Velký pátek v Jeruzalémě

Prožitky Svatého týdne v Jeruzalémě se budou stále znovu vracet, protože jsou nezapomenutelné. Zvláště Velký pátek…

Přeplněné ulice od samého rána budily dojem, že lidé – turisté i poutníci – si uvědomují, že se otevírá největší památný den v historii lidstva. Pro židy to byl další den, kdy se u nich odvíjela oslava paschy, pro muslimy týdenní sváteční den. Křesťanských poutníků tu bylo nespočet. Zaplňovali zvláště ulici Lví brány, která vede kolem paláce Antonia. Tam se nalézá Pretorium, Pilátův soudní dvůr. Právě tady začínala Kristova cesta s křížem. Mírně se svažuje k ulici El-Wadi, která vede od Damašské brány přes město k židovské synagóze a ke Zdi nářků. Na rohu této ulice, naproti Rakouskému hospici, je arménsko-katolický patriarchát. Na tom místě čekala na svého syna Panna Maria. Po pár krocích se pak křížová cesta definitivně obrací doprava vzhůru k vrcholu Kalvárie. Ulice se jmenuje Via crucis, ulice křížové cesty. V době Kristově vedla zřejmě po holém svahu, dnes jde úzkou uličkou mezi domy. Na jejím začátku, tehdy už za bránou města, se Ježíš setkává se Šimonem z Kyrény, který se vracel z pole a kterého přinutili, aby kousek cesty nesl Ježíšův kříž. Tam někde také čekaly plačící jeruzalémské ženy. Posledních pět zastavení se nachází už v prostoru baziliky Božího hrobu.

Původně zde nad místem ukřižování dal císař Konstantin Veliký ve 4. stol. postavit baziliku. Většina zdí dnešní baziliky pochází ovšem z doby křížových výprav. Archeologické vykopávky v minulém století objevily v nedalekém protestantském chrámu Sv. Spasitele zbytky původních hradeb, které ukazují, že místo ukřižování Ježíše, Kalvárie, stála opravdu za hradbami města, jak to uvádějí evangelia. Ostatně podle židovských předpisů se uvnitř města nesmělo ani popravovat, ani pohřbívat. Dnes je v bazilice desáté zastavení, vysvlečení ze šatů. K tomuto zastavení se stoupá po schodech vně baziliky, v pravém rohu nádvoří před bazilikou. Jedenácté zastavení, křižování, se také nalézá v bazilice, ve velikém prostoru na Kalvárii. Tento prostor spravuje církev pravoslavná. Kříž byl vztyčen několik metrů odtud v místě, které spravují katolíci.

Je hlubokým prožitkem víry stát na tomto místě v duchu s Pannou Marií, ženami a sv. Janem a nechat v srdci zaznívat pašije a vůbec všechna slova, která tu byla pronesena. Pod Kalvárií, na podlaze baziliky je místo, kde podle tradice složili mrtvé tělo Ježíšovo do klína Panny Marie. Opodál se pak nachází Boží hrob. Tato posvátná místa jsou celý den doslova zaplavena mořem poutníků, což někdy brání tichému, hlubokému prožití všech velkých tajemství těchto míst.

Velkopáteční obřady se v bazilice konají ráno v 7:15 hod. Ne proto, aby množství poutníků nerušilo, ale - jako v dalších případech – byl prý takový řád rozdělení času stanoven pro slavení obřadů různými církvemi před desítkami let. Dotyčné církve nejsou schopny se dnes dohodnout jinak. Latinský patriarchát proto slaví velikonoční liturgii celého tridua podle zvyklosti před reformou liturgie, velkopáteční obřady uctívání svatého kříže jsou tedy brzy ráno. Během obřadů musí být dveře baziliky ovšem zavřeny, protože proud turistů by nebylo možné jinak udržet.

Obřady uctívání kříže se slaví na Kalvárii, na autentických místech, kde se vše odehrálo. Patriarcha Fouad přináší v průvodu relikvii pravého kříže ve velkém relikviáři, který má podobu bohatě zdobeného kříže.

Po zpěvu pašijí před ním všichni zde na Kalvárii uctívají pokleknutím a políbením relikvii pravého kříže. Je nepředstavitelně emocionální právě zde, kde se na kříži dokonala spása člověka, uctívat pravý kříž. Pro člověka dneška, který se chce dotknout, zažít přímo, je to nepředstavitelně silné. Ve chvíli tiché adorace bylo možné to hluboko zažít.

Tady na Kalvárii bylo možné pak také přijmout plody kříže – Kristovo živé tělo v eucharistii, kterou patriarcha přinesl z Božího hrobu.

Na programu pak byla také křížová cesta, začínající od pevnosti Antonia zhruba v poledne, kdy se na ni Kristus vydal se svým křížem. Konává se tu každý pátek, dnes je ale mimořádně slavnostní. Přes silnou asistenci policie nebylo v ulicích k hnutí. Křížovou cestu zahájili františkáni. Hned vzápětí ale začala i arabská farnost se silnými reproduktory svou křížovou cestu v arabštině. Viděl jsem, že jsem udělal chybu, když jsem si pro dnešní rozjímání nevybral jiný okamžik. Za této situace nebylo možné zbožně rozjímat. Nejrůznější skupiny ze všech koutů světa, nesoucí obvykle větší či menší dřevěný kříž, konaly v různých jazycích celý den křížovou cestu.

Místo toho jsem se pak zúčastnil ve 20:10 hodin pobožnosti, nazvané na programu: „Processio funebris“, Kristův pohřební průvod. (Celoročně konají františkáni každodenně vždy v 17 hodin neliturgickou pobožnost u čtrnácti míst v bazilice, která připomínají významné události, nejen biblické, vážící se ke Kristovu utrpení. Průvod se zastaví například i v kapli sv. Heleny a v kryptě nalezení Kristova kříže touto světicí).

Processio funebris je v podstatě snímání Krista s kříže na Kalvárii, pomazání a uložení do hrobu. Při zastavení průvodu na sedmi místech se čtou úryvky ze závěrečných kapitol čtyř evangelistů, týkajících se Ježíšova utrpení, nejvíce z evangelia sv. Jana. Na Kalvárii po příslušném evangelním úryvku o snímání je pak trochu „neliturgické“, „teatrální“ snímání s kříže za pomoci kladívka a kleští. Každý dlouhý hřeb, který jáhen kleštěmi vytáhne, políbí a ukazuje přítomným.

Nakonec uvolněný korpus jáhni spolu celebrantem zavinou do připraveného plátna a snášejí na známé místo pomazání pod Kalvárií, kde Kristus byl nabalzamován. Balzamování vykonává hlavní celebrant. Po té je korpus nesen zabalen do pláten do Božího hrobu a uložen.

Oběma úkonům předchází příslušný úryvek z evangelia. Podle našeho západního chápání je to přílišná konkretizace, nenechávající mnoho prostoru pro osobní meditaci a práci ducha. Východní mentalitě zřejmě tento způsob odpovídá. Tím se uzavírá velkopáteční slavení.

Zvláště při slavení Velkého pátku je patrné, že všechny konkrétní památky, které v bazilice jsou, se používají k připomínání duchovních událostí, k nimž se váží. Celé velkopáteční liturgické slavení i další pobožnosti jsou zcela prostoupeny evangeliem. Nikdy jsem nezažil jeden den liturgického slavení, v němž by bylo přečteno tolik úryvků z evangelia. (A to se ještě ve čtyři odpoledne slavily u Božího hrobu příslušné nešpory). Přestože se dnes četlo tolik úryvků z Janova evangelia, které sloužily k dokumentování různých konkrétních událostí, Janova hluboká teologie zůstala za těmi konkrétními událostmi poněkud pozadu.

Věřící prožívali celé hluboké liturgické bohatství dnešního dne na místech, kde se vše odehrálo, vtaženi „kolektivně“ do množství všech účastníků. Pro individuální, osobní prožití bylo jen málo příležitostí. Nebylo ani možné najít si během dne chvilku pro návrat a soukromě se na oněch místech ponořit do velkopátečních událostí, protože mimo společné slavení nebylo okamžiku, kdy by bazilika nebyla zcela zaplněna proudícím (a někdy i trochu hlučícím) davem, kterým bylo někdy obtížné se jen prodírat.

Jeruzalém si zvlášť v tyto dny určitým způsobem uvědomuje, jaké duchovní poklady v tomto městě jsou a jaký význam má Jeruzalém pro křesťany. Kéž by Kristova krev – je to krev beránka předobrazeného v Egyptě – přinesla požehnání a pokoj svatému městu Jeruzalému.

Z Jeruzaléma kardinál Miloslav Vlk

(foto: Latinský patriarchát v Jeruzalémě)