Advent

První nedělí adventní začíná nový liturgický rok, v jehož průběhu každoročně církev slaví, připomíná si a zpřítomňuje důležité klíčové okamžiky dějin spásy, tak jak se naplnily v Ježíši Kristu. Je velice pěkné, že s námi svátky prožívá i celá společnost. Začátek adventu se bude slavit na náměstích, na zámcích a jinými dalšími způsoby. Je proto důležité, abychom byli schopni sdělit i ven, mimo církev, těm, kteří nás obklopují a s námi slaví, našim médiím, co je obsahem tohoto období.

V tyto dny můžeme znovu a znovu slyšet nebo číst, že se v adventu připravujeme na očekávané narození, na příchod Kristův. Je proto důležité sdělovat, že nečekáme Kristovo narození – k tomu došlo už před 2000 lety. Tuto velkou událost, která zahájila nové období dějin, křesťankou éru, novou kulturu života a světa, ve které lidstvo už dvě tisíciletí žije, si skutečně v radosti připomínáme.

Advent je radostná doba a Vánoce jsou svátky „veselé a radostné“. Událost Kristova příchodu před tisíciletími a vše, co pak následovalo, je důvodem radosti. Děkujeme Bohu, že poslal svého Syna Ježíše Krista, který se narodil v palestinském Betlémě, a že v Kristu nastalo revoluční, absolutně nové období vztahu k Bohu. Tuto základní skutečnost bychom si měli uvědomovat všichni, kdo o adventu píšeme a mluvíme, kdo ho chceme začít slavit, abychom „neslavili“ něco, co není. Kristus se tedy o Vánocích nenarodí. To se už dávno stalo.

Advent, čtyři neděle adventní, jsou dobou, ve které si četbou Písma, zvláště Starého zákona a jeho proroctví, připomínáme, že Ježíšův příchod před dvěma tisíci lety nenastal jako blesk z čistého nebe, ale že byl po dalších více než tisíc let předpovídán, věřící starozákonní lid byl na něj připravován a příchod Mesiáše byl celým izraelským národem očekáván. A že se vše stalo podle prorockých předpovědí. Když si tyto skutečnosti dnes znovu stavíme před oči, uvědomujeme si, že ve hře je tu Bůh, který jediný je pánem času. Že Kristův příchod není pouze nějaká náhoda, že to byl plán Boží od věků. Zvlášť do dnešní doby, která žije mentalitou, že člověk je pánem dějin, je to důležité, konkrétní poselství pro slavícího člověka dneška, aby naše slavící společnost neslavila jen něco „neskutečného“…

A dále, církev neslaví jen dávnou, vzdálenou, minulou událost, na kterou jen vzpomínáme. Kristus, který byl poslán, přišel od Pána věků, nepřišel jen na chvíli, na 33 let. Jeho smrtí neskončila slavná událost jeho příchodu jako krátká epizoda. On prohlásil: “Já jsem s vámi po všechny dny až do konce věků!“ (Mt 28,20). A jako zmrtvýchvstalý zůstal. Zůstal uprostřed společenství, které založil - uprostřed církve.

V adventu a o Vánocích tedy slavíme, že Ježíš přišel, aby zůstal. Slavíme jeho přítomnost, jeho zůstávání v církvi. On totiž řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20). A Ježíš zůstal ve svátostech církve, které ustanovil a svěřil své církvi. Církev nemá Ježíšovu přítomnosti „na skladě“, ale jeho přítomnost je „živá“, on „přichází“, když se církev shromažďuje v jeho jménu, to znamená v jeho lásce, aby měla jeho přítomnost, aby živě konala jeho přítomnost v eucharistii a v ostatních svátostech. Tedy v takových chvílích Ježíš „přichází“. A tady je obrovský aktuální dopad, dosah, význam „adventu“, Ježíšova příchodu na tento svět. Přišel, aby zůstával, nebo lépe, aby „přicházel“. V tomto pohledu má pro církev slavení adventu nesmírně hluboký, aktuální základní význam.

Slavíme minulost, která se stala a stále stává dynamickou přítomností. Slavení je tedy vlastně „zpřítomněním“ toho, co se v minulosti stalo.

Boží věci mají vždy mnohorozměrný význam. Boží přicházení nemá pouze stránku minulou a přítomnou, ale je otevřené budoucnosti, příchodu v budoucnosti, na konci časů, jak to sám Ježíš předpověděl. Náš pohled při slavení adventu není tedy obrácen jen do minulosti, ani upnut pouze na Kristovo aktuální, současné přicházení. Je tu také přítomen onen božský, absolutní, „věčnostní“ rozměr jakékoliv Boží činnosti. Ten, který přišel, zase v budoucnosti přijde. Prvotní církev si toho byla dobře vědoma. Závěrečná prosba církve v poslední knize Nového zákona zní : " Přijď, Pane Ježíši!“…

kardinál Miloslav Vlk