Přesun na obsah

Papež - pontifex, budovatel mostů: vítězná návštěva v Anglii

24. 9. 2010

Asi největší a nejtěžší zahraniční cesta papeže Benedikta XVI. za jeho dosavadního pontifikátu - nedávná návštěva ve Skotsku a Anglii - skončila patrně největším úspěchem ze všech jeho misijních cest.

Papež Pavel VI. udělal první kroky, když „opustil“ Vatikán, kde papežové po dlouhá staletí byli jako vězni své důstojnosti a spíše se slušelo je ve „splendid isolation“ jejich postavení navštěvovat, než že by se oni sami „vydali“ do světa. Znamení časů a naléhavost nové evangelizace však byly výzvou k sestoupení z jejich vysoké „katedry“ k osobnějšímu setkávání s církví a se světem. Dnes, kdy papežové běžně cestují po kontinentech, si už mnozí ani nevzpomenou, že tomu bývalo jinak a že dnešní papežové využívají s mimořádnou účinností tento velký osobní nástroj evangelizace.

Nezapomenutelným pro mne zůstane zážitek z účasti na Světovém setkání mládeže v Manile na Filipínách, kde papež Jan Pavel II. shromáždil před svou „katedrou“ více než 5 milionů lidí - zatím asi největší shromáždění v dějinách lidstva... Ano, i při velkých možnostech dnešní komunikační techniky na dosažení lidí se naplňuje konkrétně Ježíšovo slovo: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium“ (Mt 28,20). Je tím podtržena skutečnost, že Ježíšovi záleželo na osobním a přímém kontaktu s člověkem.

Nedávná čtyřdenní návštěva papeže Benedikta XVI. ve Velké Británii se těšila dlouhou dobu před i po značnému zájmu světových i domácích médií. Jistě zůstanou dlouho, nebo řekl bych spíše trvale předmětem hlubších reflexí nejen papežova slova, ale i jeho postoje a gesta, se kterými pracuje. Zvlášť tato jeho cesta, které předcházelo v kontextu aktuální církevní situace mnoho negativních komentářů i protestů, si zaslouží hlubšího studia v souvislosti s celým jeho pontifikátem, v kontextu jeho dvou velkých encyklik „Bůh je láska“ a „Láska v pravdě“. Je velmi užitečné srovnávat zvlášť ideovou linii posledních třech velkých apoštolských cest do Francie, do Česka a do Anglie, které sám papež v jednom okamžiku při své poslední návštěvě zmínil. Papež tu nestojí se zdviženým prstem a moralizující kritikou nad zkažeností světa, nýbrž s velkou inteligencí a diplomacií lásky ukazuje velmi konkrétně, nejen teoreticky, cestu do budoucna ve složité problematice dnešní společnosti. Křesťanství v jeho podání je pro člověka, pro jeho život, lidskou činnost vidí v perspektivě trinitární antropologie. Víra není jen otázkou jakéhosi náboženského vyžití na duchovní rovině, ale je velkým světlem a silou pro individuální život člověka, pro jeho život sociální a společenský, pro fungování společnosti, pro život světa. Právě toto připomíná papež s velkou autoritou a důrazem na pozadí konkrétní situace té které společnosti. Zvláště na pozadí aktuální společenské a duchovní atmosféry Anglie to mimořádně vyniklo... Papež sám charakterizoval svou návštěvu těmito slovy: „Vedl jsem dialog pomocí argumentů této civilizace“. A to vystihuje stručně, ale pregnantně celou návštěvu.

Proto je pozoruhodné i dnes srovnávat komentáře před návštěvou Anglie a situaci po ní. Papež sám v Anglii připomněl toto srovnávání před a po návštěvě ve Francii i v Česku: před návštěvou mnoho negativních hlasů proti papežovi, proti církvi - a po návštěvě se atmosféra změnila. Přesně tak tomu bylo i s návštěvou v Anglii.

Vzpomeňme ale nejprve na dávnou minulost: Jindřich VIII. odtrhl Anglii, tamní katolickou církev, pro svoje osobní sobecké zájmy od univerzální církve. Je to poprvé od 16. století, co papež přijíždí do země oficiálně jako hlava státu Vatikán. Protože důvody rozdělení byly osobní, a nikoliv věroučné, zůstala velká blízkost obou církví. Na každoročním setkání biskupů různých křesťanských církví mám možnost hovořit s anglikánskými biskupy, nejen z Anglie, o vzájemných vztazích i o nejednotě uvnitř anglikánského společenství. Při tom si jeden z nich povzdechl: „Když vy máte papeže...“, jakoby řekl: vy máte jednotící autoritu. Měl jsem také vícekrát možnost se při setkáních zúčastnit anglikánské bohoslužby. Kdyby při ní byl člověk, který není v této oblasti zcela doma, určitě by nepoznal, že nejde o mši katolickou, ale anglikánskou.

Hlavou anglikánské církve zůstal panovník, dnes konkrétně královna Alžběta II. Důležité změny v životní praxi anglikánské církve, například rozhodnutí o kněžském svěcení žen, musí schválit parlament a královna. Duchovní, nikoliv církevně právní a věroučnou autoritou všech anglikánů na celém světě je arcibiskup z Canterbury Rowan Williams.

Při odtržení Anglie se panovník posadil na místo papeže. Tehdejší doba, charakterizovaná silnou přítomností církve všude ve společnosti, vyžadovala určitou „viditelnou“ nejvyšší autoritu.

První návštěva římského papeže v Anglii se uskutečnila v roce 1982, kdy Jan Pavel II. při neoficiální, to znamená „jen“ pastorační návštěvě, vstoupil jako papež, ne jako hlava státu Vatikán, po zhruba 450 letech na půdu Anglie. Setkal se s tehdejším westminsterským arcibiskupem kardinálem Humem, věřícími a biskupy katolické církve, ale také s biskupy anglikánskými, nikoliv se státními představiteli. Touto návštěvou bylo dokončeno obnovení diplomatických vztahů se Svatým stolcem, o kterém se začalo mluvit v r. 1914.

Poněvadž anglikáni nemají jednotnou autoritu ve věcech víry, často se v některých otázkách praktického církevního života vyvíjejí jednotlivé části zhruba 77 milionového světového společenství anglikánské církve, které mají své vlastní představitele a jsou do značné míry nezávislé na centrálním londýnském vedení, poněkud samostatně a odlišně. Zhruba jednou za pět let se představitelé jednotlivých částí světového anglikánského společenství scházejí ve svém londýnském centru v paláci Lambeth na celoanglikánské „Lambeth Conference“, kde se řeší základní společné záležitosti. Taková konference se v Londýně sešla vloni. Hrozil totiž rozpad anglikánského společenství kvůli příliš liberálním a sekularizovaným postojům značné části církve, kvůli potratům, homosexualitě, antikoncepci, svěcení žen i na biskupy a jiným podobným problémům v dnešním sekularizovaném světě. Některé anglikánské diecéze, zvláště v Kanadě a především v Africe, se chtěly od jednoty společenství oddělit a stát se samostatnými a na sekularizované většině církve nezávislými. Arcibiskupovi Williamsovi se sice podařilo velké veřejné rozštěpení oddálit tím, že se konference o žádné jednotné rozhodnutí v uvedených věcech nepokusila a jednotliví účastníci byli vyzváni, aby ještě se svými odlišnými rozhodnutími a postoji ve svých domácích církvích počkali. Tuto dohodu však mnozí nedodrželi, a tak dochází k postupnému drobení církve. Proto se také loni velká skupina anglikánů odtrhla a žádala o přijetí do katolické církve. Její věroučné postoje jsou jim bližší než některé sekularizované postoje v anglikánské církvi. K ní se v Británii hlásí asi 22,5% populace. Dále zde žije asi 5,3 milionů katolíků, což je asi 10 % obyvatelstva, ve Skotsku je to asi 16%.

Uvedené problémy v anglikánské církvi naznačují i společenskou, názorovou a myšlenkovou situaci v celé britské společnosti, která je do značné míry ateistická. 43,2 % obyvatelstva se k žádnému náboženství nepřihlásilo. Je tu tedy dvakrát více ateistů než anglikánů. Z této církevní a společenské situace je možné snadno pochopit výsledky různých průzkumů, komentářů a názorovou atmosféru před papežovou návštěvou. Se značnou ateizací, liberalizací a sekularizací společnosti zmizelo i někdejší příslovečné anglické gentlemanství. A tak je pochopitelné, že zapřisáhlí ateisté, jako je profesor oxfordské univerzity Richard Dawkins nebo známý žurnalista Christofer Hitchens a další, žádali v petici 50 známých osobností, aby vzácný host, kterého královna pozvala do Anglie, byl hned po příjezdu zatčen nebo aby byl prohlášen za nežádoucí osobu. Kultura anglických ateistů, soustředěných v „Národní sekulární organizaci“, kteří si říkají „humanisti“, vede k netoleranci a nesmířlivosti a ostře kontrastuje právě s postojem papeže, který se vypravil na návštěvu do „jámy lvové“ (jak napsal historik Šebek v MF Dnes, nebo i jiné články s tituly jako „Bitva o Anglii“ a pod.) a podává ruku k dialogu, i když se může setkávat s kritikou a nevlídností. Tito humanisti, kteří sami ostře, nevybíravě a mnohdy nepravdivě kritizují papeže a církev, nedovolují, aby se jich a jejich názorů někdo dotýkal. Některé jimi inspirované protesty neměly kulturní úroveň, která by odpovídala anglické tradici. Ve svých výrocích, heslech a kritice nechtějí uznat, že i papež má právo mít své názory a hlásat je. Jakoby chtěli papežovi upírat to, co si sami nárokují, totiž svobodně myslet. Ateismus často - jak jsme to na vlastní kůži zažili v době komunismu - zaslepuje a brání najít pravdu. Ale systémy netolerance a nepravdy, které se v minulém století rozvinuly do totalitární podoby, se zhroutily a ukázaly, že tento styl života není pro člověka natrvalo přijatelný a únosný. Podobný styl kultury života, který dějiny odsoudily, otevírá Evropu, která popírá své křesťanské kořeny, islámu, kterým je ohrožována. Kdo se nepoučil z dějin, musí znovu udělat nepříjemnou zkušenost se svou neblahou minulostí. Tato situace Evropy je pro libijského diktátora Kaddáfiho inspirací, že se odvažuje přijít do centra křesťanství, aby pod okny Vatikánu hlásal islám a veřejně vyzýval Evropu ke konverzi k islámu. Je tomu však také možno rozumět i jako výzvě, aby se Evropa otevřela náboženským hodnotám, kterých se zřekla.

Zřeknutí se křesťanských kořenů života v Evropě ostatně ukazuje v současnosti na francouzském příkladu, že bez jasně přijatých duchovních hodnot nepomohou ani někdejší známá a tolik oslavovaná hesla Velké francouzské revoluce „volnost, rovnost, bratrství“, která jsou dnes v jejich samotné kolébce bez křesťanského duchovního základu v troskách - viz Sarkozyho plány na vystěhování rumunských a bulharských Romů. (Před tím v Itálii Berlusconiho „romský pogrom“). Velká hádka v Bruselu! „Bída současné Evropy“, napsal výstižně jeden žurnalista. Evropa se sama lekla své tváře. Na čem tedy postavíme sjednocenou Evropu?

Papež svou misí v Anglii, která měla zřetelný cíl spojování a budování mostů, dělá obrovskou službu Evropě a Anglii zvláště svou tolerancí a smířlivostí, respektující svobodu druhých. Pokorným uznáním vlastních chyb církve dává vzor, jak se podívat pravdě do očí a přijmout i nepříjemnou pravdu. Schopnost uznání vlastních chyb a omylů, konat pokání - to je počátek nápravy.

Papež nekritizoval anglickou společnost ve stylu užívaném anglickými „humanisty“, ale při svém příjezdu viděl mnohé rysy společenské skutečnosti pozitivně. Diplomaticky vyjádřil narážku na nevhodný sekularismus a zničující relativismus a vyslovil svou radu: „Spojené království se dnes snaží být moderní a multikulturní společností. Kéž si při tom podnětném úkolu uchová úctu k oněm tradičním hodnotám a kulturním výrazům, kterých si agresivnější formy sekularizmu neváží ani je netolerují“.

Papež mluvil o tom, jak je křesťanství inspirující pro společnost, pro mezilidské vztahy, pro kulturu. Náboženství je skutečnou zárukou pravé svobody a vzájemné úcty. Vede nás, abychom v každém viděli bratra a sestru. Proto je nebezpečné vytěsňovat tyto hodnoty jen do soukromé sféry a privatizovat je. Hrozí diktatura relativismu...

Papežovy projevy mají trvalou hodnotu pro současný svět. Jsou k dispozici v originální anglické verzi na www.thepapalvisit.com (i s videonahrávkami) nebo v italské verzi na www.vatican.va anebo v české verzi na stránkách vatikánského rozhlasu www.radiovaticana.cz a kromě toho i na webových stránkách České biskupské konference www.cirkev.cz. Také ČT24, televize Noe a Proglas tu udělaly pro naše posluchače velkou službu.

Já jsem se zúčastnil v neděli mše blahořečení kardinála Johna Henry Newmana v Cofton Parku v Birminghamu, kde světec žil a zakládal oratoria sv. Filipa z Neri. Beatifikaci vykonal výjimečně papež sám, i když je v církvi zvyk, že tento nižší stupeň svatořečení konávají většinou církevní osoby níže postavené. J. H. Newman, i když konvertita z anglikánství ke katolictví, byl pro svou duchovní a intelektuální teologickou velikost významným spojovacím ekumenickým článkem mezi anglikány, kteří si ho velice vážili, a katolíky. Svým teologickým myšlením předběhl svou dobu a je svým myšlením papeži Benediktovi velice blízko. Z těch všech důvodů se ujal blahořečení v Anglii sám papež, a tento čin zcela zapadal do linie a cílů jeho cesty. Velice výstižně nového blahoslaveného charakterizoval nadpis velmi zasvěceného článku Davida Petrly v sobotních Lidových novinách s titulkem „Kardinál, jenž hledal a nebál se najít“.

Vše se odehrávalo pod širým nebem: prostor parku, kam se dle fundovaných odhadů vejde až 65 tisíc lidí, byl zcela zaplněn. Přítomní se velmi aktivně účastnili bohoslužby společnými zpěvy a modlitbami. Asistence kolem papeže vybraná z domácích věřících byla výmluvná. Bylo v ní hodně černých tváří jakoby na svědectví: u nás v církvi diskriminace podle barvy pleti nemá místo. V asistenci byla i většina mladých děvčat, jakoby měla být dána odpověď na některé kritiky a požadavky větší účasti žen v církvi. Totéž platilo i o věřících, kteří předčítali Písmo při bohoslužbě slova, četli přímluvy a přinášeli obětní dary. Celá bohoslužba probíhal v rodinném duchu vřelého přijetí Benedikta XVI.

Ve svém kázání papež neopomenul hned na začátku zmínit blízké Coventry, které bylo za války zcela zničené, a 70. výročí bitvy o Anglii. Bylo to znamení, že papež nemá na mysli jen vlastní záležitosti, ale žije s touto zemí. Připomněl další světce Anglie a mluvil pak o blahoslaveném, zvláště vyzdvihl to, čím ve svém životě i při své teologické práci žil: vztah víry a rozumu. Připomněl, že heslo jeho cesty „od srdce k srdci“ pochází právě od Newmana, z jeho vztahu k Bohu v modlitbě.

S nějakými většími protesty jsem se zde nesetkal. Když jsme se vraceli z bohoslužby, zahlédl jsem z okna autobusu na okraji parku asi 5-6 plakátů s různými hesly. Byla tu skupina asi 30-50 protestujících.

Všechny projevy, které papež v Anglii pronesl, byly velkou evangelizací celé společnosti a postupně papeži získaly sympatie, takže protestní akce ve srovnání s touto papežovou mohutnou „bitvou o Anglii“ ztrácely na významu a jevily se jako dosti nepatřičné.

Odborníci se jistě postupně chopí všech těchto projevů a rozeberou jejich veliký význam teologický, pastorační, ekumenický i politický. Pro každého čtenáře je k těmto materiálům přístup na výše citovaných internetových stránkách a hodí se jako četba, která přináší hlubokou útěchu a velkou posilující naději. Ukazují, že právě křesťanství má velkou sílu dát dnešnímu rozbitému a dezorientovanému světu směr a ukazovat cestu do budoucna.


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka