80. narozeniny Jana Pavla II.

V těchto dnech se bude hodně hovořit i psát o papeži Janu Pavlu II.: bude slavit své osmdesátiny. Tentokrát porušuje určitým způsobem zavedený „protokol“ - kulatá výročí jako sedmdesátiny a pětasedmdesátiny slavil jen soukromým způsobem. Ve Vatikánu se oslavovaly spíše jeho jmeniny a den volby papežem.

V posledních letech papež oslavil dvacet let pontifikátu a padesát let kněžství – zlaté kněžské jubileum. Při této příležitosti se dostatečně po celém světě bilancovalo. I v těchto dnech tomu tak bude. Bude se hovořit o papežově vlivu ve světě, nejen o jeho roli při pádu komunismu, ale i o angažování v oblasti míru, lidských práv, svobody… O jeho stylu řízení církve, o ekumenismu. O  91 zahraničních cestách ve 124 zemích a jím jmenovaných  129 kardinálech, ale také o více než 900 beatifikací a 300 kanonizací a více než 120 svazcích jeho dopisů, encyklik a knih. O tom všem budou novináři psát, redaktoři hovořit a televize dělat reportáže.

Já bych se zde však chtěl spíše rozdělit o skoro desetiletou zkušenost z mnoha nejrůznějších setkání, osobně prožitých s jedním z největších papežů.

Při četných setkáních, zejména těch bez oficiální atmosféry a přítomnosti medií, se vždy zřetelně ukazovalo jeho milující srdce. Papež, mariánsky pokorný, vždy s  přátelským gestem či slovem naznačujícím otevřenost, přijímající každého tak, jak je. Výborná papežova paměť a znalost každé situace zdůvěrnily takové chvíle, a nebylo možné si nevšimnout, že nejde jen o roli naučenou pro jeden okamžik, ale že papež skutečně nosí místní církve - to znamená diecéze - ve svém srdci. Jeho otevřenost a láska je nadto ještě nádherně zvýrazněna mariánským pozadím mlčení a naslouchání. Tím vším se každý cítí být přijat...

Jakého papeže jsem potkal na obrovských setkáních církve při jeho pastoračních misijních cestách po světě, zvláště při světových dnech mládeže? Papeže otevřeného a vstřícného, milujícího zástupy lidí. Snad ho při takových příležitostech naplňuje vědomí, že je otcem univerzální církve, a proto jakoby mu před velkými zástupy přibývalo síly, aniž by se nechal nadšením davů zmást a domníval se, že jen to je pravá tvář církve. Jásající zástupy - zvláště mládeže - však mají na papeže zvláštní vliv - přitahují ho!

Svými dary, svými charizmaty je papež Jan Pavel II. znamením pro naši dobu - pro církev i svět - a hlasem prorockým. Je především člověkem víry svou praktickou dětskou zbožností - „nebudete-li jako děti...“ - hluboce zakotveným v trojjediném Bohu. Ve svém životě se dává vést Duchem sv., což ho nenechává uzavřeného v nějakém ghettu úzkoprsosti, ale ve smyslu znamení časů ho otevírá pro každého, pro ostatní křesťany i pro velká náboženství, dává mu široké srdce pravého ekumenismu a otevírá ho pro dialog se světem, s jeho utrpením a problémy. Stačí jen připomenout nedávnou cestu do Izraele - po stopách Kristových nebo papeže postávajícího u zdi nářků v Jeruzalémě.

Jeho zakotvení v Bohu ho zároveň naplňuje světlem, aby se jeho otevřenost nestávala  módním nadbíháním, připodobňováním se druhým a světu ve falešné solidaritě, ale dává mu jasnost a pevnost v zachovávání vlastní identity církve. Papež s otevřenou náručí.

Tento pohled je odvozen i z osobního pozorování papeže zblízka při tolika setkáních veřejných i osobních. Hluboce oslovující je pro mne vidět papeže, jak se pohybuje při slavení nejrůznějších velkých liturgických příležitostí, jak se chová obklopen a zavalen množstvím  lidí - musíte nepochybně cítit: tento muž má živý kontakt s tajemstvím, které slaví, a osobní vztah k Bohu, o kterém mluví. Když jsem papeže viděl na podiu v Manile při světovém dni mládeže obklopeného mladými všech barev tváře, sestupujícího z koturnů svého vysokého postavení (podobně i na Svatém Kopečku a v Loretu), neubránil jsem se Pavlově myšlence v listu Filipanům: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“. V tomto duchu také naslouchá soustředěně těm, kteří k němu přicházejí. Se světem se nesetkává jako např. politici, kteří vkládají do svého hlasu, do svých projevů dynamiku a razanci, aby oslovili. Papež je nechává vyrůstat z hluboké modlitby a vkládá do nich dynamiku lásky Boží, aniž pozdvihuje hlas a křičí po ulicích světa. Zůstává nad vzrušenými a ostrými diskusemi, které se někdy vedou před jeho návštěvami v různých národech. Přijde se silou svého charizmatu a lásky, setká se, promluví, získá a zanechává stopu pokoje. Takový účinek jsem pozoroval i při návštěvách u nás, stejně jako v Berlíně, a tak tomu bylo snad nejvýrazněji v USA, a před několika lety i ve Francii. Snad proto ho zvolily americké Timesy  za muže roku 1995. I nepřátelé vyslovují respekt k síle jeho osobnosti.

Když jsem byl jmenován kardinálem, zeptal se mne redaktor ČT, jestli církvi neškodí papežův postoj ve věci potratů a v oblasti sexuální etiky. Nepochopil, že papeži nejde - při vší jeho otevřenosti pro svět - o vlastní lacinou popularitu ani podbízivé získávání za každou cenu, ale o věci Boží, nad nimiž  není ani papež pánem, že mu jde o dobro a štěstí světa, ne módní pro tuto chvíli, ale trvalé. Že mu jde - o pravdu. Papež nemůže jednat jako někdy politici ve svých předvolebních projevech.

Hluboký vztah k Bohu a vědomí jeho působení a síly v životě církve dovolují papežovi mluvit i o jejích chybách a vyzývat křesťany, aby je uznali, vyznali a jich litovali; aby se omluvili. Je to známka ne oportunismu či slabosti, ale naopak - síly. Nedávno svým „Mea culpa“ šokoval celý svět! Církev, která má trvalou tisíciletou kontinuitu, nese s sebou dějinami stále zodpovědnost i za své chyby. Instituce, státy, režimy, které se mění, vznikají a zanikají, se nehlásí k omylům a chybám svých předchůdců. Celou svou zkušenost víry,  to je hlubokou zbožnost a moudrost Ducha svatého, dává papež světu nejen jako působivé svědectví, ale předkládá je církvi jako učitel a prorok v Božím království v nesčetných projevech při nejrůznějších příležitostech a jako rozsáhlé pastýřské dokumenty svého pontifikátu, které jsou nástrojem proměny církve v duchu II. vatikánského koncilu, instrumentem přípravy na novou evangelizaci a vstup do třetího tisíciletí.

Možná nejsilnějším rysem osobnosti Jana Pavla II. je kříž, který nese: nepřátelství zvenku i zevnitř, napadání ze strany bratří i nepřátel, útoky, duchovní i fyzické nebezpečí ze všech stran. A kříže tělesné - nemoci, operace... „na svém těle nosím znamení, že náležím Ježíšovi“.

Na otázku, kdy jsem viděl papeže nejsilnějšího a největšího, bych odpověděl bez váhání: tehdy, když jsem ho poprvé spatřil o hůlce vystupovat na letišti v Záhřebu: On fyzicky silný člověk, sportovec, horolezec, tady je trpící! Objevuje se ve dveřích letadla před zraky přítomných i před zraky kamer světa – jako muž o hůlce! Papež nemocný, nesoucí kříž je nejsilnější papež, živé znamení pro církev, život na svícnu pro celý svět.

Když se lidé dívají na papeže ponořeného do modlitby, v ústraní i uprostřed davů, chápou bez komentáře, odkud pramení jeho síla unést tu obrovskou tíhu úřadu, nepředstavitelný tlak zástupů, které  k němu volají a vztahují své ruce, kdy „pohlcován“ davem se vystavuje i nebezpečí... Od jeho života a modlitby je neodmyslitelná mariánská zbožnost. Je jí poznamenán nejen každý krok, ale i každá řádka jeho projevů a spisů.

Papež jde s velkým vnitřním světlem Ducha Božího, který září na jeho tváři, v jeho učení i celém životě. Ví o jeho působení v církvi a chce, abychom se je naučili vidět i my. Toto tak mimořádně zdůraznil o letnicích roku 1998 v Římě. Přál bych si, aby veliká vnější aktivita pontifikátu Jana Pavla II., která svádí k velké prezentaci, nezakryla vnitřní papežovo tajemství – jeho hlubokou lásku k člověku, pramenící ze zakotvení v Bohu.

Slovo kardinála Miloslava Vlka, pražského arcibiskupa a českého primase u příležitosti 80. narozenin Jana Pavla II.

Pro Lidové noviny, 11.2.2000