Zamyšlení o významu křesťanské poutě

Zdá se, mohlo by se zdát, že meditovat na stránkách novin o významu křesťanské poutě je přinejmenším málo patřičné, málo aktuální nebo málo atraktivní…, i když my, dříve narození, chováme krásné vzpomínky právě na poutě našeho dětství a mládí.

V našem kraji se putovávalo do Sepekova, do Borovan ke sv. Panně Rozálii, na Makovou, do Klokot, do Římova či na Lomec…, na Moravě na Velehrad, na Hostýnek, ke sv. Antoníčkovi na Blatnici… Vybavují se vzpomínky na dlouhá procesí, na prapory s obrazy svatých nebo na družičkami obklopená nosítka se sochou světce, na zpěvy a modlitby poutníků, jdoucích o skrovném chlebě v „mošně“ – prostě na jeden krásný výraz křesťanského života v době svobody církve před nástupem komunistického režimu.

Ne, tady musíme proud vzpomínek zastavit…, nejde tu o vzpomínání, ale spíše o zamyšlení, i když by se chtělo rovněž vyprávět, co pro nás mladé věřící v první polovině 50. let znamenaly ty pěší noční poutě z Prahy do Staré Boleslavi či na Svatou Horu…, samozřejmě už bez praporů, skryté, s malou skupinkou do 20 osob. Anebo by se člověku chtělo připomenout ty obrovské masové poutě na Slovensku, mnohdy za účasti mnoha set tisíc poutníků: do Levoče, Gaboltova, Šaštína či Lutiny, které měly v závěru komunistické doby závažný význam i politický.

Ale nechci jen nostalgicky vzpomínat na poutě jako na krásný výraz křesťanství, ale spíše se zamyslet nad putováním jako nad podobenstvím života člověka, života křesťana, jak to říká žalm: „Hospodine,… vždyť jsem u tebe jen hostem, poutníkem jako všichni otcové moji“ (Ž 39, 13).

Někdy bývá člověk charakterizován jako „homo faber“, „člověk tvůrčí“ („aktivní“) a z určitého hlediska je to pravda, když pozorujeme „superaktivity“ člověka a jeho snahu cítit a nazývat se „tvůrcem“, pánem. Dnešnímu životu člověka však spíše odpovídá označení „homo viator“, či „homo peregrinans“ – prostě „člověk poutník“. To však vůbec neznamená „člověk turista“, i když dnešní pohyb lidí je tak obrovský – a to zde ještě nemyslím na emigranty, uprchlíky a vyhnance.

Nejvýstižnější výraz tedy zřejmě je „člověk putující“ a „člověk hledající“! Nemyslím tím ale kočovný život našich dávných předků nebo turistický akcent dnešních lidí. Myslím zde spíše na našeho praotce ve víře Abraháma jako poutníka hledajícího zemi zaslíbenou: „Jdi do země, kterou ti ukáži“ (Gen 12, 1). A on se vydal i se svým početným rodem na svou životní pouť. Jeho putování lze vystihnout zase slovy žalmů: „Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám…“ (Ž 63, 1), „svou tvář přede mnou neukrývej“ (Ž 27, 9).

Abrahámovi potomci – národ vyvolený, židé – pokračují v jeho životním stylu: vysvobozeni z Egypta putují 40 let pouští. Jsou na cestě do země, do vlasti, kterou Bůh „slíbil Abrahámovi a jeho potomkům“, jsou na cestě za Hospodinem. A když se usadili ve své zemi a pak zbudovali svůj jediný chrám, putovali každoročně „vzhůru“ do Jeruzaléma, ke svému posvátnému středu, kde uprostřed nich bydlel Bůh. Jak nádherné jsou „poutnické“ žalmy vyjadřující ladění srdce tohoto poutníka i atmosféru samotné pouti …, pohnutky putování starozákonního člověka. Jeho směr je dán jasně: je jím Bůh – Hospodin a chrám!

Život starozákonního člověka, jeho vztah k Bohu, je velkým podobenstvím, které se naplňuje v Ježíši Kristu: k němu – obrazně řečeno – putoval celý Starý zákon. A Ježíš – on je poutník za člověkem, putující učitel. Apoštolové jdou za ním, putují za Božím Synem a vytvářejí tak obraz života křesťana: křesťan, poutník za Kristem – v tom spočívá hluboká motivace, směr i cíl každé křesťanské pouti, která dostává v různých dobách odlišný kulturní výraz a podobu. Tímto pohledem nejsou přehlédnuty tak četné poutě našeho věřícího člověka na místa mariánské úcty. I Maria totiž ukazuje stejným směrem: „co vám on řekne, učiňte“ (Jan, 2, 5).

Pouť ustanovil papež Jan Pavel II. jako jedno ze „znamení“ jubilejního roku 2000. Sám dal příklad a vypravil se letos po stopách Mojžíšových, Abrahámových i Ježíšových – jako poutník. Tak znovu silně připomenul pouť jako znamení života křesťana. Nejen jako zbožné putování na určitá konkrétní místa. Papež vidí pouť v širším slova smyslu.:

„Ona odpovídá situaci člověka, který rád chápe svůj život jako cestu. Od narození až po smrt prožívá každý vlastní situaci putujícího člověka. Ona připomíná osobní putování po stopách Kristových – je cvičením účinné askeze, pokáním za lidské slabosti, vnitřní přípravou a obnovou srdce. Bděním, postem a modlitbou poutník postupuje po cestě křesťanské dokonalosti“. To jsou slova samotného papeže.

Když stojíme na prahu 3. tisíciletí a vydáváme se na pouť do nového století, pak jí vdechněme právě tuto motivaci, směr a cíl. Je to nejen obnovení původní, hluboké tradice putování, ale i obdivuhodné setkání se „znamením doby“: dnešní člověk – jak ukazují mnohé výzkumy – se vydává na cestu hledání odpovědí na své mučivé existenciální otázky. Vyjděme s ním a pomáhejme mu hledat a – nalézat.

Denisa Novotná, Zemské noviny a Slovo, příloha „Velehrad“, 19.6.2000