Kroky na cestě smíření Čechů a Němců

Ve druhé polovině měsíce listopadu se bude v Praze vzpomínat na slavnou výměnu prohlášení a dopisů mezi Německou biskupskou konferencí a biskupskou konferencí Československé federativní republiky o smíření mezi našimi národy. Příslušná korespondence a ostatní dokumenty budou jistě zpřístupněny in extenso v médiích a věřím, že i bohatě komentovány. Tyto kroky po pádu komunismu byly bezesporu základním významným činem církví v obou zemích, mezi něž navršil nacismus i komunismus velké překážky. V nové situaci svobody bylo nutné tyto překážky překonat ve prospěch rozvíjení dobrých sousedských vztahů. Obě konference dobře pochopily, že k tomu je nutné odstranit nenávist, kterou obě ideologie - nacismus i komunismus – zasely. Tedy odpuštění a smíření. Tyto činy byly doprovázeny nadějí, že naše postoje budou silnou výzvou pro civilní občanskou společnost, aby udělala kroky podobné. Bohužel jsme se toho nedočkali...

Celý proces byl „odstartován“ významnou osobní omluvou prezidenta Václava Havla německému národu. Kardinál Tomášek se připojil k této omluvě prohlášením, které uveřejnil deník Lidová demokracie 12.1.1990 na první stránce. Kardinál se v něm omluvil německému národu za zločiny, kterých se dopustili příslušníci našeho národa na Němcích při jejich odsunu v létech 1945 a 1946. Ve svém prohlášení mluví o probuzených emocích, “proti nimž nejsou imunní ani věřící křesťané.“ Zacházení Čechů s Němci označuje za „skvrnu na naší národní cti“. Na straně druhé říká: „Český národ právem očekává omluvu (…) od oficiálních mluvčích německého národa“ za to, co bylo spácháno na našem národě. Na toto Tomáškovo prohlášení, na „výzvu ke smíření obou našich národů a ke společné zodpovědnosti za budoucnost Evropy“ reagovala německá biskupská konference. Němečtí biskupové, shromáždění poprvé z východu i západu na společné konferenci v Augsburku, byli dojati a plni vděčnosti poslali kardinálu Tomáškovi poděkování a odpověď. Psali ji jako „Prohlášení“ k usmíření s českým národem. Přijali podanou ruku a jasně a otevřeně vyslovili svou ochotu i touhu po smíření. Tento postoj je příkladný a je nutno si ho dnes znovu připomínat.

V naší zemi byly sotva obsazovány uprázdněné biskupské stolce, začala se pomalu formovat biskupská konference, a to federální se dvěma národními částmi.

Po dubnové návštěvě papeže Jana Pavla II., kde se už biskupská konference představila, se při spoustě jiných úkolů začala připravovat i odpověď na prohlášení německé biskupské konference, protože bylo vnímáno jako adresované všem našim biskupům, nebo rozhodně českým biskupům, kterých se například sudetský problém i nacismus týkaly především. Jako nový biskup českobudějovické diecéze jsem se v duchu této atmosféry odpuštění a smíření obrátil ještě před prázdninami na sudetské Němce, kteří byli vysídleni z českobudějovického pohraničí, abych je pozdravil a naznačil jim, že je nějak počítám ke svému stádu. Na začátku prázdnin a během nich jsme pak spolu s biskupy Graubnerem a Radkovským začali formulovat odpověď německým biskupům. Vycházeli jsme z prohlášení kardinála Tomáška a z odpovědi německých biskupů. Připravený dopis jsme předložili kardinálu Tomáškovi, který ho schválil. Když se slovenští spolubratři s naším dopisem seznámili, žádali, aby se k němu mohli připojit. Dopis byl pak podepsán v září v Bratislavě, poněvadž zasedání federální konference střídalo místo svého konání a tenkrát byla řada na Slovensku. Podpis připojil předseda federální konference kardinál Tomášek a její místopředseda biskup František Tondra. Byl to tedy jeden společný dopis, ne odpověď dvou konferencí. Obsahem se jistě budou zabývat četné komentáře.

Pojmenování vzájemných traumat, to znamená zhruba řečeno z německé strany nacismus, účast východoněmeckých vojsk na vpádu v r. 1968, z naší strany vyhnání Němců s použitím argumentu kolektivní viny a - závěr vzájemné odpuštění a smíření. To vše uvolnilo prostor pro další společné aktivity jako např. „jihlavská setkání“ historiků o tématech minulosti nebo širší, tak zvaná, „mariánskolázeňská setkání“ mezi Němci a Čechy o společných bolestných problémech. Výsledkem byla doůležitá poznání i pro jiné oblasti; například že pro jednání o různých otázkách je třeba, pokud možno, „vyčistit pole“. Posledně jmenovaných setkání, která organizovala Ackermann-Gemeinde (česká i německá) a Česká křesťanská akademie, se někdy zúčastnili i tehdejší předsedové obou biskupských konferencí (Lehmann, Vlk) a někteří významní představitelé politického života.

Kroky smíření měly pak i konkrétní pokračování: návštěvy vyhnanců v Sudetech, v místech, kde kdysi bydleli, společná oprava hřbitovů, kde měli hroby svých předky, opravy zničených kostelů v hraničním pásmu, kde například jejich rodiče měli svatbu nebo sami byli pokřtěni atd. Ve Zvonkové na Šumavě, blízko „trojmezí“, se oprav účastnili tři národnosti: Češi, Bavoráci a Rakušané.

V klimatu vzájemného porozumění jsme se v roce 1995 domluvili a coby předsedové německé a české biskupské konference jsme vydali společné prohlášení k 50. výročí konce druhé světové války. Následovala řada dalších společných prohlášení, zvláště významné bylo v této linii Prohlášení Stálé rady České biskupské konference k Benešovým dekretům v roce 2002, které znovu přijímá myšlenkové postoje a připomíná kroky učiněné na začátku devadesátých let. V té linii se staví k aktuálním problémům. Ve stejné perspektivě se ubírá i prohlášení české a rakouské biskupské konference v roce 2003 „Smířené sousedství v srdci Evropy“. Nelze nevidět, že všechny tyto činy pramení z oněch prvních kroků po pádu komunismu v r. 1990.

Bylo by neodpustitelné, kdyby se při této příležitosti zapomnělo na dřívější postoje našich biskupských předchůdců, kteří s velkou odvahou bezprostředně po druhé světové válce, kdy problémy byly velmi citlivé a žhavé, dokázali vyslovil jasný křesťanský názor odpuštění a smíření. Myslím nyní na „Společný list episkopátu Republiky o současných nejnaléhavějších otázkách československých katolíků“ ze 14. listopadu 1945, ve kterém biskupové přijímají za svá slova papeže Pia XII., která tehdy adresoval biskupům: “Ať nepřekračuje výkon spravedlnosti hranic práva a spravedlnosti“ a dále „ať s viníky nejsou trestáni nevinní“. Biskupové s odvahou rozvíjejí tuto tématiku ještě více v 7. článku listu. Do žhavé poválečné situace pak znovu vstupují a posílají „Pamětní spis katolických biskupů čsl. Vládě Československé republiky“. Ve III. kapitole nadepsané „Zacházení s Němci a Maďary“ pranýřují zvláště jednání podřízených orgánů a zdůrazňují: “Snažně žádáme, aby vláda republiky chránila přirozená práva Němců a Maďarů proti přehmatům neodpovědných a lehkomyslných živlů“. Výslovně se pak zastávají katolických kněží, kteří jsou určeni k odsunu.

Tyto dokumenty je nutné postavit na světlo, protože nebyly tehdy po době komunismu obecně známé. Těmi otázkami se nikdo nemohl veřejně zabývat. Také my, když jsme připravovali odpověď, jsme je neznali, a proto jsme zformulovali některé věty nepravdivě a nepřesně. Například: “Diecéze byly většinou bez biskupů a tehdejší představitelé místních církví nenalezli v situaci, která nastala, odvahu říct rozhodné slovo, takže jsme se jako křesťané svým mlčením stali spoluvinnými na nespravedlivém aktu pomsty vůči Němcům... Vyznáváme proto spoluvinu věřících i představených církve“. Když bereme do rukou výše citovaná odvážná slova tehdejších biskupů, musí nás mrzet tyto naše nesprávné úsudky, které bohužel šly i do světa. I k tomu je možné se dnes vyslovit.

Celkově lze říci, že se katolická církev v našich zemích v těchto věcech zachovala velmi čestně a statečně a že udělala na této cestě iniciativně velmi významné kroky, které mohou být příkladem a inspirací pro civilní společenskou oblast.

kardinál Miloslav Vlk