Přesun na obsah

Odpovědi pro Nový venkov

5. 3. 2003

Vnímáte, pane kardinále, nějaký rozdíl mezi člověkem městským a venkovanem? Pokud vůbec, tak jaký?

Dnešní média vnášejí do každého místa, do každého domu i do života každého člověka celý svět, události z nejvzdálenějších míst a nutí ho mít na nich nějakou účast. Záleží na každém člověku, nakolik se sám tomuto tlaku vystavuje. Záleží na jeho svobodě a výběru.

Je však zřetelné, že styl života člověka na venkově je zcela jiný než ve městě. Už jen tím, že se člověk pohybuje více méně po cestách, kde ho obklopuje příroda. Má k ní blízko, žije v ní a s ní. Tempo života – i když to nechci idealizovat – je přirozenější. Člověk může být dle chuti i sám. Zatímco městský člověk je většinou obklopen hekticky pulzujícím životem, často ponořen do davu, do hluku dopravních prostředků, atakován reklamami. Život je více řízen, má svá velká omezení.

Člověka chtějí nalákat obchodníci, aby si nakoupil jejich zboží a oni vydělali, usilují o něj různé sekty, aby jej ovládaly. Tradiční náboženství, mezi která  samozřejmě patří i katolická církev, se snaží, aby člověk usiloval o své štěstí na Onom světě a přitom se mu i jakž takž dařilo i na tomto. Jak se snaží dnešní katolická církev oslovit dnešního člověka a venkovana obzvlášť?

Tradiční náboženství – a já zde mluvím za katolickou církev – nemají člověka odvracet od tohoto světa. Bůh řekl: „naplňte zemi a podmaňte si ji.“ Mají ho vést k pravdě o člověku, o světě. To znamená k vědomí: nejsem „tvůrcem“, „pánem“ světa! Bůh je jeho původcem, dal mu zákony, které člověk nemůže změnit. Postavil ho do tohoto světa a lidské srdce naplnil v jeho největší hloubce touhou po jeho původci, po Bohu, po společenství s ním. To lze uskutečňovat právě už v tomto světě těmi prostředky, které Kristus církvi jako společenství svěřil (evangelium, svátosti). A člověk své poslání a své určení nemůže uskutečňovat jen sám, na svou pěst, pro sebe, ale je stvořen ke společenství s druhými, je „tvor společenský“, a je „posvěcen“ ke společenství v církvi. A tak plněním tohoto „plánu“ má člověk dosáhnout plnost svého určení – být ve společenství s Bohem v „jeho světě“, v ráji.

A náboženství nemohou člověka vytrhávat z tohoto světa, který mu Bůh svěřil. Ale také nelze lidskou touhu po Bohu, po štěstí a po pokoji udusit pouze světem, hmotnými zájmy, vytvořením vlastního lidského „systému“ života bez Boha. To koneckonců nutně vytváří nespokojenost člověka, ztrátu smyslu jeho života. Je nutné přijmout svět jako úkol spolupráce s Bohem, s perspektivou, že plné identity člověk dosáhne až ve společenství s ním za hranicí života na tomto světě, kterou překračuje smrtí.

Tohle pochopení je těžké v dnešním světě přinášet jen kázáním, slovem. V církvi jsou dnes „velké proudy života“ (církevní hnutí), které reagují na dnešní sekularizovaný, na smysly orientovaný styl života. Vycházejí z vlastní zkušenosti s Bohem, s životem podle evangelia, který ukazuje, že touto cestou lze dosáhnout štěstí, a snaží se o tom konkrétně, bez velkého halasu svědčit. To je dnes základní cesta jak oslovit dnešního člověka a venkovana zvlášť.

Vnímáte minulým režimem vypěstovanou nedůvěru k církvi, a to zejména v oblastech, kde byly velké církevní majetky? Zde údajně panují obavy z církevních restitucí.

Minulý režim hlásal nejen protilidský princip nenávisti, ale také pracoval se vší možnou lží proti církvi, protože chtěl vybudovat systém života bez Boha. Ale ideologie – zvláště komunistická – se jako systém zhroutila, i když její silné stopy jsou v hlavách lidí.

Režim obratně používal hříchů a chyb církve v minulosti, zamlčoval obrácení, změny v církvi. Ukazoval jen církev minulosti, církev neexistující. Mnoho se mluví o bohatství církve. Jistě, může být o tom velká diskuse. Kristus řekl, že boháč těžko vejde do Božího království. Ale také řekl: „udělejte si přátele z klamné mamony“, to znamená, nelpěte na majetku, ale na Bohu, používejte majetku k dobru pro všechny. Není pochyby, že má církev na tomto poli hodně dluhů, jak i papež Jan Pavel II. připomněl. Ale je nespravedlivé nevidět to obrovské kulturní dědictví, které církev u nás vytvořila a udržovala a které patří do našeho společného kulturního pokladu. Církev má zodpovědnost za tolik kulturních památek, ze zákona má povinnost je udržovat a stát je málokdy tak štědrý, aby tuto potřebu pokryl, ani nechce vrátit církvi prostředky k jejich udržování. Je to poněkud schizofrenický stav. Původní silná finanční pomoc ze zahraničí slábne.

A to nemluvím o tom, že komunistický režim v lidech zničil smysl pro právo a spravedlnost, to znamená, všichni křičí: majetek, majetek, bohatá církev… Ale nikdo se neptá, kde je právo, že církev je podle práva plným vlastníkem. Většinou se tak lidé neptají, k čemu že ta církev majetek používá. Myslím, že spíše než proticírkevní propaganda by této společnosti prospělo více dbát na výchovu ke spravedlnosti a právu. Nebo tu snad právě zloději (tuneláři a ti, kdo okrádají stát o daně) křičí: chyťte zloděje, aby zakryli své velké hříchy?

S tím souvisí proniknutí ducha materialismu do české duše. Jakési imaginární náboženství či víra ano, ale nic jí nedat. Zůstat „svobodným myslitelem“, který chce poslouchat jen sám sebe. Kudy odsud ven?

Domnívám se, že cesta k poznání pravdy o sobě, o smyslu života, o cestě ke štěstí vede – jak jsem řekl – cestou lásky a odpuštění, hlásaných a dosvědčovaných vlastní zkušeností. Ne člověku prostě brát svobodu, kterou myslí, že má, ale přinést mu pokoj do duše a hluboký zážitek štěstí. Nalezení sama sebe.

Setkal jste se se snahami o duchovní obnovu venkova, jak o ní hovoří různí aktivisté, psychologové či členové Spolku pro obnovu venkova? Je možné takto obnovovat oduševnělost venkovanů, ale nepřímo i obyvatel měst?

Žádná obnova se neuskuteční bez obnovy nitra, srdce, mysli. To by byla jen stavba na písku. Obnova venkova musí jít ruku v ruce s obnovou nitra a srdce člověka. Široká zkušenost se snahami o obnovu jednoty v Evropě to jasně ukazuje. Obnova venkova bez obnovy srdce, bez vzájemné spolupráce všech sil, se konat nebude.

Při svých cestách po světě máte možnost porovnávat život tamějších lidí z trochu jiného pohledu, než tak činí turista. Jak na tom je třeba náš venkov v porovnání s venkovem v Rakousku, Itálii, Německu, Francii a třeba i ve třetím světě?

Zásah komunistického systému do venkova je tvrdý. Značné zničení vztahu k půdě, k vlastnictví, rozbití soudržnosti a sousedských vztahů na venkově – tak jak to znám ze svého života – má těžké důsledky. Toho všeho byl ušetřen venkov v těch státech, které jste vypočítával.

Cítí dnes opravdu katolická církev tak intenzivní souboj dobra a zla, jak prezentován v  mnoha současných filmech anebo ve scifi literatuře? Dopadne to dobře?

Ano, jenže církev je založena Kristem, který řekl: „Nebojte se, já jsem přemohl svět“ a „brány pekel (to je moc zla) ji nepřemohou“. A já tuto velkou víru, založenou na osobní zkušenosti z dob pronásledování církve za komunismu mám…

Josef Duben, měsíčník Nový venkov, 5.3.2003


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka