Přesun na obsah

"Postavení církve ve společnosti a státě - mezi dekadencí a renesancí"

1. 12. 2011

Brněnští právníci několika vysokých právních institucí, Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a obhájci práv člověka, se scházejí měsíčně na debatním úterku v duchu otevřeného dialogu v kavárně Scala na Moravském náměstí. Tentokrát pozvali na úterek 29.11. kardinála Vlka k posezení a "debatě" na téma "Postavení církve ve společnosti a státě - mezi dekadencí a renesancí".  Téma postavení církve ve společnosti je zajímavé nejen pro teology, filosofy, sociology, ale i pro právníky, napsali ve svém pozvání.  Na začátku večera pronesl kard. Vlk krátký úvodní projev, který přinášíme v celém znění:

Proslov kardinála Miloslav Vlka v Brně 29. listopadu 2011

Nejprve bych řekl pár slov k povaze církve. Tak, jak znám trochu složení tohoto společenství, mohu spoléhat na to, že byste si tyto informace snadno našli v Katechismu katolické církve, o kterém řekl kdysi jeden známý kardinál, že je to nejzralejší plod II. vatikánského koncilu. Své slovo o církvi formuluji spíše pod zorným úhlem koncilové konstituce o církvi v moderním světě, tedy s pohledem na církev v souvislosti s jejím propojením se světem, což více odpovídá souvislostem, ve kterých tady budeme mluvit.

Ve svém exposé budu více méně jen konstatovat, pokud bude třeba, pak i svá konstatování doložím. Vycházím tedy z toho, že existuje soubor zákonů, řád, v přírodě neorganické, organické a také v oblasti duchovní, řád pro rozumné bytosti. Tyto systémy jsou na člověku nezávislé, jsou dány a člověk na nich nikdy nemohl ani jedinou čárku změnit, přidat, ani zrušit. S úsměvem vzpomínáme, jak jsme zpívávali: „Poručíme větru, dešti…“

Začínám od řádu rozumných bytostí. Vycházím od současných aktuálních diskusí ve světě, i mezi odborníky, o člověku a jeho světě, o jeho řádu, majícího původ ve stvoření nejvýš inteligentní bytostí, Bohem, který do všeho vtiskl své plány a hlavně program a energii k vývoji daným směrem, i když jsou tu vědci, kteří vymýšlejí teorie o vzniku světa a jeho řádu bez zásahu inteligentní bytosti (Hawkins a další).

Člověka, nejen podle bible, ale i podle zkušenosti z jeho dějin, stvořil Bůh podle sebe (tj. podle Trojice) a dal mu identitu, která se nevyvinula „sama“, totiž být tvorem společenským (zóon politikon), což je v zásadě existenciální určení člověka, určení pro druhé, pro společnost, pro veřejnost, nikterak záležitost privátní, soukromá, pro „vyžití“ člověka.

Bůh i tady, na této rovině, měl iniciativu, hledal od začátku kontakt s člověkem, kterého stvořil. V hloubi duše člověka, v jeho DNA, pokud to nezadupal úplně, zůstává v celých jeho dějinách, i dnes, touha po společenství nejen s druhým člověkem, ale také s Bohem… (Augustin, Soliloquia, Weber, God is back).

Od začátku Bůh vede s člověkem dialog skrze proroky, zjevuje se a připravuje budoucnost (viz Dei Verbum čl. 2). V Ježíši Kristu, v Novém zákoně, Bůh realizuje to, co bylo ve Starém zákoně často jen v náznaku, v obraze zjevováno. Vzájemná touha po setkání, blízkost se naplňuje zvláštním způsobem, Ježíš zřizuje „místo“, „prostor“ pro toto vzájemné existenční setkávání, a to je církev! Místo pro naplňování identity člověka, být tvorem společenským – a to dopadá i do společnosti, do jejího fungování. To se nedá rozpojit bez závažných důsledků pro společnost. Celá společnost je souhrn takových bytostí, v tomto jádru jsou všichni lidé stejní, nejsou dva druhy bytostí.

Z tohoto hlediska je tedy církev prostorem, kde se tato důležitá existenční potřeba člověka, zásadně vtisknutá do jeho identity, má uskutečňovat a naplňovat, pro dobro jedince, který žije ve společnosti. Bez této služby, bez této formace člověka, kterou by církev měla plnit bez povýšenosti a nadřazenosti a touze vládnout, nemůže lidská společnost existovat. V těchto kategoriích by bylo nutno o vzájemném vztahu církve a společnosti uvažovat.

Nemohu tady ani stručně sledovat, jak se tyto skutečnosti v dějinách člověka a církve odvíjely. Pouze řeknu, že od dob osvícenství, které Boha přímo nepopíralo – spíše to byl filosofický deismus s názorem: Bůh sice je, ale daleko, nestará se o nás ani my o něj (to je dnes i u nás nejrozšířenější názor), od této doby začal nastávat v existenční věci lidské identity zvrat. S Bohem a jeho daným řádem se přestalo v životě člověka a společnosti počítat, i s tím, že je Pánem, původcem řádu, který zavazuje. Člověk sám se stává „svrchovaným pánem“, on sám chce dávat zákony a řád sobě i společnosti podle vlastního uvážení, on řídí vše. Nemyslím tu na právní systémy, ale na základní normy a pravidla mezilidských vztahů, které třeba nejsou ani kodifikovány písemně.

Jak vlastně k tomu dnešnímu postoji k církvím došlo?

Od počátku novověku, kdy se postupně rozvinuly nové formy vládnutí, demokracie, a nakonec ve 20. století i lidská práva, byla církev a náboženství pod vlivem doby odsunuta na okraj společnosti. I když byla víra a náboženství v takovémto postavení, byly pojaty do lidských práv, hlavně kvůli člověku. Zdálo se, že nějak k člověku patří i právo na náboženství, jako jedno z mnoha lidských práv v oblasti privátních práv člověka, více méně jeho soukromá záležitost.

V souvislosti se vznikem světa a člověka jsou tu i názory (Hawkins), že se člověk „vyvinul“ sám, z ničeho, a tudíž není na nikoho a na nic vázán, nikomu zodpovědný, „vede“ takto sám dějiny a společnost, ale kam? - Ke koncentrákům, holokaustu, ke gulagům.

Dnes jsme, a zdá se, že to mnohá fakta dosvědčují (viz text o znameních časů) na začátku doby, kdy se takové smýšlení zavedené od osvícenství začíná pozvolna měnit. Mnozí zákonodárci a politici však myslí stále ve starém stylu. Měli bychom tyto věci studovat a v jejich perspektivě se začít učit uvažovat, i když právo přichází většinou, myslím, za životem, za skutečnostmi, které se vyvíjejí.  

Na tomto místě je třeba vyjasnit postavení církví, vzhledem k tomu, co jsem řekl o jejich funkci pro společnost. Souvisí to s uznáním potřeby duchovních hodnot pro existenci a vývoj společnosti. (srov. Václav Klaus, viz citát při 5. výročí sametové revoluce: a pak „neznám transformaci srdce“).

To se pak samozřejmě projevilo i ve vztahu ke státu, tj. vyloučení, odluka. Podobný vývoj probíhal i jinde v Evropě. Komunismus to chtěl pak definitivně vyřešit likvidací církve. Po stránce právní a praktické se však už od minulého století v Evropě začalo pociťovat, že ty dvě instituce – stát a církev - se vzájemně potřebují (například právě ve Francii) a začal se hledat nový model, místo odluky, místo separace – model kooperace. To však byla jen kosmetická úprava, která nešla na kořen věci.

Ale všeobecný v sekularizovaném světě dosud přežívající názor je: církev zůstává lidskou institucí jako mnoho jiných institucí (srov. V. Klaus: spolek zahrádkářů, holubářů, turistů).

Zhroucení dvou zrůdných ideologií 20. století se bohužel nestalo předmětem důkladných filosofických a sociologických rozborů, takže ´historia´ se nestala ´magistra vitae´, a svět začal se stejnými východisky svou novou etapu po pádu komunismu, která je dnes bohužel ve slepé uličce a do široka se na různých úrovních diskutuje o příčinách. Začíná se objevovat názor o absenci duchovních hodnot, jejichž nositelem, znamením a garantem byla církev jako prostor pro realizaci pravé identity člověka, s jeho existenčním vztahem k Bohu a jeho řádu.

Možná, že mi řeknete: ale církev takto obecně dosud nemyslí. Když však sledujete vystoupení papeže Benedikta XVI., zvláště v Evropě, v Německu a jinde, na úrovni parlamentů a univerzit, mluví o pravdě, právu a spravedlnosti. Uvažuje právě tímto směrem. Napadá mě citovat významnou větu v závěru jeho Poselství ke světovému dni míru 1. ledna 2011:

„Svět potřebuje Boha. Potřebuje etické a duchovní hodnoty, které jsou univerzální a sdílené, a náboženství může nabídnout cenný příspěvek pro jejich hledání a pro vytváření spravedlivého a pokojného sociálního řádu na národní i mezinárodní úrovni…“ Papež pak mluví o procesu očišťování a kulturního, duchovního a morálního povznesení každého člověka každého národa, v němž se plně respektuje lidská důstojnost.

II. K oblasti vztahu církve, respektive církví a státu je pro mne těžké mluvit před tímto odborným fórem tak vysoké úrovně. Na Karlově univerzitě jsem nestudoval obor práva, ale vedle teologie předtím pouze archivnictví.

Dovolil bych si tu proto především poděkovat Ústavnímu soudu ČR jako instituci a zvláště těm senátům, které v rozhodnutí 4/2003 posuzovaly Dostálovu novelu 3/2002 Sb, kterou byl novelizován Zákon o svobodě náboženské víry a postavení církví č. 308/1991Sb, která velmi dobře v atmosféře po pádu komunismu vyjadřovala – i když velmi jednoduše a stručně – současnou svobodu pro církve. Ministerstvo kultury ji chtělo novelizovat pod záminkou, že obsahuje vysoký census pro zřízení nových církví, což bylo kritizováno Evropskou unií, a že je to třeba změnit. Ovšem Dostálovo ministerstvo bylo silně zaměřeno proti církvím (ukázalo se to vícekrát, psal jsem o tom v brožuře České biskupské konference „Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000“, s mnohými citacemi). Ministerstvo chtělo především zmenšit prostor svobody církví daný Ústavním zákonem, jehož součástí je Listina základních práv a svobod, zvláště článek 16. Na mých webových stránkách www.kardinal.cz je možno si prostřednictvím vyhledávače zjistit řadu více než 20 článků, které jsem k této problematice napsal. Ministerstvo platilo z církevních peněz poradce, osoby, které byly vyslovenými nepřáteli církve, bývalými komunisty (dr. Pavlíček a dr. Pejchal). Dr. Řepová se vícekrát otevřeně vyslovila proti církvím a odmítala některá rozhodnutí Ústavního soudu v těchto věcech. Zkrátka – proces se táhl za této situace několik let.

Soudce dr. Procházka se svým senátem, původně na podnět skupiny senátorů, vydal k novele 3/2002 Sb velmi fundované rozhodnutí č. 4/2003 o vyškrtnutí 4 protiústavních § a přiložil brilantní vysvětlení o náboženské svobodě. Za tento dokument jsme byli velice vděční. Zákon mohl fungovat, ale ministerstvo kultury ho opět novelizovalo v novele č. 495/2005 Sb. Opět stejný proces: senát byl proti, ale parlamentem byla novela schválena, prezidentem podepsána. Z pověření ČBK připravila podání proti této novele k ÚS dr. Šimáčková. Novela totiž zadními vrátky do textu propašovala před tím škrtnuté paragrafy. Ale tentokrát nebylo podání k ÚS přijato a stížnost byla odmítnuta. Jak je napsáno v poslední větě rozboru původního textu novely 3/2002: „Tímto je úmysl zasahovat do vnitřních záležitostí CNS zcela jasný“. Takže to je nebezpečné jádro dnešního platného zákona o CNS č. 495/05 Sb. Má nevyjasněné pojmy „církevní právnická osoba“, a hlavně pojmy „registrace“ a „evidence“. K této problematice vypracoval Mgr. Jäger pěkné odborné stanovisko o církevních právnických osobách podle judikatury ÚS i Evropského soudu pro lidská práva.

Za takovýmto právním mlžením se skrývá nebezpečí totalitě podobného omezování náboženské svobody. Protože dosud nikdo tento proticírkevní nástroj nezdvihl, nestal se zatím v praxi pro církve ohrožením jejich svobody.

Nová ředitelka církevního odboru MK Ing. Bendová připravila před léty novelu tohoto nepěkného zákona, ale ta zůstala ležet na legislativní radě vlády. Možná by se měla i tato věc při narovnání vztahů mezi církví a státem dořešit. Snad po schválení smlouvy se Svatým stolcem. Jádro diskuse je v tom, že tato novela nerespektuje Ústavu, která v čl. 16 Listiny říká, že si církve řídí své věci podle vlastních norem. A naší „normou“ potvrzenou v tzv. Základním dokumentu, který MK kdysi pro katolickou církev vydalo, je Kodex kanonického práva potvrzen jako naše vlastní norma. Proti tomu se namítá, že se tímto ustanovením Kodex povyšuje nad naše zákony. Někteří politici radí k této otázce, že by se měla nechat na pozdější dobu, nekomplikovat nyní vztahy, které stejně nejsou jednoduché.

III. Další otázkou je smlouva se Svatým stolcem. Když byla v roce 2003 předložena parlamentu, nebyla schválena, přestože sociálně demokratickou vládou, která měla v parlamentě většinu, byla schválena v roce 2002. Máme v ruce přehled, kdo jak hlasoval: ČSSD odešli ze síně, ODS hlasovala ve své naprosté většině proti. Ani ministr Dostál, který ji při podpisu vychvaloval, se nezúčastnil hlasování. V úvodu prof. Pavlíček vyzval poslance, aby smlouvu neschvalovali, protože znamená velké privilegování katolické církve a zároveň „diskriminaci“ ostatních církví, které takovou smlouvu nemají. Čili především ideologické argumenty. Jak nepravdivá a populistická jsou to hesla, vidí každý na první pohled. Ale takovéto argumenty zřejmě zapůsobily. Když jsme si tehdy zjišťovali u mnohých poslanců, proč hlasovali proti, co jim ve smlouvě vadilo, říkali doslova: “Já jsem ji nečetl“. Tzn.: hlasovali podle směrnic klubu. Takže tady máme k jiným mezinárodním ostudám další, protože jsme jeden z mála nebo jediný z postkomunistických států, který nemá tyto záležitosti vyřešené. Vatikán říká, že ze své stránky smlouvu podepsal a nemá důvod ji měnit. K této problematice napsal v listopadu 2010 tehdejší náměstek MK Ing. Jaromír Talíř velmi fundovanou práci „Historie vzniku a pokusu o ratifikaci smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem o úpravě vzájemných vztahů“ s podtitulem: Se zaměřením na analýzu výhrad proti uzavření smlouvy. Ve své práci shrnuje hlavní námitky vyslovené v parlamentu proti smlouvě. Tehdejší ministr zahraničí Svoboda navrhoval, aby tedy byla smlouva předložená k posouzení ÚS, zvláště kvůli námitkám, že je v rozporu s naším právním řádem. Konstatuje, že řada námitek vychází z neznalosti problematiky, některé z ideologických důvodů, o kterých nemá smysl diskutovat. Otázka odluky, která byla v diskusi zmiňována, vychází z neznalosti, protože ta je přece zakotvena už v Ústavě. Ostatně dnes v Evropě se mluví spíše o kooperaci dvou samostatných subjektů než o odluce, protože je tu řada oblastí, v nichž obě instituce musí spolupracovat (např. kultura). Odluka není realizována vinou vlád, které ještě nevyřešily odluku v oblasti majetkové. Doporučuji tuto velmi informativní práci využít i ve Vaší praxi. Možná, že se na Váš pracovní stůl tato smlouva na konec dostane.

IV. A konečně je tu nejobtížnější trvalka – majetkové narovnání mezi církvemi a státem, restituce. Kolem ní se diskutuje nejvíce, protože jde o majetek a závist je velmi živá vlastnost v naší společnosti a také neznalost, ideologické zneužití kauzy je značné. Zahrocení proti církvi je také nemalé. I v této věci musím poděkovat ÚS. Zvláště významným v posunu řešení bylo odmítnutí žádosti o zrušení § 29 zákona o půdě a silná výzva vládě konečně naplnit legitimní očekávání, protože dosavadní otálení bylo protiústavním jednáním. Pro mne to bylo podle mého laického vidění, po stránce právní – vedle Procházkova rozhodnutí o novele o církvích – jedno z nejlepších rozhodnutí ÚS v této oblasti. Mgr. Petr Jäger k tomu vypracoval odborné stanovisko v r. 2010 a ještě před tím v r. 2009 stanovisko ve věci aktuální judikatury ÚS, týkající se vztahu církevních subjektů k původnímu církevnímu majetku. Témata, která kolem této otázky jsou ve hře: církevní majetek církvím nepatří, mají ho pouze ve správě, nebyla politická vůle věci vyřešit. Neřešení vlád dotlačilo problém až do nynější doby, ekonomicky a finančně tak nevýhodné pro řešení. Problém se zneužívá k politické propagandě tvrzením, že stát platí církve z rozpočtu, z peněz daňových poplatníků, a zatím církve jsou placeny z výnosů svého církevního majetku v rukou státu. Saldo má dáti dal je cca 170 miliard dluhu státu vůči církvím.

Děkuji vám za pozornost a jsem připraven slyšet jakékoliv otázky, námitky apod.

kardinál Miloslav Vlk

(foto: Petr Jäger)


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka