Konkláve

Konkláve se blíží, i když v současné situaci nevíme přesně, kdy začne. Zájem medií o abdikaci papeže Benedikta XVI. zůstává, úvahy a spekulace o přípravě konkláve a o volbě Benediktova nástupce se množí. Bohužel různé „zaručené“ mediální zprávy nevycházejí vždy ze skutečností, ale z dohadů a ze senzačních spekulací. Mám tu na mysli především úvahy o důvodech papežovy abdikace a o tom, proč a kdy se rozhodl tento krok udělat.

Nová a nová vyjádření vatikánského mluvčího tyto zprávy opětovně dementují. Papežova abdikace byla skutečně jako blesk z čistého nebe, přestože svět i novináři – při vší diskrétnosti Vatikánu o papežově zdraví – dobře viděli, jak papežovi ubývají síly. Bezprostřední přípravu své abdikace udržel papež v naprosté tajnosti a tak ukázal, že ve Vatikánu, který v poslední době v okolí papežově zažil „Vatileaks“, je možné dobře udržet tajemství. Vatikán je vůbec často skoupý na informace, a to proto, že nemá názor jako někteří naši špičkoví politici, že i negativní zprávy v médiích slouží k jejich publicitě (protože se nerozlišuje dobro a zlo, ale obojí je pro ně zřejmě stejně „dobré“).

Vatikán má některé špatné zkušenosti s médii, s jejich nekontrolovatelným manipulativním vlivem, který může negativně, nesprávným směrem ovlivňovat uvažování široké veřejnosti, ale nakonec – jsme děti své doby – i vážené kardinály - volitele. Protože volba papeže má být opravdu svobodným aktem volitelů před Bohem, vylučují předpisy o volbě, Konstituce Universi dominici gregis Jana Pavla II. z r. 1996, veškeré ovlivňování zvenku (tuto konstituci lze najít na vatikánské webové stránce v některém dostupném jazyce).

Papež Jan Pavel II. v ní shrnul systematicky dosavadní předpisy, týkající se situace sedisvakance, které byly roztroušeny po různých dokumentech, a tak velmi dobře právně i duchovně „ošetřil“ takové situace. Jeho konstituce byla především „šitá na míru“ sedisvakanci po úmrtí papeže, i když v závěrečném článku 77 konstituce vztahuje všechny předpisy i na sedisvakanci po papežově abdikaci. Tato nová, naprosto neznámá a dávno nezažitá situace přinesla nové zkušenosti. Proto bylo nutné zpřesnit obecnou aplikaci Konstituce na tuto situaci. To je smysl apoštolského listu formou motu proprio Benedikta XVI. "Normas nonnullas".

Mnohé mediální zprávy obsahují spekulace o tom, kdy začne konkláve. Já sám jsem si velmi naléhavě kladl tuto otázku, protože jsem měl koupenou letenku na africké setkání biskupů - přátel Díla Mariina v Kamerunu. Do vydání papežova motu proprio přicházely o této věci i z Vatikánu různé, mnohdy i odlišné, zprávy. Příznačné to bylo i pro různé zodpovědné osoby ve Vatikánu, například vatikánský mluvčí Lombardi poznamenal, že by papež mohl vydat motu proprio a změnit stanovený termín konání konkláve tj. více méně kolem 15 dnů po papežově smrti.

V konstituci o konkláve se v čl. 77 říká, že vše, co se tu stanoví, platí zcela i na situaci sedisvakance, která vznikne papežovou abdikací dle kán. 332, § 2 CIC Konstituce. Pokud vzniká sedisvakance úmrtím papeže, je termín 15-20 dnů pochopitelný, protože se napřed jedná o organizaci papežova pohřbu, která vyžaduje čas, o setkání věřících s mrtvým papežem, které u Jana Pavla II. trvalo také několik dní, a tím se termín protahoval. Ale v případě ohlášené a uskutečněné abdikace papeže nic nebrání tomu, aby hned následující den, kdy vstoupí abdikace v platnost, mohlo začít konkláve.

Papež se ještě v den svého odchodu 28.2. setká s kardinály, kteří budou v Římě. Jistě mnoho kardinálů bude chtít tuto příležitost využít. Vzhledem k tomu, že už budou v Římě, nastává jim povinnost účastnit se každodenních generálních kongregací a přípravy konkláve. Na to je 15 dnů zřejmě dosti dlouhá doba. Při zachování uvedeného termínu se dostáváme letos k 5. neděli postní, pak je na konkláve týden před Květnou nedělí. Jistě, kdyby se nový papež ujímal svého úřadu zrovna na Květnou neděli, to by nebyl liturgicky zrovna špatný termín. Na Květnou neděli se slaví nejen Ježíšův slavnostní vjezd do Jeruzaléma, ale i jeho nástup na křížovou cestu.

V této situaci papež Benedikt XVI. vydává své motu proprio a doplňuje stávající předpisy v tom smyslu, že pokud budou všichni volitelé v Římě dříve, než je termín 15 dnů, mohou kardinálové rozhodnout o začátku konkláve, jakmile bude připraveno. Poněvadž se dnes přesně neví, kdy se všichni volitelé dostanou do Říma, proto je nejistota, kdy konkláve začne.

Při dlouhých mediálních diskusích o všech těchto otázkách se ukazuje, že ani mediální pracovníci, ani širší veřejnost, která se také vyjadřuje ke všem těm otázkám, často opravdu nechápe, co je to církev. Kdo je tím vinen? Vím, že jsme to i my uvnitř. Ale to zatím nechávám stranou.

Lidé často chápou církev jako velkou instituci podobnou nějaké velké úctyhodné civilní světové organizaci, kterou ustanovili a založili lidé. Dali jí stanovy a stanovili pravidla „provozu.“ Mohou se demokraticky dohodnout a vše změnit.

Církev je institucí, kterou založil samotný Kristus na apoštolech. Kromě svého učení, které svěřil do jejich rukou za asistence Ducha svatého, jim dal „pro církev“, jejíž jádro vlastně tvořili, minimum pravidel. Církev má přežít věky, se všemi změnami a kulturami. Ježíš dal Petrovi (a jeho nástupcům) pravomoc „co svážeš na zemi, bude svázáno i v nebi“. Svěřil jim odvážné ustanovení a řekl „dám vám nového ´pomocníka´ Ducha svatého.“ Dále řekl: „Já jsem s vámi až do konce věků“. Tím je zajištěno ono „co svážeš na zemi.“ „Konkrétnosti“, ono „přizpůsobení“ církve určité době, určité kultuře je dáno do rukou apoštolů a jejich nástupců. Je tím zajištěno, aby nerozhodli něco, co by nebylo akceptovatelné „pro nebe“. (V tisku se dotazovali různých politiků, filosofů, psychiatrů, jestli uznávají autoritu papeže. Na jejich vyjádřeních a na jejich množství samozřejmě vůbec nezáleží, ta nejsou „konstitutivní“).

Zcela rozhodující je pro existenci církve i pro rozhodování v ní Kristova moc a vedení Duchem svatým.

Na celé této diskusi a na všech kritikách a střetech církve s vnějším světem, zvláště nyní v situaci papežovy abdikace, je krásně vidět základní rozdíl mezi církví a světem, mezi myšlením a jednáním lidí vnějšího světa, politiků a vůbec těch, kteří se řídí kulturou a myšlením světa (to se zakládá pouze na lidských silách) – a mezi církví (při vší její lidské slabosti), která usiluje opírat se a ohlížet na přítomnost a působení Boží, Ducha svatého.

Ježíš řekl apoštolům, že mají dobře sledovat i „znamení časů“ , jaká je doba, jaká je kultura, a i podle toho orientovat své postoje vůči světu. Ale to neznamená, že mají do církve vnášet kulturu myšlení a jednání, hodnoty ze světa, které vznikají z jiných zdrojů, často pouze lidských, bez evangelia. Proto nelze do církve vnášet například moderní představu lidské svobody, že člověk je „pánem“, který rozhoduje nezávisle na zákonech, které ostatně sám nedal, ale které obecně platí.

To všechno je také spojeno se současnými úvahami ve světě, jaký by měl být nový papež, co by měl „změnit“ (např. homosexuální vztahy, manželství jen jako volné soužití na chvilku, svěcení žen, nezdůrazňovat kříž a oběť pro život, liberální přístup k sexuálnímu životu, k rozvedeným a znovu sezdaným a celou řadu dalších otázek dnešní doby. Papež nemůže změnit to, co nějak vychází z evangelia nebo i z přirozeného zákona, i když to dnešnímu člověku a jeho současnému stavu myšlení nekonvenuje. Svatý Pavel jasně nabádá: „nepřizpůsobujte se tomuto světu“.

Požaduje se také, aby budoucí papež zrušil kněžský celibát. Jistě, to není ustanovení ani Krista, ani evangelia a ve východních církvích není celibát povinný, je to ustanovení církve, papežů. Papež by to po důkladném zvážení a širokých konzultacích mohl změnit (“co rozvážeš, bude rozvázáno i v nebi“), ale ne z těch důvodů, které „dnešní svět“ uvádí, ne proto, že to tak cítíme“, že si to „odhlasujeme“. (O tom by mohla být vedena široká diskuse, na kterou zde není prostor).

Vybraný papež by měl být určitě hluboce zakotvený v Kristu a jeho evangeliu, a při tom rozumět dnešnímu světu a otevřený k dialogu s dnešním člověkem (jako například Jan Pavel II.) a při tom všem se nechat vést Duchem svatým (ne „duchem“ doby), novináři říkají „papež charizmatický“, a má být dobrým teologem (jako Benedikt XVI.).

Volba v roce víry znamená, že by nový papež měl být věrný II. vatikánskému koncilu. Není rozhodující, z jakých končin světa přijde, nemusí být z částí světa, které jsou „nejkatoličtější“, nejde tu o nějaké „demokratické“ zastupování, na které by si mohli tamní křesťané dělat „demokratické“ právo. Je možné argumentovat i opačně: papež je první evangelizátor, a tudíž má pocházet z těch končin, kde je málo věřících, aby bylo jasné, že právě pro ně je tu papež. Tyto úvahy bychom mohli rozvíjet dále. Věřím, že se jimi už zabývají volitelé a ještě budou zabývat.

Média také mluví často o tom, že volitelé v době konkláve nemohou používat moderní prostředky komunikace, dělat „volební koalice“ a nenechat se „manipulovat“ médii nebo nějakou světskou, civilní zájmovou lobbistickou sférou. To vše je pod přísnými tresty zakázáno, a to proto, aby se co nejvíce vytvořil prostor, ve kterém by mohl volně působit Duch svatý. Jsme přece církví!

V čl. 81 konstituce papež vyjmenovává, čeho se mají volitelé varovat: „uzavírání“ různých dohod o volbě, slibů volit toho, či onoho. Za to hrozí exkomunikace. Ale papež nemíní „zabránit, aby se během sedisvakance mohla konat výměna idejí o volbě. Blíže se tu ale neupřesňuje, co se tím míní. Konstituce a ostatní opatření k volbě mají za úkol vytvořit prostor, v němž by nebyly kladeny lidské překážky, aby působil Bůh, Duch svatý, protože působení Boží není nějaký diktát nebo „násilí“ na člověku. Duch svatý vstupuje tam, kde jsou otevřené dveře.

Celá církev se modlí a prosí, aby volitelé dokázali naplnit úmysly Boží. K tomu lze jen říci: „Staniž se!“

kardinál Miloslav Vlk