Přesun na obsah

Lídr pražské kandidátky KDU-ČSL

8. 10. 2013

V posledním období se lidé často dotazují na osobu lídra pražské kandidátky KDU-ČSL, Daniela Hermana. Otázky se týkají jednak osobního života Daniela Hermana jako kněze, a pak jeho vlastností jako člověka, který chce veřejně působit ve společnosti. Vzhledem k tomu, že Daniela Hermana znám dlouhou řadu let, rád se k nim vyslovuji:

Zamýšlená angažovanost D. Hermana přímo nesouvisí s jeho kněžstvím, ale chápu, že když hodlá kandidovat ve volbách, případní voliči se zajímají i o tyto věci.

Kněžské povolání je nesmírný Boží dar pro člověka, pro církev. Není to volba jako u jiných povolání a zaměstnání. Vyžaduje se, aby taková volba povolání, takovéto rozhodnutí bylo učiněno před Bohem, na základě jistého poznaní: Bůh mě volá! K tomu nedochází člověk jen intelektuálním uvažováním, ale zkoumáním sama sebe, upřímnou modlitbou a po dlouhých vážných rozhovorech s duchovním rádcem, který člověka zná, a pak také se zpovědníkem. Je nutné, aby celou záležitost rozhodování posoudila a přijala příslušná církevní autorita. Pokud celý tento proces rozhodování proběhne podle všech pravidel, je předpoklad, že dotyčný kandidát toto nelehké životní poslání “unese” a že bude mít dosti pomoci Boží…

U tohoto procesu vzniku povolání D. Hermana jsem nebyl, protože jsem ho tehdy ještě neznal. Nevím, kdo byl jeho rádcem a zpovědníkem. V roce 1989 mu kněžské svěcení udělil biskup Antonín Liška.

Když jsem se v r. 1990 stal českobudějovickým biskupem a hledal jsem nového sekretáře, volba tehdy padla na mladého kněze P. D. Hermana, kterého jsem si pak v r. 1991 vzal s sebou do Prahy. Zkušenost s ním ve službě sekretáře byla vždy zcela pozitivní. Měl jsem k němu důvěru a byl jsem spokojen. Bylo na něj spolehnutí. Pro své schopnosti byl v r. 1996 jmenován mluvčím České biskupské konference, v letech 2004-2005 byl pověřen vedením sekretariátu České biskupské konference.

V té době - jak se to u kněze může stát – procházel Daniel osobní krizí. Nakupilo se více vlivů a bolestí. Když se totiž před řadou let rozhodoval pro vstup do semináře a vydával se na cestu kněžství, nebyla jeho základní motivace dosti hluboce duchovní a nosná. Byl zapálen pro šíření dobra, chtěl bojovat za pravdu, právo a spravedlnost, ale to bylo pro kněžské povolání málo. Domníval se, že v době komunistického režimu, kterým byl silně pronásledován, je pro jeho poctivé a dobré úmysly a plány určitým způsobem největší “ideologický prostor” v katolické církvi, která má možnost i v komunismu hlásat “svou pravdu”.

Ale když v prvních létech po roce 2000 přišly v jeho práci nejrůznější těžkosti, určité krize vztahů a duchovní otřesy, zmíněné slabé duchovní základy jeho kněžství nebyly schopné tuto krizi zvládnout. Dal jsem mu nejprve – jak bývá v takové situaci zvykem, - tzv. volný “sabatický” rok, aby se se svými problémy mohl lépe vyrovnávat, aby zvážil svůj celkový duchovní stav a hledal cestu dále. Vedl jsem s ním v té době o jeho situaci řadu rozhovorů. A protože jsem došel k závěru, že návrat na cestu aktívní kněžské služby je zřejmě nemyslitelný, přijal jsem jeho úmysl žádat o laicizaci, tzn. požádat Svatého otce o uvolnění z celibátu, o zbavení kněžských povinností a uvedení do laického stavu. Já jsem jeho žádost, kterou připravil církevní právník, v březnu 2008 doprovodil svým dobrozdáním a doporučil ji k brzkému vyřízení. V témž roce přišel příslušný dekret papeže Benedikta XVI. Tím se stal Daniel Herman věřícím laikem, který měl možnost si nyní svůj život nově uspořádat.

Toto řešení – i když je bolestné – je v souladu se zvyklostmi církve. Daniel Herman se pak angažoval v ÚSTRu, kde se domníval, že může být podle svých sil užitečným pro dobro společnosti. A jistě svou práci dělal dobře. Když však byl z této funkce zlikvidován, orientoval se na politickou práci, aby mohl vynaložit své schopnosti pro službu společnosti.

V poslední době se proti Hermanovi objevilo v médiích několik hrubých očerňujících článků, plných nepravd, výmyslů a lží, napsaných na objednávku stran, které mají ve svém arzenálu jiné metody než pravdu a spravedlnost. Jsou nástrojem nečestného předvolebního boje. Je pod určitou úroveň se jimi vůbec zabývat. Jak D. Hermana znám, věřím, že svou poctivostí, čestností a svým smyslem pro hodnoty, které naše společnost potřebuje, může vykonat mnoho dobrého.

Myslím, že je potřebné celou tuto situaci vidět očima papeže Františka, který je schopen se dívat na různé bolesti v církvi očima milosrdenství.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka