Miloslav Vlk jako svědek naší doby v některých zahraničních publikacích

Země střední a východní Evropy se po politických změnách z konce 80. a ze začátku 90. let minulého století vcelku pochopitelně ocitly v popředí zájmu světových médií. Na veřejné scéně se náhle objevily nové zajímavé osobnosti, jejichž životní osudy byly mnohdy symbolem těchto změn, určitým způsobem je dokumentovaly a těm, kdo středo- a východoevropské totalitní režimy na vlastní kůži nepoznaly, snad také pomáhaly k pochopení minulého vývoje i náhlých zvratů v této části světa. Jednou z osobností, vzbuzujících v zahraničí velký zájem, tehdy nepochybně byl i Miloslav Vlk, umývač oken, který se stal arcibiskupem v jedné z evropských metropolí.

Právě na tuto neobvyklou kariéru naráží titul publikace vydané v roce 1994 francouzským nakladatelstvím Nouvelle Cité: Laveur de vitres et archevêque (Umývač oken a arcibiskup), která ještě téhož roku byla přeložena do italštiny. Rovněž v roce 1994 vychází v německo-rakousko-švýcarském nakladatelství Neue Stadt kniha interview s Miloslavem Vlkem pod názvem Reifezeit (Čas dozrávání). K první knize napsal předmluvu český prezident, Václav Havel, sám člověk s osudem v lecčems Vlkovi podobným, k té druhé emeritní vídeňský arcibiskup, kardinál Franz König, osobnost zasvěcená do východoevropských poměrů jako málokterý z tehdejších vysokých církevních hodnostářů.

Obě knihy jsou si obsahově blízké, ale liší se formou. Zatímco německá publikace je tvořena volným rozhovorem vedeným v novinářském stylu, francouzská se dosti striktně drží jednotlivých etap arcibiskupova života, které vždy zarámuje do jejich dobového politického a náboženského kontextu. Autorův výklad je doplněn a zpestřen mnoha autentickými svědectvími těch, kdo měli s Miloslavem Vlkem v různých obdobích osobní kontakt, jsou jeho přáteli anebo lidmi, které on v jejich životě nějak ovlivnil.

Základní tónina všech reminiscencí se nese ve znamení přetvářející moci Kristova kříže, který studenta, archiváře, kněze, dělníka i biskupa Vlka v různých podobách provázel doslova v každé jeho životní etapě. Dětství na jihočeském venkově prožil sice téměř idylicky, v chudé a soudržné rodině, avšak ve stínu nacistické okupace. Již tehdy se zrodila jeho touha po kněžství. Přípravné studium započaté v malém semináři však musel přerušit kvůli neblahým událostem roku 1948. Pak následovalo dlouhé období čekání provázené křížem nejistoty, zda své povolání bude moci vůbec někdy naplnit.

Po krátkém vydechnutí roku 1968, kdy se vysvěcení na kněze konečně dočkal, následovaly další peripetie spojené s pronásledováním a šikanou ze strany státních orgánů, které nakonec vyústily v odnětí státního souhlasu k výkonu kněžské činnosti. Potom v dalších několika letech chodil „s křížem“ – jak on sám nazývá svůj tehdejší pracovní nástroj: mycí houbu na tyči –  po pražských ulicích…

Mnohé trable mu pomáhá překonat jeho „vlčí povaha“, o níž s oblibou žertuje v narážce na své nomen omen. To je však jen jeden díl pravdy. Její podstatnější část spočívá právě v jeho bytostném sepětí s Ježíšem na kříži a v nosné síle života ve společenství prožívaného s kněžími i s laiky ve Focolare.

Díky svému zakotvení ve spiritualitě jednoty, kde kříž není něčím, co člověka ubíjí a izoluje, ale naopak ho otevírá k hlubšímu vztahu s druhými lidmi, se Miloslav Vlk připravuje na nové úkoly, o nichž však zatím nic netuší. Pozoruhodné na jeho životní historii je především to, jak všechny etapy této specifické „křížové cesty“ na sebe navazují a při zpětném pohledu lze v nich zachytit linii Boží pedagogiky.

Nesením kříže a současně jsa nesen křížem, jehož různé podoby přijímá, vstupuje do období politické svobody, kdy se okolnosti jeho života naprosto mění. Velmi záhy si ve svém novém postavení uvědomuje, že se kříž neztrácí, ale jen mění svou tvářnost. Jako biskup je nucen zaujímat stanovisko i k různým aspektům nových společenských poměrů a chápe, že tenkrát tolik proklamovaná ekonomická transformace společnosti je nemyslitelná bez současné proměny lidského srdce, o níž usiluje církev. Takový názor se u některých nových představitelů politické moci opět setkává s neporozuměním…

Rovněž o těchto otázkách hovoří v další publikaci, Da lavavetri al Cardinale (Z umývače oken kardinálem), kterou v roce 1998 vydávají italské Edizioni San Paolo; její první část je orientována biograficky, druhou část tvoří interview.

Pražský arcibiskup, římský kardinál a předseda Rady evropských biskupských konferencí zde zaměřuje svůj pohled více do přítomnosti a do budoucnosti církve nejen v naší zemi, ale i v Evropě. V nové pozici a obohacen novými životními zkušenostmi se nezabývá jen otázkami čistě církevními nebo ekumenickými. Vyslovuje se např. také k procesu sjednocování evropského kontinentu a vyjadřuje své přesvědčení, že i mezinárodní vztahy musí být inspirovány duchovními hodnotami. Nevyhýbá se ani náročným a kontroverzním tématům jako je bioetika, multikulturní společnost, vztah církve a sdělovacích prostředků anebo počínající alternativní trend v ekonomice, známý jako ekonomika společenství.

Součástí knihy jsou také jeho tři přednášky z poloviny 90. let zabývající se především zkušeností křesťanů s žitým Božím Slovem v období komunismu a tím, co z ní by nemělo být nikdy zapomenuto, a sice naléhavostí zůstat opravdovým společenstvím, v němž je přítomen živý Kristus: „Toto dědictví a tyto zkušenosti se mohou stát výzvou pro církev, která usiluje o evangelizaci; jsou světlem naděje a jistotou, že Ježíšova slova ‚Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa‘ (Mt 28, 20), jsou pravdivá.“

Evropskou dimenzí, konkrétně přítomností i budoucností křesťanství na našem kontinentu, se zabývá další kniha rozhovorů nazvaná Wird Europa heidnisch? (Stane se Evropa pohanskou?), kterou v roce 2000 vydává v německém Augsburku nakladatelství Sankt Ulrich.

Název knihy a otazník v něm vyjadřuje oprávněnou obavu pociťovanou mnoha dnešními křesťany. Při snaze dát na ni odpověď vychází kardinál Vlk opět především ze svých životních zkušeností. Ukazuje význam víry ve světle všelidsky platného přirozeného zákona, jehož rozpracování je jedním ze zásadních přínosů křesťanství. Víra přináší univerzální životní hodnoty, jejichž respektování dává rovnováhu životu jednotlivce i společnosti. Masový ústup od víry naproti tomu v konečném důsledku zpochybňuje i samotný smysl života, rodiny, soužití ve společnosti a ohrožuje mnohé základní hodnoty.

Je tedy evidentní, že otazník nad vírou vytváří mnoho nových otazníků bez uspokojujících odpovědí, po nichž však člověk bytostně touží a nemůže bez nich pokojně žít. Augustinovský nepokoj lidského srdce, dokud nenalezne Boha, je důvodem, proč je kardinál Vlk ve svém pohledu do budoucnosti víry optimistický.

Obnova víry v Evropě však nemůže usilovat o restauraci minulého stavu, ale musí se zakládat na jejím novém opravdovějším vtělování do života na základě nových darů Ducha svatého působícího i v naší době. Dosud jsme si dostatečně neuvědomovali, že člověk byl stvořen k obrazu Boha, který je Jeden a současně v Trojici a jehož podstatou je proto vztah. Právě tato trojiční Boží povaha by měla determinovat novou inkarnaci víry soustředěnou na její prožívání ve společenství s druhými, které se však nerodí bez aktivního přijímání kříže.

Kardinál Vlk v závěru rozhovoru shrnuje své životní krédo člověka a křesťana. Nejdůležitějším tématem, jež mu leží na srdci, je společenství: Communio církve se skutečnou přítomností Ježíše Zmrtvýchvstalého mezi námi, který přináší naději a radost. Zdá se, že mnohé problémy vznikají tehdy, když této skutečnosti nerozumíme a nežijeme ji. A dalším stejně důležitým tématem je kříž, který je zároveň pramenem Ducha svatého. Kříž, smrt a Zmrtvýchvstání spolu úzce souvisejí a máme je chápat nikoli jen jako nauku, ale hlavně je uskutečňovat jako životní praxi. Díky tomu se vytváří bratrské společenství, odkud se odvíjí všechno ostatní a které se stává východiskem pro obnovu víry a její nové jaro.

autor:  Jiří Kratochvíl