Přesun na obsah

Zelený čtvrtek v Jeruzalémě

22. 4. 2011

Úzké uličky Starého města nebyly ráno o sedmé hodině ještě zaplněny obchodníky a jejich zbožím všeho druhu, ještě nebylo slyšet jejich vyvolávání a nesrozumitelný křik, ale už vzhůru k Božímu hrobu směřovalo velké množství poutníků.

Latinský patriarcha Fouad Twal tu dopoledne se svými biskupy a kněžími slaví obřady Zeleného čtvrtku. Různé tištěné programy upozorňovaly, že se bazilika před osmou hodinou otevře a po začátku liturgie bude brána až do 12 hodin uzavřena. Latinský patriarchát měl baziliku rezervovanou na celé čtvrteční dopoledne. Tento chrám není katedrálou žádného ritu, ani latinského. Každé vyznání má svou katedrálu. Řecko-katolíci měli pro své slavení připraven prostor, nádvoří před bazilikou. I přes zavřené dveře je bylo při slavení v bazilice slyšet.

Naše liturgie se konala na provizorním oltáři před Božím hrobem, který se nachází v krásně zdobené kapli (ediculum). Ta stojí uprostřed centrální rotundy baziliky. Před Božím hrobem bylo připraveno provizorní presbyterium, kde předsedal patriarcha Fouad, obklopen světícími biskupy, kněžími, jáhny, bohoslovci. Pochopitelně tu bylo nespočetné množství „všudypřítomných“ františkánů a plná bazilika poutníků. S apoštolským delegátem (nunciem) Frankem jsme koncelebrovali vedle patriarchy.

V bazilice se dopolední latinskou bohoslužbou slavily všechny obřady Zeleného čtvrtku najednou: missa chrismatis s obnovou kněžských slibů, umývání nohou a ustanovení eucharistie. Při bohoslužbě se proto četla čtyři čtení: oběť Abrahámova, příprava velikonočního beránka v Egyptě, hostina Moudrosti a ustanovení eucharistie z listu svatého Pavla Korinťanům. Evangelium o umývání nohou… Patriarcha ve své promluvě komentoval všechna čtení. Kněžské závazky obnovovalo přes 200 kněží. Umývání nohou vykonal patriarcha pro šest mladých františkánů a šest bohoslovců patriarchátu. Po obřadech se konal průvod s eucharistií - čtyřikrát kolem kaple Božího hrobu a pak kolem Kalvárie. Poté byla uložena uvnitř v Božím hrobě. Celá liturgie trvala necelé čtyři hodiny.

A večeřadlo? Křesťané nemají dovoleno slavit ve večeřadle eucharistii, ani v tento památný den. Dvanáct let se o tom jedná, řekl mi patriarcha, a jednání je na dobré cestě. Prý by to bylo dovoleno za podmínky, že se církve zřeknou majetkových nároků na něj. Františkáni ale zorganizovali „putování“ do večeřadla. Vyšlo se od jejich kostela Svatého Salvátora u Nové brány. Velký zástup se vydal ulicí Arménskou přes stejnojmennou čtvrť na Sión. Tady jsem zažil něco pozoruhodného: současně šlo stejným směrem také množství židů do své čtvrti, do synagogy nebo ke Zdi nářků. Vytvořila se tak pestrá směsice Starého a Nového zákona. Svorně jsme se vedle sebe tlačili kupředu. Židé byli snadno rozeznatelní ve svém svátečním oblečení – ve známých pokrývkách hlavy, bílých košilích, černých šatech a s copy.

Ve zcela zaplněném večeřadle se konala improvizovaná bohoslužba slova. Četla se dvě evangelia – o umývání nohou a o ustanovení eucharistie z Markova evangelia. Představený františkánů a kustod Svaté země, P. Pierbattista Pizzaballa OFM, vykonal umývání nohou dvanácti chlapcům. Po přímluvách, modlitbě Otčenáš a pozdravu pokoje jsme se rozcházeli stejnou cestou do křesťanské čtvrti. Spíše bolestný zážitek…

Ten den se pak konalo ještě jedno shromáždění, a sice v Getsemanské zahradě: „svatá hodinka“, bdění v „chrámu národů“, ve kterém je velký kámen, skála, kde se podle tradice Ježíš modlil k Otci a potil krví před svým zatčením, zatímco apoštolové usnuli. Bylo to největší shromáždění čtvrtečního dne. Chrám sotva pojmul velké množství věřících různých barev, různého původu, různého stáří; zvláště mnoho mladých lidí. Při této pobožnosti se četly všechny úryvky, zvláště z evangelií o Kristově přípravě na kříž a o všem bolestném, co s tím souviselo. Četlo se – jak je to zde v Jeruzalémě běžné – v různých jazycích, i v arabštině a hebrejštině. Účastníci měli v rukou malé brožurky, takže mohli vše sledovat v  přístupném jazyce. Hodně se zpívalo, byl tu i františkánský sbor, hodně mladých lidí. Slyšel jsem zpívané evangelium v arabštině a musím říci, že se mi zdálo, že melodie není nepodobná „zpěvu“ islámských muezzinů na minaretech. Velká prostor byl dán pro osobní meditaci a modlitbu vkleče. Po skončení pobožnosti šel velký zástup s pochodněmi údolím Cedron ke kostelu „In galicantu“ cestou, kudy vedli Ježíše po jeho zatčení v Getsemanech. Pod zmíněným chrámem objevili archeologové vězení. Podle tradice zde byl Ježíš přes noc držen. Tím skončil Zelený čtvrtek v Jeruzalémě.

Tyto sváteční dny jsou v Jeruzalémě mimořádné, protože se sem sjíždí mnoho turistů, ale zvláště poutníků z celého křesťanského světa. Slavit největší svátky křesťanů, Velikonoce, tam kde vznikly, kde je mnoho zachovaných stop oněch událostí – to je mimořádný zážitek. Je nesrovnatelně silnější než když tyto slavnosti prožíváme při sebekrásnější liturgii kdekoliv jinde. Celebrant například na začátku bohoslužby ve večeřadle připomíná: na tomto svatém místě náš Spasitel umýval nohy apoštolům, zde slavil velikonoční večeři. Nebo v Getsemanské zahradě konkrétně poukazuje: zde to bylo, zde kanula Ježíšova krev na tyto skály atd. Pro člověka dnešní sekularizované doby, který se chce dotýkat rukama, chce vidět, je to velmi silný zážitek. Je to hmatatelnější, reálnější setkání s těmi skutečnostmi. V době, kdy chybí mystika, kterou se člověk mohl dostávat do hloubky věcí, může mnohým cesta zkušenosti pomáhat.

Trochu rušivě mohou působit úzké uličky přeplněné turisty a poutníky. I obchodníci mají své žně. Jejich byznys s devocionáliemi je příliš „invazivní“ Nejbolestněji však právě o Velikonocích působí roztříštěnost a nejednota Kristových učedníků. Když poutník schází ze Siónu do údolí Cedron po staré cestě, nedávno objevené archeology, kudy sestupoval Ježíš do Getseman, nastupoval cestu kříže a modlil se za to, aby „všichni byli jedno“ a když vidí  realitu – je to veliká bolest, Kristových fyzických bolestí si možná více všímáme a máme s Ježíšovým utrpením soucit. Duchovní situace křesťanů právě v těchto místech je silnou výzvou uvědomovat si tragičnost těchto skutečností. A nejen v Jeruzalémě…

Někdy nás Kristovo utrpení a oběť na kříži soustřeďuje na jeho výkupný charakter a uniká nám, že to vše, co se o Velikonocích stalo, je zároveň i velkým zjevením Boží lásky, jak se ukázala v Kristu Ježíši. Na pozadí současné duchovní a společenské situace světa je to úžasný výkřik do našeho svědomí.

Z Jeruzaléma kardinál Miloslav Vlk

(foto: Latinský patriarchát v Jeruzalémě)


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka