Nemáme papeže

O památce zjevení Panny Marie v Lurdech, 11. února, se v dopoledních hodinách roznesla ohromující zpráva, že se papež Benedikt XVI. zřekl úřadu Petrova nástupce. Oznámil to při dopolední konsistoři o kanonizaci, k velkému překvapení a ohromení přítomných kardinálů. Své oznámení začal slovy: „Svolal jsem tuto konzistoř nejenom kvůli třem kanonizacím, ale také proto, abych vám oznámil rozhodnutí velké důležitosti pro život církve. Po opakovaném zpytování vlastního svědomí jsem před Bohem došel k jistotě, že moje síly z důvodu pokročilého věku již nestačí na náležité vykonávání petrovského úřadu. (...) V dnešním rychle se měnícím světě zmítaném záležitostmi velkého významu pro život víry je pro řízení Petrovy bárky a hlásání evangelia zapotřebí také tělesných i duševních sil, kterých mi v posledních měsících ubylo natolik, že musím uznat svoji neschopnost spravovat úřad, který mi byl svěřen. Proto s vědomím závažnosti tohoto úkonu zcela svobodně prohlašuji, že se vzdávám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra, kterou mne pověřili kardinálové 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013 ve 20h bude římský stolec, stolec svatého Petra uprázdněn a bude zapotřebí, aby ten, komu to přísluší, svolal konkláve, které zvolí nového papeže.“

Tak přesně a jasně zaznělo zřeknutí se služby nástupce sv. Petra. V textu je zřetelné, jak papež před Bohem, v modlitbě zvažoval tento tak závažný krok a jeho formulace ukazují, že mu nikterak nejde o nějakou prestiž, ale o dobro církve. Myslel jsem si, že po stránce intelektuální, duševní byl papež stále „ve formě“, ale zřejmě tlak tolika závažných úkolů byl enormní.

I když takový výjimečný krok udělal papež ve dvoutisících dějinách církve jen jednou, Celestýn V. koncem 13. století, přesto i dnes s takovou situací kodex kanonického práva počítá. V kán. 332, § 2 se říká: „Jestliže se papež zřekne svého úřadu, vyžaduje se k platnosti, aby zřeknutí se bylo svobodné a řádně sděleno, nevyžaduje se, aby bylo přijato od kohokoliv.“ Neříká se tu nic o důvodech, které k tomu jsou zapotřebí. A kán. 335 ještě říká, že „při uvolnění úřadu papeže...se nezavede nic nového v řízení celé církve...“ V žádném kánonu se neurčuje, jaké místo v církvi má papež po demisi zaujímat. Určitě se nezúčastní konkláve k volbě svého nástupce. V případě Benedikta XVI. lze předpokládat, že se stáhne do nějakého kláštera a bude se věnovat teologii.

Každý z posledních papežů byl jiný, ale každý měl své důležité poslání v církvi. Benediktovi XVI. je církev vděčná za řadu dokumentů, které ukazovaly jasnou cestu kupředu. Netýkaly se jen interních záležitostí církve, nebyly psány jen řečí teologie, ale četli je i lidé mimo církev, protože jejich obsahem byly otázky, které se týkaly celé společnosti. V této situaci se nyní rozběhne mnohostranné hodnocení papežova funkčního období. Češi budou vzpomínat nejen na jeho slavnou návštěvu v r. 2009, ale jsme mu vděční, že se o naši náboženskou situaci vždy velmi živě zajímal. To jsem sám osobně zažil při mnoha setkáních s ním. Měl k nám Čechům přátelský vztah i jako k sousedům Bavoráků.

I když je papežův krok neobvyklý, přece je to čin velmi moudrý a zodpovědný. Ukazuje se, že papež nelpí na svém postavení. Jeho rozhodnutí je příkladem, jak se tak závažné záležitosti v církvi projednávají: v modlitbě, před Bohem! A když se v takovémto dialogu na vysoké úrovni dojde k určitému závěru, ten se se vší rozhodností uskuteční. Mnozí se diví, že se toto papežovo zvažování udrželo v tajnosti. Domnívám se, že se papež záměrně nechtěl s nikým jiným radit, protože jeho rozhodnutí musí být zcela svobodné, a kdyby se radil, mohlo by být podezření, že ho někdo ovlivňoval.

Zvláště média nyní uvažují, kdo bude nástupcem. Na papežské volbě, jejíž svoboda a nezávislost nemá žádnou obdobu v politickém světě, se vždy znovu ukazuje, že církev je vedena Duchem svatým. Není předem stanoven žádný kandidát, nesmějí se dělat žádné volební agitace pro jakéhokoliv kandidáta, je nepřípustný jakýkoliv politický či jiný lobbistický vliv. Tady se ukazuje, jaká a jak veliká svoboda v církvi existuje. A v této svobodě dáváme prostor Duchu svatému, aby „vanul“.

kardinál Miloslav Vlk