Kázání u příležitosti 200. výročí narození sv. Jana Nepomuckého Neumanna

Drazí bratři a drahé sestry, milí poutníci,

vítám vás na národní pouti v Prachaticích při oslavě 200. výročí narození našeho slavného prachatického rodáka, prvního velkého světce USA, Jana Nepomuckého Neumanna.

Již loni a zvláště letos zaznívá na všech stranách jeho dramatický a dobrodružný životopis. Životní události jsou dostatečně známy a příklad jeho života mnohdy vyzdvižen jako zvlášť aktuální pro dnešní dobu. Jeho život skutečně září do dnešní sekularizované doby, charakterizované ústředním postavením člověka a jeho moci. To často vytlačuje Boha z vědomí lidí, z jeho místa uprostřed světa a společnosti. Mluví se o absenci Boha. Na druhé straně církev usiluje nejen o novou evangelizaci, o hlásání Božího slova, ale přímo o vnášení Boha do společnosti, o jeho konkrétní přiblížení dnešním lidem. Život světců je v tomto úsilí církve velmi důležitou cestou.

V mešní prefaci o mučednících se modlíme: „Velikost jejich života je tvůj dar“. Postavy světců, zvláště současných, jsou velkým znamením Boží moci a působnosti v životě lidí, především na temném pozadí doby: velikost jejich života je tvůj dar! Před jubilejním rokem 2000 vyslovil blahoslavený papež Jan Pavel výzvu k věřícím: „Znovuobjevit působení Ducha svatého v církvi Boží dnes!“ Na životech světců objevujeme zřetelně toto působení Ducha svatého. Jsou zřetelnými otisky jeho tvůrčích prstů, více než ostatní stvořená příroda. Stačí připomenout nepatrnou, shrbenou babičku blahoslavenou Matku Terezu, kterou obdivuje celý svět. Ne méně zřetelné je toto působení na nedávno blahořečených mladých lidech: na osmnáctileté Chiaře Luce Badano z janovské provincie, která vydala nádherné svědectví o síle Ducha, když onemocněla na rakovinu a s hlubokou vírou v Boží lásku a s úsměvem na tváří vyjadřujícím štěstí, před zraky svým mladých přátel, očekávala setkání se zmrtvýchvstalým Kristem. Nebyla to ani póza ani křeč, ale pravdivý výraz imponujícího svědectví živé víry – krásný plod spirituality, kterou žila. Velké zástupy mladých lidí se účastnily v Římě jejího blahořečení a s nadšením přijímaly tento dar Boží velkého inspirativního vzoru své současnice. Byla beatifikována za přítomnosti svých rodičů i řady svých spolužáků a přátel.

Neméně působivým vzorem pro mladé muže je v pondělí svatodušní před drážďanskou katedrálou blahořečený mladý osmadvacetiletý lužickosrbský kněz Alojz Andritzki, umučený v nacistickém koncentráku. Byl neohroženým kritikem zvráceného nacistického systému rasové nenávisti i nenávisti vůči ostatním národům, kritikem systému lži a nepravdy. Byl proniknut hlubokou vírou v Krista zmrtvýchvstalého a jeho moc. Nebyl uzavřen do sebe a do svých problémů, ale i v těžké situaci koncentráku, pln křesťanské naděje žil pro druhé a byl jejich posilou. Jeho „Dopisy“ vydané nyní v Německu knižně jako veliké svědectví, jsou toho nádherným obrazem.

Ve Vyznání víry říkáme: věřím ve společenství se svatými. To neznamená, že oni jsou tam někde daleko, v nebi a až zemřeme, tak se tam s nimi budeme radovat… “Království Boží je uprostřed vás“, říká Ježíš v Lukášově evangeliu. Svatí jsou součástí rodiny církve, našimi společníky i zde na zemi. My bychom měli znát tato veliká díla Boží, abychom také za ně Bohu děkovali.

Světové obrazové galerie jsou plny nádherných výtvorů lidského genia, my je obdivujeme, stojíme před nimi mnohdy v úžasu. Církev je živou galerií nádherných „obrazů“, výtvorů Božího genia, Božího Ducha, které nestárnou, neblednou a jsou aktuální pro každou dobu. Církev má galerii světců. O dvou moderních, aktuálních jsem se právě zmínil.

Tento velký umělec - Duch Boží - působil v církvi vždycky. Život z víry je jeho výtvorem, je plodem Ducha, rozlitého do srdcí křesťanů. Všechna díla v církvi jsou jeho plodem. Tak se naplňuje slib, který Ježíš před svým utrpením dal apoštolům, že jim dá nového pomocníka, Ducha pravdy, který v nich a s nimi bude působit. V životě světců se toto působení projevuje mimořádně silným způsobem. Lidé našeho světa hodnotí druhé podle měřítek výkonů, které člověk dokáže. Takováto lidská měřítka při pohledu na světce zakrývají působení hlavního aktéra jejich života Ducha svatého. Vysvětlují jejich velikost intelektuálními a charakterovými vlastnostmi.

Nemám v úmyslu sledovat do podrobna obecně známý dramatický životopis našeho slavného prachatického světce Jana Nepomuckého Neumanna a zabývat se jeho zajímavými pestrými životními osudy. Janův život mluví obdivuhodně mnoha způsoby k aktuálním životním otázkám dnešní církve. Jeho hledání vlastního povolání a cesta ke kněžství je plná častých těžkostí a překážek, jejichž překonávání zřetelně ukazuje působení světla a síly Ducha svatého, kterému se Jan od svého mládí otevíral a s ním spolupracoval. Třeba na gymnasiu v Českých Budějovicích, kdy byl okamžik, že Jan o prázdninách vážně uvažoval všeho nechat. Sepjaté ruce jeho maminky a její dobré slovo bylo Janovi světlem, jak dál. Stejně tak o pár let později, když se měl rozhodnout, co dál, to byla maminka, „anděl strážný“ jeho povolání, která svého syna povzbuzovala podat si přihlášku na teologii, přestože neměl doporučení nějaké vlivné osoby, které bylo tehdy zapotřebí. A stal se zázrak, Jan byl přijat i bez doporučení.

Na Janově životní cestě měl Duch svatý řadu dalších vhodných nástrojů, se kterými pracoval. Byli to skvělí kněží, které Jan potkával. Během teologických studií v Českých Budějovicích mu byl otcovským přítelem a rádcem vzdělaný kněz Heřman Dichtl, který stál u zrodu Janova misijního povolání. Ten také sehrál důležitou roli, když Jan procházel asi nejtěžší zkouškou. Po studiu na pražské teologické fakultě se vrátil do rodné diecéze a očekával, že bude brzy vysvěcen na kněze. Protože byl v diecézi nadbytek kněží, jeho svěcení bylo odloženo na neurčito. Jan si vážně kladl otázku, zda se má opravdu stát knězem. A tady opět nastupuje svou roli jeho přítel – kněz P. Dichtl. Po společném hledání před Bohem, „kde jsou dva nebo tři…“, po modlitbě k Duchu svatému společně rozhodli, že Jan, ač nevysvěcen, odjede do Ameriky. Psal se rok 1836…

Drazí bratři a drahé sestry, když tyto události slyšíme, je pro nás neuvěřitelná tehdejší situace kněžských povolání. Když si Jan podával přihlášku, bylo 100 kandidátů a mohlo jich být přijato pouze 20! Nepřehlédněme také důležitou roli sepjatých rukou zbožné modlící se maminky zvláště v kritických okamžicích rozvíjejícího se povolání. A také závažnou roli vzorného kněze a otcovského rádce P. Dichtla. To platilo tehdy a ještě více to platí dnes – být nástroji Ducha svatého.

Na cestě do neznáma, doprovázen láskou a starostí své maminky i ochranou Panny Marie, plaví se přes oceán do New Yorku. Nikdo nemůže přehlédnout, že Duch svatý, který toto povolání vzbudil, doprovází svou silou odvážného mladého muže na cestě k jeho realizaci. Hluboká víra v Boží lásku a moudrost i láska k živému Bohu a jeho hlasu posilují a vedou Jana při prvních krocích na americké pevnině. Píše o své situaci: „Budu obcházet americké diecése a budu prosit o místo misionáře“. Pro dnešní situaci povolání: u Jana je tu hluboká víra, že je to Bůh, který ho vyvolil a který ho vede, a to byla síla na jeho obdivuhodné cestě - Duch svatý!

A když mu bylo konečně otevřeno v biskupské rezidenci, newyorský biskup Jean Dubois ho přijal a zakrátko vysvětil na kněze. Jan se domníval, že se bude několik měsíců připravovat na své budoucí poslání, ale biskup ho hned posílá do okolí města Buffalo poblíž Niagarských vodopádů. Toto poslání jistě nebylo podle Janových představ. Ale on přijímá a nikde není ani náznaku, že by se mu nelíbilo, když byl poslán do hustých lesů, mezi močály a řeky, do těžkých poměrů, ve kterých lidé, příslušníci mnoho emigrantských skupin a indiánů, žili. V síle a světle Ducha svatého přijímá a začíná s láskou novou etapu svého životního dobrodružství. Nelze nevidět a přehlédnout ani zde působení Ducha svatého. Ani v této neznámé situaci nezůstává Jan sám: setkává se tu s dalšími nástroji Ducha sv. – potkává tu dva kněze - redemptoristu P. Prosta a faráře z Buffala P. Alexandra Paxe.

Vybaven z domova láskou k chudým a potřebným a veden světlem evangelia nejen všude kázal slovo Boží, ale staral se také, aby ti, ke kterým byl poslán, mohli nacházet potřebnou obživu. Věděl, že evangelium bez účinné lásky a bez bratrské péče o své posluchače, nemůže přinášet plody. Jak aktuální pro dnešek. A nejen o pokrm materiální, ale usiloval o vzdělání dětí i dospělých, o budování farních škol. Množství práce na všech stranách ho vyčerpávalo, že se časem začal pohybovat na hranici svých sil. To ho přivádí na práh další etapy jeho života. Před Bohem a znovu ve společenství se dvěma kněžskými přáteli hledají, co Bůh od Jana v této chvíli žádá. Ve světle Ducha nalézají: intenzivní práci pro evangelium, a zvláště v těžkých podmínkách, nemůže kněz, misionář dělat osamocen – potřebuje společenství! A to vedlo Jana do společenství misijní kongregace redemptoristů. To neznamenalo, že se uzavřel do kláštera, ale po začlenění do společenství bratří rozvíjel dále, ještě intenzivněji misijní práci a plnil úkoly, které vyplývaly z jeho členství a postavení v kongregaci. I mimo okruh bratří navazuje další osobní přátelství, tentokrát s filadelfským biskupem Francisem Kenrickem, který si ho vybral za svého zpovědníka. Znal jeho hlubokou víru a zbožnost. Když se Kenrick stává baltimorským biskupem, navrhl za svého nástupce ve Filadelfii – Jana Neumanna! Ten byl zděšen, žádal o intervenci generálního představeného řádu v Římě, ale marně. Tento chudý chlapec z Prachatic, který měl doma těžkosti dosáhnout kněžského svěcení, se stává biskupem v jedné z tehdy největších diecézí Spojených států… A na tomto vrcholu své duchovní cesty si volí jako biskupské heslo: „Passio Christi conforta me“, „utrpení Kristovo posilni mě“, vyjadřující vrcholnou zkušenost jeho života: jedině v síle Krista ukřižovaného lze naplňovat Boží vůli, která má podobu kříže a dovést evangelizaci k naplnění. V této síle se stává uznávaným zakladatelem amerického školství, když se snažil o vzdělání školní mládeže a založil asi 100 farních škol a vedle toho asi 80 kostelů, kde nacházeli svátosti a vzdělání i dospělí.

Příznačná je i jeho smrt v 48 létech: zemřel na ulici, když se vracel domů. Arcibiskup Kenrick o něm řekl: nemohl zemřít jinak než na cestě. Byl stále na pochodu…

Život tohoto svatého biskupa má velikou hloubku i široký rozměr, který spojuje lidi, města i kontinenty. To je aktuální v dnešní globalizované době. Ano, svatí nás spojují. Jsme malá země, ale řada našich světců překračuje naše hranice: svatí Cyril a Metoděj, spolupatroni Evropy, svatý Vojtěch, sv. Jan Nepomucký a konečně sv. Jan Nepomucký, prachatický Neumann. Z jeho života jsme tu vyčetli některé rysy jeho aktuálního poselství pro nás, pro dnešek: Duch svatý působí a je silou pro náš život a vede nás na našich životních cestách, člověk nemůže zůstat ve svém životě a činnosti bez společenství s lidmi a tím i ve společenství s Kristem Zmrtvýchvstalým. A konečně: přijetí kříže je způsob, jak obstát i v těch nejtěžších chvílích života.

Kéž je tento život – krásné dílo Ducha svatého. – inspirujícím příkladem pro mladé i starší a dospělé!

kardinál Miloslav Vlk