Přesun na obsah

Historický krok papeže Benedikta XVI.

18. 2. 2013

Světová i domácí média neustávají sledovat a reflektovat z nejrůznějších stran zřeknutí se úřadu papeže Benedikta XVI. Je to pochopitelné. Jde o naprosto neobvyklou událost v dějinách církve, zvláště dnes, v moderní době. Tento čin také nesmírně silně kontrastuje se současnou společenskou a politickou scénou ve světě. Církev je často chápána jako jedna ze společensko–politických světových institucí, a není vnímán její zcela odlišný duchovní charakter. Politické a společenské systémy se v dějinách světa vyvíjejí a mění, poněvadž jejich tvůrci jsou lidé.

První z apoštolů v čele církve, Petr, je z ustanovení Ježíše Krista. Po Ježíšově ukřižování utekli přestrašení apoštolové z Jeruzaléma domů, do Kafarnaa, ke své někdejší práci. Ježíš zmrtvýchvstalý se s nimi u jezera setkává. Petra, který ho krátce před tím třikrát zapřel, se ptá, jestli ho miluje. Po trojí kladné odpovědi mu Kristus svěřuje „stádo“ budoucí církve: „Pas mé ovce!“ Je to jasné potvrzení Ježíšova slova, které Petrovi řekl už dříve u Cesareje Filipovy: “Ty jsi Petr-Skála a na tobě zbuduji svou církev...“ Ježíš vyvolil k této službě Petra, nikoli například Jana, který byl jeho „miláčkem“, nejoblíbenějším apoštolem, a jako jediný věrně zůstal i pod křížem. To je důležitá skutečnost i pro volbu Petrových nástupců. Na tak důležité místo volí Kristus slabé lidi, a nejsou tu obavy, protože Ježíš slíbil, že za nimi bude stát on sám. V evangeliu nenajdeme ani podrobné konkrétní předpisy o „provozu“ Kristova společenství, které by zajišťovaly ty nejzákladnější skutečnosti.

Jestliže toto společenství mělo trvat „až do konce věků“, tak musí zůstat otevřeno pro nejrůznější dějinné a kulturní změny, pro mnoho staletí. Konkretizování a vtělování do různých dob bylo proto ponecháno na apoštolech, aby to udělali, vedeni Duchem svatým, na základě Kristova slova: „Co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi“ a „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce věků“.

Apoštolové a jejich nástupci potom ustanovili dalšího, aby stál v čele. Takhle to zůstává dodnes. Ani v evangeliu, ani v dějinách církve není nikde žádné ustanovení, že by někdo, tedy nějaká „nadřízená“ autorita mohla papeže odvolat, i když v historii církve byly někdy ve středověku „konciliární“ úvahy, něco takového rozvinout. Ale to se neuskutečnilo. Proto logicky není ani dnes v kodexu kanonického práva v kánonu 332 řečeno nic o tom, z jakých důvodů se papež může zříci úřadu, ani tam není požadavek, že musí uvést důvod, ani že by tuto abdikaci někdo musel přijmout, tj. schválit. Ale přesto Benedikt XVI. uvádí důvody, proč tento neobvyklý krok dělá: „pro dobro církve.“ Můžeme tedy říci, že papež je v tom nejlepším slova smyslu „suverén“. Jako fundovaný teolog připravuje toto své rozhodnutí výhradně na té „nejvyšší rovině“: v rozhovoru (v modlitbě) s Bohem, s Ježíšem Kristem, od kterého má svůj „mandát“. V této věci se neradí ani s těmi nejbližšími, proto se to také zcela utajilo, žádná „šuškanda“. Papežovo oznámení bylo naopak jako blesk z čistého nebe.

Přestože papež nebyl podle kanonického práva nucen uvést důvody své abdikace, v dnešní otevřené mediální době bylo nutno uvést dostatečné důvody, protože jinak by jeho krok vyvolal nedozírnou lavinu dohadů a spekulací jak v církvi, tak i mimo ni. A papež to dostatečně logicky zdůvodnil „pro dobro církve“. Tento motiv i konkrétně doložil: papež se nemůže jen tak udržovat na vrcholu církve, a dělat jen to, nač stačí. Jako moudrý a zodpovědný biskup mluví jasně o nutnosti „náležitě vykonávat petrovský úřad“ „v dnešním rychle se měnícím světě“. Všichni, kdo jsme pokročilejšího věku, dobře víme, jak je někdy obtížné ten rychlý běh a změny života sledovat, jim stačit a rozumět. A to platí i o vysoce vzdělaném a intelektuálně mimořádně obdarovaném člověku, jako je papež Benedikt. A nejde jen o rychlý přirozený vývoj ve světě, ale obklopuje nás svět „zmítaný otázkami veliké závažnosti (magni ponderis) pro život víry“. Církev tu nestojí jako jiné světové civilní a společenské instituce, které se musí s tím rychlým během světa poprat a vyrovnat. Ani pro ně to není lehké, to můžeme pozorovat z řady krizí, které společnost prožívá.

V této situaci světa stojí i církev a zvlášť po koncilu má být otevřená ke světu. Jí je Kristem dáno božské učení, aby ho věrně zachovávala a předávala i dnešním generacím. Je tu Pavlovo jasné napomenutí: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu“. Na straně druhé je tu ale i závažné slovo Kristovo o „znameních časů“. Musíme se snažit dobře jim porozumět a respektovat je při hlásání evangelia tomuto světu. Myslím, že nikdy nebyla společenská a světová situace tak obtížná a komplikovaná, jako je dnes. Dnešní svět uznává jako nejvyšší hodnotu svobodu rozhodovat se a určovat běh života jen podle vlastního rozumu, je zatemněn a ovlivněn emocemi (to vidíme u našich politiků). Člověk se cítí být „pánem světa“. Svět s takovýmto způsobem uvažování nehledá pravdu ani tu přirozenou, racionální, která znamená prostou shodu našeho poznání s reálnou skutečností, která existuje, a ještě méně hledá pravdu duchovní. Tato společnost vyvíjí velký tlak na církev a její představitele, že se musí přizpůsobit tomuto povrchnímu přechodnému myšlení světa, jeho relativismu, hodnotám jen lidským. Církev tu stojí s učením, které jí svěřil Kristus a má toto božské učení nejen uchovávat neměnné, ale Kristus jí uložil, aby toto věčně platné jádro i tomu dnešnímu, takto vypadajícímu světu předávala. A to je nadlidský úkol. V pokročilém věku ubývají síly a schopnosti tohle vše strávit a správně řešit, i když papež má Kristův příslib: „Já jsem s vámi až do konce věků.“

Církev není jen evropská, ale světová. Právě dnes se rozvíjí nejvíce v ostatních vzdálených kontinentech. A to vyžaduje cestovat. K tomu všemu je třeba nejen fyzických, ale především duševních sil. Těm všem tlakům je vystaven nejen papež, ale i jeho podřízení. Mnohdy někteří podléhají vlivu určitého světského myšlení nebo snaze řešit věci po svém a „zachraňovat“ církev. Myslím tu na různé současné proudy v církvi.

V této situaci světa, kde každý kritizuje často bez znalosti skutečné pravdy a bez jakékoliv kompetence, je třeba mnoho duševních sil tento často nespravedlivý a neoprávněný tlak unést. Takže papežův mimořádný, po dlouhá staletí v církvi nepřítomný krok, je nutné chápat v tomto širokém kontextu, který jsem jen stručně nadhodil a který je ještě mnohem složitější. Papež ho ostatně zmínil...

Mnoho lidí, zvláště mimo církev, velmi hodnotilo tento papežův krok jako výraz odvahy, moudrosti a pokory. Papež projevil odvahu ke kroku, který v církvi po dlouhá staletí neudělal žádný z jeho předchůdců. Věděl, že tento čin vyvolá mnoho diskusí a dohadů. Zvažoval ho před Bohem a došel k „jasnému poznání“, že prospěch církve má přednost před všemi ostatními důvody a ohledy. Tím ukázal své hluboké zakotvení v Bohu a moudrost, kterou se vyznačoval při svém pontifikátu. Jistě tu bylo zapotřebí i velké pokory, aby jako člověk, který stojí na místě tak vysoké zodpovědnosti ve světě, která mu přináší respekt a uznání, uznal ve svém prohlášení svou „neschopnost spravovat úřad“, svou slabost a nedostatek sil pro toto světové poslání, které mu bylo svěřeno.

Tento papežův krok je velkým svědectvím stylu myšlení v církvi. Když se rozhlédnu okolo sebe, zvláště po našem světě, vidím, jak se někteří i inteligentní politici snaží udržet ve své funkci a jak se jim nechce opustit ty nejvyšší posty v přesvědčení, že to nikdo jiný není schopen dělat tak dobře, tak mě velmi těší toto Benediktovo svědectví. Pokud u nás v politice někdo více vyčnívá, tak se ho politik snaží ponížit, aby sám zůstal „na výsluní“. Papež chce odejít do ústraní, zmizet z očí světa a do běhu událostí nezasahovat.

I konkláve a způsob volby nového papeže bude ukázkou té nejdemokratičtější volby na světě. Žádná církevní instituce nebude dávat jakékoliv směrnice k výběru kandidátů, nebude sestavena žádná kandidátka. Je dokonce přísně, pod církevními tresty, zakázáno dělat volební skupiny, dělat kampaň pro určité kandidáty. Když si vzpomenu na tu naši ostudnou prezidentskou kampaň vedenou všemi možnými nečestnými, nepravdivými a neetickými prostředky, tak církevní „volební“ akce je opravdu „božsky“ čistá. Sám jsem to zažil. A zastoupeni jsou reprezentanti celé světové církve. To, že starší kardinálové se aktivně volby nezúčastní, je rozhodnutí správné, protože mentalita starší generace je trochu odlišná a církev musí odpovídat co nejvíce aktuální situaci ve světě, kterou zřejmě lépe reprezentují mladší kardinálové. Vím, že některá média si budou asi vymýšlet, aby volební styl církve pošpinily, ale to už v tomto našem světě tak je.

Účast na volbě má i celá církev, protože už teď se konají modlitby za dobrou volbu papeže, prosby k Duchu svatému, který je nejdůležitějším činitelem při papežské volbě.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka