsledek pro voliče, ale nebyli schopni pro svůj požadavek přinést žádný argument. Proto jednání zkrachovalo.

Pan Sobotka si namlouvá, že se bude o restitucích jednat ještě na vládní úrovni, ale asi si nevšiml, že církve už nehodlají na této rovině dále o restitucích mluvit, ale chtějí dialog o vztahu církve a státu, protože za poslední půlstoletí se v demokratických státech rozvinul nový model vztahů – kooperativní. O ten dnes církvím jde.

Ostatní triky, které sociální demokraté stále vymýšlejí – jako zdanit finanční náhrady, určit církvím, na co mají finanční náhrady používat – to jsou více méně totalitní výkřiky, které znamenají pošlapávání ústavy a lidských práv, jak to v různých souvislostech otevřeně kritizoval ÚS. Také to, že se řešení restitucí dostalo až dnes do ekonomicky nepříznivé situace společnosti, zavinily vlády, mezi nimi i sociální demokraté, protože dříve, v příznivější situaci, přes upozorňování církví, věc neřešily.

Někdy je opravdu úsměvné, jaké triky vymýšlejí, aby ze slibů před volbami aspoň něco zachránili a aby je nesplněné politické sliby nepoškodily. V příštích volbách z toho voliči jistě vyvodí příslušné důsledky.

Čili v těch 100 dnech se zvláště v této oblasti výrazně ukázal stav politické (ne)kultury sociální demokracie, kterou provozují, i to, jak jsou ochotni zacházet s ústavou a lidskými právy.

kardinál Miloslav Vlk