Koncil padesátiletý, Rok víry - evangelizace dnes

„Koncil padesátiletý a Rok víry – evangelizace dnes“

- kardinál Miloslav Vlk, Zábřeh na Moravě 28. listopadu 2012

Vážení přátelé,

rád jsem přijal vaše pozvání, zvláště když máte tak skvělé téma: největší a nejzávažnější událost posledního období moderních dějin církve – II. vatikánský koncil. Zároveň dvacet let od vydání Katechismu katolické církve, který bl. Jan Pavel II. nazval „nejzralejším plodem koncilu…“. Tak velké události nelze v církvi slavit jen jednoduchou, i když slavnou vzpomínkou. Při takovém dvojím výročí vyhlásil papež Benedikt XVI. Rok víry, svým motu proprio Porta fidei.

Je to logické: II. vatikánský koncil charakterizoval jeho svolavatel Jan XXIII. známým slovem aggiornamento, „zdnešnění“. (Je to výraz z účetnictví…“a jour“). Dále si pak všimnu dramatu vyhlášení a začátku této největší události moderních dějin církve.

Aggiornamentem chtěl papež Jan XXIII. „otevřít okna církve ke světu“. Tak se souhrnně vysvětloval význam slova „aggiornamento“. Toto otevření oken církve ke světu se nestalo proto, aby se církev světu přizpůsobila – tady platí Pavlovo „nepřizpůsobujte se tomuto světu“ (srov. Řím 12,2), ale aby mohla lépe přečíst znamení časů, skrze která mluví Duch svatý (srov. Mt 16,2 a dále), abychom my vyšli ke světu, s radostnou zvěstí v ruce, abychom evangelizovali.

Tato slova se od dob koncilu skloňují stále znova. V posledních letech papežové mluví o „nové evangelizaci“. Nejde jen o evangelizaci „ad gentes“, ani o nové metody práce, ale především o přiblížení evangelia do života už dříve evangelizovaných křesťanů – tedy o autoevangelizaci. Proto „oslava“ vatikánského koncilu uskutečňováním jeho učení, proto „Rok víry“! Takhle to spolu souvisí.

Toto padesátiletí je třeba zasadit do širokého kontextu doby. V tyto poslední dny liturgického roku církve, před adventem, se čte z knihy Zjevení sv. Jana. V jeho prvních kapitolách vnímáme výzvy k tehdejším církevním obcím, které se tu znovu a znovu opakují: „Kdo má uši k slyšení, slyš, co Duch praví církevní obci…“ (Zj 3,6 a jinde). Ta slova nejsou jen minulostí, neplatila jen pro tehdejší církevní obce – platí a jsou aktuální i dnes!

Při jedné příležitosti, kdy se Ježíš se dívá na Jeruzalém, vyslovil důležitou trvale platnou větu: „Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji…“. I událostmi posledního století (nacismus, komunismus) k nám Boží Duch silně mluví. Mám však na mysli především koncil a vše, co pak následovalo. Měli jsme velké postavy papežů: Jan XXIII., Pavel VI., Jan Pavel II. Benedikt XVI. Jejich ústy a činy mluví silně Duch svatý. Je třeba totiž obnovit vědomí, že Duch Boží působí ve světě a v církvi. Vezměme například slavení Velkého jubilea 2000. K této příležitosti Jan Pavel II. uveřejnil dva dokumenty: „Tertio millennio adveniente“ a „Novo millennio ineunte“. V tom prvním napsal v čl. 45 závažnou výzvu křesťanům naší doby: „….znovuobjevit přítomnost a činnost Ducha, který působí v církvi jednak svátostně, především ve svátosti biřmování, tak skrze různorodá charismata, úlohy a úřady, kterým dal zrod ve prospěch církve.“ Papež vychází z Ježíšova slova při jeho rozhovorech s apoštoly na rozloučenou. (viz Jan 14-17; „Nenechám vás sirotky…“ 14,18 a zvl. 15 – 16). V roce 50. výročí velikého zavanutí Ducha svatého v moderních dějinách církve, ve II. vatikánském koncilu, v roce víry, je třeba na 1. místě obnovit tuto víru v působení Ducha svatého v církvi. Tady nemohu odolat „svatému pokušení“ zmínit se šířeji o nutnosti obnovy naší víry v přítomnost a silné působení Ducha svatého v každodenním životě církve. Pravoslavná teologie je daleko věrnější Duchu svatému než my. Moje zkušenost víry v Ducha svatého z dětství: Duch svatý byl pouze spjat se svatodušními svátky a obraceli jsme se na něj, když byly nějaké zkoušky. Ale Ježíš přichází v Duchu svatém! Právě koncil vyzývá, abychom chápali dobu, do které Duch svatý otevřel okna i dveře církve, abychom ji chápali v jeho světle. Vracím se tedy k připomínce výzvy knihy Zjevení: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch církevním obcím“ (srov. Zj 2,12-29). Tedy objevit, co Duch svatý říká a působí v církvi a ve světě dnes. Tohle je velké téma, o kterém jsem na různých místech mluvil – proud hledání hodnot, smyslu života, Boha v dnešním světě.

S tímto postojem našeho ducha se ohlédněme za koncilem:

Svolání koncilu: zřetelná stopa působení Ducha svatého. V září 1958 umírá velký papež Pius XII. Kdo na jeho místo? Lidské uvažování – nějaký provizorní papež, spíše starý, ne zcela zdravý, než se důkladně vyjasní strategie dalšího směřování církve. Na pozadí tohoto lidského uvažování silně zavanul do církve Duch svatý. Tak byl v listopadu zvolen 77 letý papež Angelo Giuseppe Roncalli – Jan XXIII. Dne 25. ledna 1959, na svátek Obrácení sv. Pavla, v jeho bazilice Za hradbami ohlašuje tento „přechodný“ papež – nečekaně, necelých 90 dní po svém zvolení, k velkému překvapení pro římskou kurii, pro celou církev i pro celý svět - svolání koncilu! Byl charakterizován jako „všeobecný“ nebo později „ekumenický“… Bylo to nejen překvapení, ale u mnohých v kurii i mimo ni to vyvolalo odpor, který musel nedávno zvolený papež, od kterého se očekávalo klidné přechodné období, překonat, mnohé kardinály kurie přesvědčovat a pro tuto myšlenku získávat. Jak tento starý papež k této myšlence v tak krátké době svého pontifikátu došel? Tento překvapivý plán vznikl 5 dní před ohlášením koncilu, 20. ledna, kdy papež hovořil se státním sekretářem Tardinim o situaci v církvi. Tehdy nenápadně vyslovil slovo „koncil“ 25.ledna u sv. Pavla Za hradbami byl papež přijat a pozdraven 18 kardinály. V krátkém projevu při pontifikální bohoslužbě mluvil pohnutými slovy o nutnosti jednoty mezi křesťany. Ještě však nic nenasvědčovalo nějaké senzaci. Ale v poledne se papež obrátil v sousedním opatství sv. Pavla v delším projevu k přítomným kardinálům a oznámil svolání 21. ekumenického shromáždění, tzv. ekumenického koncilu. Byla to opravdová bomba. Papež sám později zmiňuje reakci přítomných kardinálů: „Působivé nábožné mlčení“. Další reakce kardinálů ve světě – Milánský kardinál Montini řekl vzrušeně svému sekretáři, že „papež píchl do vosího hnízda“. Americký kardinál Spellmann předpovídal koncilu „jistý neúspěch“ a rozčiloval se, že nebyl předem informován. Osservatore Romano neotisklo papežovu řeč vůbec, ale uveřejnilo jen suché oznámení státního sekretariátu. Známý jezuitský časopis „Civiltá cattolica“ papežovo oznámení ignoroval zcela. Ve Vatikánu trvalo celé 4 měsíce, než bylo formulováno nějaké organizační opatření. Papež svěřil přípravu státnímu sekretáři kardinálovi Tardinimu a jedné kongregaci, aby kurii k tomuto plánu přitáhl. Zatím se diskutovalo o tom, že to bude pokračování I. vatikánského koncilu, který byl ve své době vlastně politickými událostmi přerušen a nikdy nedokončen. Ale papež, po jedné procházce ve vatikánských zahradách, jak řekl, pojmenoval svůj plán „II. vatikánský koncil“. Historikové koncilu ještě nedošli k závěru, jestli papež jednal veden nějakým vnuknutím nebo jeho krok uzrál v dlouhém vnitřním procesu.

Následovala intenzivní přípravná práce v 10 komisích, a za pouhých 3 a půl roku, 11. října 1962, svolává tento přechodný papež do Říma 2500 biskupů celé církve, ze 133 zemí, a zahajuje II. vatikánský koncil. Za tři čtvrtě roku, po prvním sezení koncilu na podzim r. 1962, papež dne 3. června 1963 umírá a tím byl koncil přerušen. S napětím se čekalo, co bude dál. Ale v den volby nového papeže už dne 21. června ohlašuje nový papež Pavel VI. pokračování koncilu.

Jak „dramatické aranžmá“! Líčil jsem to úmyslně podrobněji, poněvadž není možné přehlédnout všechny ty okolnosti a nevěřit, že je to zřetelné působení Ducha svatého navzdory lidským nedostatkům a slabostem. Bylo by velmi zajímavé sledovat pod tímto zorným úhlem také přípravu koncilu, na kterou bylo málo času. Oproti minulým koncilům nepracovali jen experti, teologičtí poradci biskupů jako Rahner, Yves de Congar, Urs von Baltasar, Ratzinger, Küng a další, ale také sami význační biskupští teologové, například kardinál Döpfner, Frings, Bea, König, Ottaviani a další. Z tohoto hlediska by bylo vůbec zajímavé přečíst si dějiny tohoto koncilu, ze kterých bychom mohli zřetelněji pochopit působení Ducha svatého, o kterém mluvil blahoslavený Jan Pavel II. (U nás je dostupná například kniha Druhý vatikánský koncil autora Otty Hermanna Pescha).

Připravovaný koncil neměl formulovat žádnou věroučnou nauku, ale hledat cesty k dnešnímu světu, obnovit a prohloubit víru, se kterou by se věřící s moderním světem mohli setkat. Z velkého množství tzv. koncilních předloh zůstalo nakonec jen 16 dokumentů. Každý z vás jejich texty má jistě v nějakém jazyce k dispozici a máte je už určitě někde po ruce, a nejen to - máte jistě předsevzetí je číst a meditovat a už jste s tím začali. Naše české vydání z r. 1995 má velmi pěkný obsažný úvod z péra význačného koncilního teologa K. Rahnera, který napsal úvod i ke každému dokumentu. V nich je vyzdviženo vždy to nové, co dokument přináší.

Příprava koncilu byla velmi krátká. Pro koncil bylo původně komisemi připraveno asi 59 ´propositiones´ dokumentů. Koncil z nich ale přijal málo. Nejvíce přípravné práce bylo vykonáno samotnými biskupy ve spolupráci s koncilními teology a poradci během zasedání. Velice plodné byly koncilní debaty v plénu i v komisích. Nakonec koncil vypracoval 16 dokumentů: 4 velké konstituce, které v podstatě vyjadřují, oč na koncilu šlo. Dogmatická konstituce o církvi Lumen Gentium, konstituce o liturgii Sacrosanctum Consilium, o Božím slově Dei Verbum a konečně o církvi v moderním světě Gaudium et spes, která vlastně vznikla během koncilních prací. Ty se staly základem pro ostatních 9 menších dokumentů, dekretů, a pro 3 deklarace.

Tyto dokumenty tvoří úžasné bohatství, které Duch svatý dává církvi v dnešní době. Při aktuálním slavném výročí si uvědomujeme, že z toho bohatství zůstává ještě mnoho uskutečnit. Je třeba si říci určitá pravidla, kterými je dobré při studiu a snaze po naplnění se řídit. Už na začátku jsem zdůrazňoval, slovo ze Skutků apoštolských o prvním jeruzalémském koncilu: „Zalíbilo se Duchu svatému a nám…“ /Sk 15/. Tuto víru musíme v dnešní sekularizované době obnovit, abychom byli schopni dobře pochopit a přijmout učení koncilu. Rozhodující je základní zásada, že koncil není v církvi zlomovým okamžikem, ale silným krokem vývoje kupředu. Výroky koncilu je nutno chápat v souvislosti s velkou tradicí učení církve. A je třeba je číst a chápat v jejich celku a souvislosti a nelze jednotlivé výroky vytrhávat z kontextu. Nelze jejich pastorační charakter stavět proti jejich naukovému charakteru. Rovněž nelze stavět literu dokumentů proti duchu koncilu. A proto dokumenty musí být chápány pod zorným úhlem „znamení časů“. A uvěřit tomu, co Ježíš u sv. Jana ve 14. kapitole říká: “Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás bude učit všemu a bude vám připomínat všechno ostatní, co jsem vám řekl…“/14,26/. Koncilní učení je toho živým dokladem.

Toto bohatství nelze v nějaké velké šíři představit během hodiny. Na to budete mít nejen celý rok, ale pak i další život při jejich uskutečňování. Proto nyní představím dokumenty jen stručným exposé.

Nad prvním dokumentem o církvi se střetávala řada biskupů a teologů. Jedna konservativnější skupina chtěla, aby tento dokument pojednával nejprve o papeži, o biskupech a pak o ostatních kategoriích v církvi. Ale ti, kteří dovedli lépe „číst znamení doby“, silně zdůraznili, aby na prvním místě bylo společenství církve, boží lid, jehož součástí jsou i papež a biskupové. Proto první kapitola je nadepsaná „Tajemství církve“, druhá „Boží lid„ a teprve třetí „Hierarchické zřízení církve, zvláště episkopát“. Pak „Laici“ atd. O Panně Marii – jak někteří žádali – nebyl vytvořen samostatný dokument, ale ona byla „připojena“ k církvi. Tady bych rád znovu zdůraznil ten nový eklesiologický akcent, že Boží lid nejsou jen laici, ale všichni! Někdy můžete slyšet protikoncilní výrok: „Bylo tam mnoho kněžstva a hodně Božího lidu…“. Je tu tedy akcent, že církev ze své podstaty je a má být společenstvím: „Vy všichni jste bratři“. V prvních článcích konstituce je znovu a znovu zdůrazněno, že církev je společenství, jak říká často citovaná Cypriánová věta “lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha sv.“ /čl.4/. Jistě, je to dáno křtem, eucharistií a ostatním i svátostmi. Ale ta jednota musí být viditelná i pro ty, kteří svátosti nechápou.

Z tohoto dokumentu vyplývá důležitý úkol pro rok víry: aby se naše farnosti a diecéze stávaly prakticky a viditelně společenstvím, o kterém budou říkat, jako v prvních dobách církve: „Hleďte, jak se milují“. A budou se chtít připojit… Tady je vysloven důležitý evangelizační úkol: vzájemnou láskou, o které mluví sv. Pavel v listu Římanům: „Láska Boží je rozlita ve vašich srdcích skrze Ducha sv., který vám byl dán.“ Vytvářet společenství. Jestliže je farní společenství pojeno tímto poutem, pak je církev vidět, pak je Bůh vidět. Ježíš totiž řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu /jméno Boha, Bůh je láska, čili v lásce/, tam jsem já uprostřed nich…“/Mt 16,28/ Takto přítomný Bůh je v Ježíši Kristu Zmrtvýchvstalém vidět. A to je základní a nejdůležitější evangelizace, tento čin, ne slova. Dnes je inflace slov. Činů je třeba! (Na toto téma by bylo třeba další velkou přednášku, tohle Duch dnes v církvi působí – například - různá hnutí. Papež Jan Pavel II. v roce 1998 svolal na vigilii svatodušních svátků na Náměstí svatého Petra všechna církevní hnutí a komunity). Tyto skutečnosti jsou uloženy ve známém posynodálním dokumentu z r. 1975 Evangelii nuntiandi - O hlásání evangelia.

Pro rozvinutí správného chápání tohoto učení církve v dokumentech koncilu je nevyhnutelné slyšet a rozjímat – a pak uskutečnit – co říká jistě Duch sv. ústy blahoslaveného papeže Jana Pavla na prahu 3. tisíciletí v jeho Apoštolském listu Novo Millennio Ineunte, Příchod nového tisíciletí, zvláště v čl. 42-44, v nichž aktualizuje učení koncilu. Mluví o „spiritualitě společenství“ a říká s velkou úderností: “Nedělejme si iluze: bez této duchovní snahy by vnější nástroje společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými strukturami, spíše maskami, které společenství jen předstírají, než že by byly cestou k jeho vyjádření a růstu“. (čl.43).  Tady jsou základy a předpoklady evangelizace, které je napřed nutno uskutečnit, abychom mohli evangelizovat. K tomu je tu rok víry…

Tento duch společenství, který zavanul z koncilu, pak přinesl akcent i na širších úrovních, na větší účast biskupů, kněží i laiků v rozhodování v církvi. Rozvinuly se synody, poradní sbor papeže za účasti zástupců biskupů celého světa, letos na podzim proběhla 13. synoda O evangelizaci. Vznikly pastorační rady v diecézích, farní rady atd. Jan Pavel II. řeklve svém poselství účastníkům světového kongresu církevních hnutí v Římě v květnu 1998 toto:

5. Vícekrát jsem měl možnost zdůraznit skutečnost, že v církvi neexistuje kontrast nebo kontrapozice mezi institucionální dimenzí a dimenzí charismatickou, jejímž důležitým výrazem jsou hnutí. Oba rozměry jsou soupodstatné s božským původem církve, kterou založil Ježíš; oba totiž společně přispívají ke zpřítomnění Kristova tajemství a jeho spásonosného díla ve světě. Oba rozměry, způsobem jim vlastním, směřují taktéž k obnově sebevědomí církve, kterou samotnou lze v určitém slova smyslu nazvat „hnutím“, neboť je naplněním poslání Syna v čase a prostoru, skrze Otce, v moci Ducha svatého. Poselství Jana Pavla II. účastníkům světového kongresu církevních hnutí (Řím,27. – 29. květen 1998).

Nejviditelnějším dokumentem se stala konstituce o liturgii Sacosanctum consilium. Na liturgii byl aplikován „duch“ konstituce o církvi – bratrské společenství. Proto se v článku 7 říká: „Liturgie je veřejná bohopocta, kterou koná tajemné tělo Ježíše Krista, a to hlava i údy“. A ve 14. článku se požaduje, aby „byli věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech“. Tyto skutečnosti jsou snad víceméně naplněny. Ale jejich základem je článek 7, který zůstává velkým úkolem k naplnění v roce víry: “Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech“. Jsou tu zvláště dvě věty, které nejsou ještě 50 let po koncilu v naší víře naplňovány: „Kristus je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to slíbil: kde jsou dva nebo tři…“ Kde v našich kostelech je při začátečním pozdravu „Pán s vámi“ živé vědomí, že celebrant hlásá učení koncilu, tuto živou přítomnost Ježíše zmrtvýchvstalého mezi námi? Že je Ježíš přítomen v liturgii od začátku. A další věta je ještě méně živá v naší víře: „Je přítomen ve slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo sv.“ Kde se tohle opravdu věří?! Když ten, kdo čte evangelium a říká napřed: “Pán s vámi“, kdo věří a si uvědomuje, že je to chvíle, kdy Ježíš mezi námi nejen je přítomen, ale také mluví své slovo? To je úkol pro rok víry! Jsem z venkova a vzpomínám, jakou víru jsem zdědil po rodičích.

Jestliže naplníme učení koncilu obsažené v této konstituci, pak naše slavení bude velkou evangelizací pro ty vzdálené, kteří přijdou.

Rovněž velmi důležitým dokumentem jako dva předchozí je konstituce o Božím slově, Dei Verbum.

Začátek této konstituce je pro mne nejdojemnějším článkem ze všech dokumentů: „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého a oznámit tajemství své vůle (srov. Ef 1,9): že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se účastnými božské přirozenosti (srov. Ef 2,18; 2 Petr 1,4). Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh (srov. Kol 1,15; 1 Tim 1,17) ze své veliké lásky lidi jako přátele (srov. Ex 33,11; Jan 15,14-15) a stýká se s nimi (srov. Bar 3,38), aby je pozval a přijal do svého společenství. Toto zjevování se uskutečňuje činy i slovy, které navzájem vnitřně souvisí, takže skutky, které Bůh vykonal v dějinách spásy, ukazují a posilují nauku i skutečnosti vyjádřené slovy; slova pak hlásají tyto skutky a objasňují tajemství v nich obsažená. Avšak nejhlubší pravda, která se odhaluje tímto zjevením o Bohu i o spáse člověka, nám září v Kristu, který je prostředníkem a zároveň i plností celého zjevení. (1)((1/Srov. Mt 11,27; Jan 1,14 a 17; 14,6; 17,1-3; 2 Kor 3,16 a 4,6; Ef 1,3-14.))

Spojíme-li tento krásný článek s článkem 7, který jsem už citoval, a ještě připojíme čl. 21 a 25, tak máte dobrý a hutný program prohloubení víry v tomto roce.

Tato konstituce byla předmětem dalšího rozvíjení na pokoncilních synodách, naposledy na synodě o Božím slově v r. 2008. Biskupové vydali po této synodě Poselství, které shrnuje jednání v nádherné syntéze. Tu je bezpodmínečně nutné přečíst pro lepší chápání toho, jak učitelský úřad církve rozvíjí v Duchu svatém učení II. vatikánského koncilu o Božím slově. Myslím, že Dei Verbum je nutné číst také s papežovou posynodní Apoštolskou exhortací Verbum Domini, Slovo Páně (Karmelitánské nakladatelství 2010), zvláště si všimnout článku 56, kde se mluví o „svátostné povaze slova“. V katolické církvi je to vrchol učení o Božím slově. To by mělo vstoupit do chápání víry dnešního křesťana. Jsou tu naplňována slova Písma Jan 14,23, Jan 15,3; Zj 3,28. V obou posledních dokumentech je rozvinuté učení koncilu o Písmu v rukou křesťana, v rodinách, lectio divina atd…A tady je opět velký úkol nejen pro rok víry, ale i pro delší budoucnost v církvi. Není třeba napřed vymýšlet nějaké metody nové evangelizace, ale touto autoevangelizací už budeme evangelizovat. V apoštolském listě Jana Pavla II., který jsem tu už citoval, jsou opět nádherné články 39 a 40, vycházející z koncilu, které mohou být směrnicí, jak naplňovat koncilní učení obsažené v Dei Verbum.

Závěr z těchto třech velkých konstitucí pro rok víry je stručně řečeno: udělat vlastní konkrétní zkušenost s evangeliem, s živou přítomností Boha blízkého v církvi a pak s touto zkušeností v zádech vydávat svědectví v dnešním světě, který je sekularizován, orientován na smysly, chce především vidět, dotknout se, ani ne tolik slyšet. Dnes je - jak jsem řekl - inflace slova. Konkrétním živým svědectvím naší víry dáváme sekularizovanému člověku, aby viděl, aby se dotkl, aby zažil. To je základní metoda nové evangelizace a naplnění závěrečného slova Ježíšova: “Jděte do celého světa…“ /Mt 28,20/ Ale čtěme ho v dobrém překladu: ne především „učte“, ale dle originálního překladu, „získávejte mi za učedníky“…mathéteuzate“…

Aggiornamento, otevření se církve pro svět, nejsilněji a souhrnně vyjadřuje poslední „Konstituce o církvi v dnešním světě“, Gaudium et Spes, o úkolu věřících laiků v nejrůznějších oblastech lidské činnosti, v oblasti sociální, zdravotní, v politice atd. Z celé konstituce jasně vyplývá, že církev neodvádí lidi od současného světa, od jejich zodpovědnosti jen k modlení a „usilování o nebe“, ale zdůrazňuje, že starost o tento svět, o přírodu, o vědu je také cestou k Bohu. Bible říká: „Naplňte Zemi a podmaňte si ji…“ Tato konstituce by si zasloužila zvláštní přednášku. Jen připomínám ještě jednou, že její idea vznikla až při jednání koncilu.

Devět menších dokumentů, „dekretů“ se týká konkretizace otázek, vycházejících z hlavních konstitucí. I tyto dokumenty jsou neseny akcentem na otevření se. Jsou tu dekrety o službě biskupů, o výchově a životě kněží, o řeholnících a také o ekumenismu, o sdělovacích prostředcích a další.

Z posledních třech „nejmenších“ dokumentů je významná Deklarace o náboženské svobodě, o poměru k nekřesťanským náboženstvím a o křesťanské výchově.

Ve světě, v Evropě, ale i u nás se někdy mluví o nutnosti III. koncilu. Většinou se myslí na úpravu celibátu a na kněžství pro ženaté muže. Já jsem přesvědčen, že je nejprve nutné uskutečnit poctivě ducha II. vatikánského koncilu a pak myslet dále. I když bylo za těch 50 let uděláno hodně, například na jednotlivých synodách po koncilu, zbývá ještě mnoho věcí k uskutečnění. Ale tak tomu bylo například i po velkém Tridentském koncilu.

Prohlubujme víru, že Duch svatý vede církev, jak jsem řekl na začátku. Z koncilu a z událostí po koncilu je možné čerpat velkou naději, že Bůh svou církev neopouští, ale je Bohem blízkým, jehož „touhou je být se syny lidskými“, jak řekl ústy proroka ve Starém zákoně.

kardinál Miloslav Vlk

Literatura: Dokumenty II. vatikánského koncilu, Motu proprio Porta fidei, Nota Kongregace pro nauku víry k Motu proprio, Novo Millenio ineunte, Verbum Domini, posynodální dokument Benedikta XVI.

Další literatura: Bernhard Körner/Maria Unterberger: Freudig und furchtlos. Das II. Vatikanische Konzil wieder lesen.

Herder Korrespondenz. Spezial: Konzil im Konflikt. 50 Jahre Zweites Vatikanum.

Otto H. Pesch, Druhý vatikánský koncil, Praha, Vyšehrad 1996 .