Několik slov k odluce církve od státu

V předvolební době se v některých stranických programech jako jeden z bodů v oblasti církví uvádí úsilí o odluku církve od státu. Je jistě velmi vhodné diskutovat o této záležitosti, jen nevím, jestli v době rušné kampaně bude dosti klidu, ochoty a rozvahy toto téma probrat opravdu seriozně, ne pouze kvůli „lapání“ volebních dušiček, ať už na jedné nebo na druhé straně. Rád bych proto přispěl do diskuse a připomněl dvě důležité skutečnosti, na které je třeba nezapomínat.

Především je třeba zdůraznit, že v naší zemi je už odluka právně zakotvena v nejvyšším zákoně, v ústavě. Ústava ČR z roku 1992 říká, že: Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání (Listina základních práv a svobod, čl. 2.) Jinými slovy řečeno, stát je nekonfesní. V článku č. 16 téhož dokumentu je dále uvedeno: Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Kdo by tedy chtěl ve svých volebních programech prosazovat odluku církve od státu, jako by se vlamoval do otevřených dveří.

Je ovšem pravda, že politická reprezentace od r. 1990 nebyla s to tuto odluku naplnit i v oblasti ekonomické. Dosud, dvacet let po pádu komunismu, není uskutečněno majetkové narovnání. Následkem je, že církev nemůže být samostatná a na státu nezávislá ekonomicky. Je sice placena ze svého majetku, ten však drží ve svých rukou stát, a tak se ekonomicky udržuje přes státní rozpočet.

Tyto a další skutečnosti by měly být jistě zakotveny ve zvláštním zákoně o církvích, kde by byla formulována řada konkrétních ustanovení. Původní, tak zvaný „církevní zákon“ z r. 1991, který byl vyhovující, byl narušen nevhodným zásahem ministra Dostála a jeho novelou. Téměř deset let poté nebyla tato chyba ještě napravena. Vypracování takového solidního zákona, který nám dosud chybí – to je jeden z potřebných kroků k dovršení procesu odluky.

Druhá věc v této souvislosti je ještě závažnější, protože ti, kteří mluví o odluce, si ji představují podle idejí starých 200 let, vzniklých ve Velké francouzské revoluci. Její představa byla, že obě instituce, církev i stát, jsou od sebe úplně oddělené, veřejný život je dán civilními, státními zákony, církev se v něm příliš neobjevuje, nemá k němu čím přispět, „nemluví do něj“. Náboženství je soukromou věcí.

Minulé století přineslo k rozvoji ideje odluky další poznatky. Filosofové a někteří odborníci sociologie náboženství začali chápat, že náboženství nezmizí samo dalším vývojem společnosti jako nepotřebné. Naopak, stále znovu se obnovuje. V životě společnosti lze zaznamenat určitou prázdnotu, která mnohdy vyvolává právě touhu po náboženství. I někteří politici začali chápat, že duchovní rozměr, jehož určitým nositelem církve jsou, je pro veřejný život a život společnosti potřebný. Začala se tak rozvíjet nová idea odluky: totiž představa dvou zcela nezávislých institucí, které se ale navzájem potřebují, navzájem spolupracují. Začaly se tak vymezovat oblasti spolupráce a vytvářet její pravidla, například v oblasti sociální, v oblasti umění a památek. Dokonce i Francie, stát úzkostlivě laický, v poslední době hledá a vytváří institucionální styčné body pro řešení otázek, týkajících se obou stran. Takovouto podobu odluky si také církev už dávno přeje.

Pro naši zemi to znamená, že ti, kdo jsou hlasateli ideje odluky, by se měli zasazovat o řešení těchto dvou předpokladů odluky: majetkové narovnání a zákon o církvích. Tyto skutečnosti jsou samozřejmě důležité i pro dořešení našeho vztahu s Vatikánem.

kardinál Miloslav Vlk