Kardinálské ohlédnutí

Po poslední tajné konzistoři a jmenování nových kardinálů, u nás po jmenování pana arcibiskupa Dominika Duky kardinálem, se v médiích hodně z různých úhlů mluvilo a psalo o poslání kardinála. Pro některé je to inspirace k hledání dalších informací. Nechci "nosit dřiví do lesa". Chci se jen ohlédnout zpět na těch svých skoro 18 kardinálských let a zavzpomínat, co za ta léta to jmenování ode mne vyžadovalo, kolik nových úkolů a povinností to přinášelo.

Když se mluví o tom, že kardinál patří k nejbližším spolupracovníkům papeže, je vhodné se rozhlédnout po tom, jaké „kategorie“ kardinálů existují, jaké konkrétní poslání v životě církve mají a říci, do jaké „kategorie“ jsem patřil já.

Především jsou kardinálové kuriální. To jsou ti, kteří jsou na čele jednotlivých kongregací a jiných důležitých vatikánských úřadů, a vůbec kardinálové, kteří nemají vlastní diecézi. Ti všichni mají povinnost sídlit v Římě a jsou podle svého zařazení k přímé službě papežovi. Jejich úkoly jsou dány papežským reskriptem Jana Pavla II. „Generální směrnice pro Římskou kurii“.

Ostatní kardinálové, kteří jsou v čele mimo-římských diecézí, sídlí ve svých diecézích. Dle kanonického práva CIC se mají odebrat do Říma, jakmile je papež zavolá. Tito kardinálové jsou obvykle jmenování do některých kongregací. Jsou členy jejich plenárního zasedání. Počet a druh kongregace, kam jsou jmenování, záleží na velikosti diecéze každého kardinála, na jeho pracovním zatížení a případně i na jeho odbornosti. Vzhledem k tomu, že jsem v době svého jmenování byl předsedou Rady evropských biskupských konferencí, byl jsem přidělen pouze do dvou dikastérií: do Papežské rady pro sdělovací prostředky, jejíž plénum zasedalo pravidelně jednou do roka. Na tato zasedání nás, účastníky, obvykle přišel pozdravit papež. Mimořádná zasedání byla výjimečná... Druhým orgánem byla Kongregace pro východní církve. Tam jsem se zúčastnil pléna za 18 let jen asi dvakrát nebo třikrát.

Kardinálové kuriální jsou obvykle v pravidelném častém pracovním kontaktu s papežem. Nejvíce angažovaná je asi kongregace pro biskupy, kde se jedná zvláště o obsazování diecézí, o změny na biskupských stolcích a o další záležitosti biskupů. Její kardinál má běžně týdně pracovní zasedání s papežem. Příprava jmenování nových biskupů se děje obvykle v plénu kongregace, takže jeho členové musejí cestovat do Říma skoro každý měsíc.

Podobně, i když ne tak intenzivně, se pracuje v Kongregaci pro nauku víry, pro klérus a pro řeholníky, či pro evangelizaci národů nebo v některé další. Pléna jiných kongregací se scházejí poměrně méně. Několikrát do roka pozve papež všechny kuriální kardinály na čele kongregací na pracovní setkání.

Na přímé pozvání papeže jsem byl v Římě za dobu svého „fungování“ asi třikrát, například před vydáním známého dokumentu motu proprio Dominus Jesus.

Spolu s celým kardinálským kolegiem jsme zasedali samozřejmě po smrti Jana Pavla II., poněvadž je běžné, že po smrti papeže do nové volby řídí církev v podstatě kolegium kardinálů pod předsednictvím děkana kolegia. A pak v konkláve se účastní všichni kardinálové mladší osmdesáti let. To bylo tedy mé dosavadní „kardinálské fungování“.

Spolupráce s papežem a závažnost poradní funkce kardinálského sboru dostala po II. vatikánském koncilu novou podobu, protože koncil zřídil Synodus episcoporum, jakousi „kongregaci“ pro organizování a práci celocírkevní synody biskupů, a obnovil synodální proces v církvi. Synody se scházejí většinou každých pět let, v mimořádných případech i častěji, a na programu mají porady o závažných otázkách života církve. Synodus episcoporum je připravuje a pak zpracovává jejich výstupy (propositiones), pro papeže, který pak vydává k těmto otázkám posynodální exhortaci. Synody jsou v určitém smyslu jakousi kvalifikovanější a systematičtější reprezentací světového biskupského sboru, než je kardinálské kolegium. Synod se samozřejmě účastní kardinálové kuriální „ex offo“, ostatní podle výběru národních biskupských konferencí. Za poslední léta jsem se zúčastnil skoro všech synod.

Při ustanovení dostává každý kardinál, který nemá v Římě nějakou farnost, určenou některou z římských basilik jako čestný titul, jako znamení, že patří k „římskému kléru“. Z tohoto jmenování nevyplývá v podstatě žádná povinnost. Kardinál se ujme tohoto titulu, do vedení farnosti nezasahuje, měl by se nějak účastnit jejího života. Kanonicky to není stanoveno. Já jsem býval v bazilice Svatého Kříže jeruzalémského poměrně často, protože jsem tam měl „nadstandardně“ i možnost bydlet. Můj předchůdce se tam „ukázal“ jen několikrát za dobu své funkce.

Jmenování kardinálem mi tedy nepřineslo nějaké zvláštní pracovní zatížení a rozmnožení povinností. Je to doživotní titul. Zcela jistě to však je určitá prestižní záležitost nejen pro jmenovaného osobně, ale i pro diecézi a národ, z něhož kardinál pochází.

kard. Miloslav Vlk