Naše politická groteska

Když jsem poslední dobu sledoval události kolem majetkového narovnání státu s církvemi, měl jsem smíšené pocity: na jedné straně jsem musel potlačovat škodolibé zadostiučinění, že náš stát skoro dvacetiletou nečinností potrestal sám sebe. Vlády, ne církve stále ochotné k řešení, dotlačily neřešením tento problém do nejhorší možné politické a ekonomické situace. Celou tu minulou dobu jsem soustavně poukazoval na tento neřešený problém a vyzýval k jeho řešení a bylo mi mnohými krátkozrace stále předhazováno, že církev je chamtivá, že chce majetek, a byl jsem všelijak nepřátelsky očerňován, přestože církev byla znovu a znovu ochotná státu vycházet při řešení maximálně vstříc. Jednou byla připravena podle přání politiků přijmout jen naturální restituci, jindy když jiní politici přišli s opačným názorem, církev byla zase ochotna se vzdát všeho majetku za finanční odškodnění. Jindy když už bylo vše připraveno, poslanec ODS Vlastimil Tlustý ze závisti a z nenávisti shodil se stolu ve zvláštní parlamentní komisi v poslední chvíli, zradou své koaliční pozice, již připravený návrh zákona. A při tom jsme stále spolupracovali se Svazem měst a obcí, kterým jsme také chtěli pomoci v jejich těžké situaci.

V době tohoto zbytečného protahování a neřešení byly aspoň vypracovány odborné posudky o tomto majetku. Myslím posudky odborníků Ústavu státu a práva (Milan Kindl), posudky JUDr. Jägra, poradce Ústavního soudu, odborné posudky, které si nechalo ministerstvo kultury vypracovat, a další odborné posudky v materiálech vypracovaných pro onu Zvláštní parlamentní komisi. Posudky některých právníků právnické fakulty Univerzity Karlovy (Kindl, Mihule), které však byly nesprávně vydávány za posudky univerzitní (což bylo dementováno tehdejším rektorem UK Karlem Malým), ty zde nechávám stranou.

Na úsilí církví o řešení této trvalky, která ostatně vytvářela naší republice určitou negativní image i na mezinárodní rovině, se mnozí neohlíželi. Svaz měst a obcí možná „křičel“ málo, takže na všechny ty hlasy se politici a stát málo ohlíželi. Bylo by možné přemýšlet a hledat důvody proč.

Až když už Svaz obcí a měst ztratil po posledním „shození“ připraveného návrhu zákona v parlamentu trpělivost a získal skupinu senátorů, která dala k ústavnímu soudu žádost o zrušení blokačního paragrafu zákona o půdě z r. 1991, aby mohly města a obce nějak nakládat s církevním majetkem ve svých katastrech, a o katastrofálně chátrající budovy se nějak postarat, tu vydal ÚS velmi důrazné rozhodnutí, ve kterém jasně řekl, že nečinnost vlád ve věci majetkového vyrovnání byla protiústavní a že vlády porušovaly právní řád, když slíbily problém řešit a vzbudily legitimní očekávání těch, kterých se věc týkala. 20 let ale nic nedělaly, takže to nebyly už jen církve, které naléhaly, ale prostřednictvím Svazu měst a obcí i sama vysoká právní instituce státu. Tu už nezbývá nic jiného, než problém řešit. Ale tou předchozí nečinností vlád byl problém dotlačen do ekonomicky nejnevhodnějšího období. To si ovšem musí připsat na své konto politici a vlády.

Na druhé straně se ukazuje a rozvíjí opravdu směšná, groteskní a komediální (ne-li ovšem tragická) situace. Myslím to, co ve své bezmocnosti předvádějí v parlamentu i mimo parlament, v různých relacích a v mediích vůbec ty síly, které svou dikcí i svými kroky v rozporu s naším právním řádem se vracejí do časů totality a spojují se s kriminálními živly, které v minulosti to vše způsobily. Je opravdu zarážející, jakými vymyšlenými a překroucenými argumenty i úsměvnými pohádkami, lží a nenávistí argumentují, bez ohledu na právo a spravedlnost. Tito lidé předvedli kulturu totality a ukazují, jak by se chovali, kdyby se tento typ lidí dostal k moci. Nenávist je vede ke groteskním krokům, když například bývalá disidentka proti totalitnímu režimu se dnes bezostyšně spojuje s komunisty, jejichž strana to vše způsobila. Je vidět, že nenávist a zloba zavádí člověka do lidského i duchovního marasmu a tím se sám zesměšňuje.

Protože paměť lidská je krátká, proto si všechny ty groteskní monitoringy z těchto dnů ukládám, protože ty výroky, které zaznívají, jsou pamětihodné. Komediální aktéři se zapisují do našich politických dějin i do politické kultury a prozrazují, že jim není nic svaté. Otevřeně ukazují, co mají v hlavě i v srdci. Představují obraz úrovně naší společnosti, obraz vymytých mozků a dědictví minulé totalitní doby.

Je opravdu pod určitou úroveň snažit se všemi těmi argumenty nějak vážněji zabývat. K některým jsem se sice už vyjadřoval na svém webu, ale myslím, že vážnější pozornost si nezaslouží.

Nejgrotesknější jsou asi ta trestní podání z péra bývalé disidentky Lenky Procházkové, ať už na vládu premiéra Nečase nebo na arcibiskupa Dominika Duku a další neznámé pachatele, kterými se autorka staví nad náš právní řád, nad ústavní soud. Jen si myslím, že by měli podat trestní oznámení právě i na tuto soudní instanci.

Ovšem mnozí se ptají, jestli takové nehorázné pohrdání právním řádem není také nějak právně postižitelné! A jestli takové podání na vládu nemůže být kvalifikováno také jako snaha po omezování její suverenity pomocí soudů a jako nedokázané a nepodložené křivé obviňování!

Jistě nelze někomu omezovat svobodu myslet si, co chce. Ale výše uvedené kroky už překračují svobodu myšlení. Svobodu dělat si, co chci, si dnes lidé nenechávají omezit ani pravdou, ani právem. V nedávné minulosti máme příklad, kam nenávist může zavést i inteligentního člověka. Myslím nyní na prof. Hobzu, který svou nenávistí vícekrát poškodil církev (viz shození konkordátu na pouhý modus vivendi za první republiky). V padesátých létech se nechal naverbovat kriminálními živly komunistické strany, které organizovaly tragické politické monstrprocesy, a spolupracoval na přípravě takových procesů a na odsouzení vysokých církevních představitelů. Na jeho názory se někteří odpůrci majetkového vyrovnání, například Jiří Paroubek, odvolávají. Nejen politickou, ale i kulturní úroveň projevů soudruha Grebeníčka netřeba komentovat. Je to echo jejich totalitní minulosti, od které se, jak patrno, neoprostili. Maně si člověk vzpomene na jeden známý Gottwaldův projev v parlamentě, v němž poslancům řekl, že se jezdí do Moskvy učit, „jak vám zakroutit krkem“.

Zároveň je to ukázka, kam to vede, že jsme v ´89 neusilovali o to prohlásit totalitní komunistický režim a jeho nositele pro zločiny spáchané na našem národě za nežádoucí, za protispolečenskou organizaci a neodsoudili je. Dnes mají tu drzost bránit ve sněmovně nápravě svých kriminálních činů. Jim sekundují poslanci ČSSD. A poslanci se všemi docela vážně diskutují.

Majetkové vyrovnání s církvemi je téma, na kterém se profilují politické strany i politici. V nedávno realizovaném průzkumu veřejného mínění STEM o tomto tématu se 69 % dotázaných vyslovilo proti restitucím. Tento výsledek ukazuje, jaký je vztah širší veřejnosti k lidským právům, k jednomu z prvních ústavních práv – právu na majetek. Některé strany jako například. ČSSD a jiné žádaly uspořádání referenda o této věci. Tímto požadavkem zpochybnily práva uvedená v ústavě. Jsou to zbytky komunismu v hlavách těchto politiků, kteří si neuvědomují, že o lidských právech se referendum nedělá. Za totality určovala „strana“, jaká práva lidem dát a jaká ne. Zdá se, že podobné názory jsou dodnes součástí myšlení některých politiků. Takový styl politiky by pak uskutečňovali, kdyby je voliči zvolili. To by si měli voliči uvědomit. Sama myšlenka o referendu ukazuje, že mnozí pokládají emoce lidí za důležitější než obecně světově uznávaná lidská práva. Taková mají hodnotová měřítka. Také Jiří Paroubek zavětřil, že by mohl v těchto populistických vodách ulovit nějaké hlasy pro svou novou stranu, a tak se účelově, populisticky postavil proti majetkovému narovnání…

Takovýmto stylem politického uvažování z našeho společenského ani ekonomického marasmu nevybředneme. Tento styl uvažování vede ke všemu tomu rozkrádání státního majetku a okrádání lidí, jak to známe z různých informačních zdrojů. Bojem proti majetkovému narovnání chtějí mnozí zakrývat své osobní zájmy povýšené nad zájmy společnosti, svou chamtivost a tendence k obohacování, bez ohledu například na města a obce.

Myslím, že by nás tyto diskuse kolem řešení majetkového narovnání i podaná trestní oznámení měly vést k vážnějším úvahám nad širšími politickými a společenskými souvislostmi.

kardinál Miloslav Vlk