Přesun na obsah

Nikoli jen památky

24. 5. 2010

Na začátku své zkušenosti zde ve Svaté zemi jsem konstatoval, že je nutno památky nejen navštívit, nechat se jimi oslovit, dotknout se jich, prožít silné momenty, ale je třeba v nich prožít to živé, co připomínají, co Kristus zanechal pro církev v budoucnosti a co my křesťané všude, kdekoliv na světě, i bez těch aktuálních památek žijeme. Je pravdou, že spojit minulé, co zůstává, s tím, co je živé, je tady na těchto místech cosi mimořádného a silně působivého.

V pátek, časně ráno jsem se vydal do baziliky Božího hrobu, abychom v hrobě samém, na místě, kde byl Ježíš pohřben a odkud vstal zmrtvých, slavili eucharistii se skupinkou studentů z L´école biblique. Možnost slavit eucharistii přímo v Božím hrobě je nutno někdy dosti dlouho předem objednat. Je pravda, že v našem případě nebyla „čekací“ doba až tak dlouhá. Dostali jsme termín v pátek v 7 hodin ráno. Bylo to velmi příjemné, protože ulice jsou v tu hodinu prázdné a cestu z L´école biblique do baziliky lze zvládnout pěšky během pouhých deseti minut.

Hlavní ulici Az – Zeit, která jde od Damašské brány přes celé Staré město, znám spíše za plného denního provozu: po obou stranách jsou otevřené nejrůznější krámky, jeden těsně vedle druhého, k tomu tlačící se dav lidí. Mezi tím se snaží projet auto nebo motorka v prostoru širokém sotva dva metry. Je to dost katastrovální. Tento „byznys“ do duchovní atmosféry místa jaksi příliš nezapadá, ale k jeho koloritu patří. Jít těmito místy časně po ránu, kdy do popředí vystoupí všechny duchovní skutečnosti a řekl bych, Kristova přítomnost, je proto nádherné.

Otcové františkáni, kteří Boží hrob stejně jako většinu zdejších památek už od 13. století spravují jako kustodi, připravili vše. V 7 hodin jsme za zvuku zvonů baziliky vcházeli do Božího hrobu slavit eucharistii. První část hrobu je malá místnost, kaple anděla, asi pro deset lidí. Do samotného hrobu, s opravdu velmi nízkým vstupem, se vejde asi pět lidí.

Pro sloužení eucharistie položí františkáni přes „kamenné lůžko“ hrobu na míru člověka, nikterak širokou, provizorní oltářní desku. Na ní se slaví mše svatá. Texty pro bohoslužbu byly samozřejmě ze zmrtvýchvstání Páně. Ke mši sv. jsme hned od začátku měli krásnou kulisu zpívaných ranních chval z nedaleké kaple koptské církve za Božím hrobem.

Liturgické texty a toto místo, nám připomínaly Ježíše Zmrtvýchvstalého. Ale i Duchem svatým inspirovaný text evangelia zpřítomňoval skutečnost, která se tu odehrála. Jako bychom tu opravdu stáli s Petrem, Janem a Magdalénou. Slavíme ve společenství a za přítomnosti těch, kteří to zažili: Jak vyznáváme v Kredu…: “věřím ve společenství svatých“. A nad tím vším znovu a znovu zaznívá „Pán s vámi“…“ „Pán je to…“ (Jan 21,7). „Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ (Jan 20,19). To vše se svátostně opravdu stalo. Zmrtvýchvstalému, intenzivně přítomnému, jsme říkali: „Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme“. Živé setkání se Zmrtvýchvstalým nemůže být bez „pozvání k jídlu“. Jako pozval emauzské nebo apoštoly na břehu Genezaretu... "Vezměte a jezte“. Celý tento prožitek budí v srdci touhu zůstat s ním, s Ježíšem, neodcházet… Chápali jsme touhu první církve, vyjádřenou na posledních řádcích Písma: Marana tha! Přijď, Pane Ježíši!

Po slavení eucharistie v Božím hrobě jsme se zastavili na Kalvárii, vzdálené asi třicet metrů. V hluboké vděčnosti jsme poklekli na těchto svatých místech. Pak jsme si prošli ještě trochu ztichlou baziliku. Vraceli jsme se domů, plni hlubokého nezapomenutelného zážitku v naději, že nás setkání se Zmrtvýchvstalým bude dlouho provázet.

Odpoledne jsem se vypravil na křížovou cestu, kterou otcové františkáni vedou každý pátek. Shromážili jsme se poblíž Lví brány v sousedství chrámové hory, u zbytků pevnosti Antonia, kterou zbudoval Herodes Veliký pro římské vládce. Obvykle o velikonocích tu pobýval římský prokurátor. U chrámu Bičování a Odsouzení se nás sešlo asi 150, z nejrůznějších koutů světa. Františkáni pronášeli do mikrofonu modlitby, meditace a zpěvy (často i latinské) ve třech jazycích: v angličtině, němčině a polštině. Prvními třemi zastaveními křížové cesty až k rohu rakouského hospice, prošel průvod poměrně klidně. Křížová cesta tu vede totiž ne tak úzkou ulicí, a bez množství stánků. Když jsme se u dalšího zastavení dostali na rušnější ulici Al – Wad, která vede od Damašské brány přes Staré město, kolem rakouského hospice, bylo potřebné, aby policie a někteří civilisté taktně řídili provoz. Oběma směry proudili lidé: byl pátek odpoledne. Pořadatelé se snažili udržovat pro chodce alespoň malý průchod, což v některých místech, kde po obou stranách byly stánky, lidé a náš průvod, nebylo vůbec snadné. V našich evropských poměrech bychom za takové situace určitě křížovou cestu hned z několika důvodů nepořádali.

Prošli jsme asi nejširší staroměstskou ulicí Az-Zeit a poté jsme zabočili do stoupající uličky křesťanské čtvrti. Pomalu jsme směřovali k bazilice Božího hrobu - přes odbočku k IX. zastavení v koptském patriarchátu, který k bazilice přiléhá. Zbylá zastavení jsou pak vlastně v bazilice. Po vstupu vystoupal celý zástup vpravo po schodišti na Kalvárii, kde jsou další zastavení, zvláště vrcholné zastavení – Kristův kříž. Pod sklem se tu ukazuje skála, ve které byl podle tradice zasazen Kristův kříž. Nad skálou je oltář a velký kříž. Tady to bylo!! Klečíme v hlubokém klanění a vděčnosti Kristu, které lze těžko vyjádřit. V tichosti nám však tyto pocity připomínají, že denně poklekáme před živým Ježíšovým křížem - eucharistií a…?

Z Kalvárie jsme sestupovali kolem místa, kde podle tradice byl Ježíš narychlo připraven k pohřbu. Pokračujeme k Božímu hrobu.

Po skončení modliteb vstupuji s františkány znovu dovnitř hrobu, na svaté místo, abych se s vděčností poklonil: “Byl vzkříšen, není tady. (…) Jde před vámi…“ (srov. Mk 16,6-7).

Co říci... Většina zastavení křížové cesty jsou vlastně jen nenápadná černá neveliká plechová římská číslice na zdi některého domu, někdy s několika slovy. Kolem nich trvale proudí nesčetné davy: většinou muslimové a židé (ulice Al-Wad vede jak ke Chrámové hoře, tak ke zdi nářků), ale i poutníků či turistů. Procházejí obvykle bez povšimnutí. Tuto tak významnou bolestnou „spojnici“ místa Kristova odsouzení Pilátem s Kalvarií a hrobem (tehdy za hradbami), která vede přes srdce dnešního Starého města, chtějí františkáni oživit a jasně zviditelnit. Jde spíše o zbožnou, pokojnou manifestaci a svědectví, než o prožitek osobní zbožnosti, přihlášení se ke Kristu v dnešní situaci svatého města. Není to tu ale nic příliš výjimečného. Vnější – viditelná – svědectví určité duchovní, náboženské orientace, jsou tu každodenní součástí života. Právě na těchto ulicích lze potkát denně, na každém kroku, muslimky oblečené tak, že je jasné, kdo jsou, přestože burky a nikáby tu není téměř vidět. Zvláště v pátek večer a v sobotu tu proudí v typickém oblečení ultraorthodoxní židé. Jednotýdenní veřejná „manifestace“ křesťanské přítomnosti v tomto městě, jehož dnešní život vyrostl ve všech svých projevech právě z těch všudypřítomných základů, proto není nic upřílišněného. Obyvatelé města to normálně přijímají. Je pravdou, že křížová cesta tu není nějakým hlubokým osobním, soukromým zážitkem soustředěné zbožnosti jako ve skrytém prostředí kostela někde u nás v Evropě. Při křížové cestě jsem nejvíce myslel na cestu Kristovu ulicemi tehdejšího Jeruzaléma. Jeruzalém byl zaplněn velikonočními poutníky. Mnozí z nich Krsita znali. Neuvědomovali si, co historického se tu se děje, snad jen kromě Panny Marie, která svého Syna potkává na rohu jedné ulice (dnešní zastavení je před arménským kostelem Panny Marie Bolestné). Dnešní situace na jeruzalémských ulicí mi evokovala tehdejší poměry. I vojáci organizující dnes pořádek při průvodu k tomu patří.

K duchovním prožitkům velikých skutečností ve Svaté zemi patřily i návštěvy v Betlémě. Měl jsem možnost tu dvakrát sloužit mši svatou v Bazilice Narození, v jeskyni jeslí. I tato místa spravují otcové františkáni.

Pokud nejsem někde na cestách, prožívám každodenní duchovní život (modlitba breviáře a slavení mše svaté) s komunitou dominikánu zde, v L´ecole biblique. Ráno a večer jsou tu krásně zpívané společné chvály. V poledne slaví mši svatou komunita spolu se studenty a profesory v mezinárodním složení. Je samozřejmě otevřená přístupu veřejnosti, jak je to v Jeruzalémě u všech řádů zvykem.

Svatodušní svátky jsem prožil v kapli Rakouského hospice, který byl kdysi za Rakouska-Uherska i naší kaplí. Jsou tu obrazy sv. Václava, sv. Cyrila a Metoděje. Připomínají společnou minulost.  Hospic na rušné ulici Al-Wad je hodně navštěvován poutníky, zajdou alespoň na kávu. P. Marek Bugnyar, který hospic spravuje, a sestra Bernadet, reprezentují rakouskou pohostinnost. Odpoledne jsem zašel soukromě na Sión, do večeřadla. Zde, padesátého dne po zmrtvýchvstání, seslal Ježíš na apoštoly, shromážděné s Pannou Marií, Ducha svatého. Modlil jsem se za dary Ducha svatého pro všechny, kterým jsem slíbil modlitby ve Svaté zemi: pro diecézi, pro jejího arcibiskupa a pro všechny, kteří nesou jakoukoliv zodpovědnost.

Večeřadlo je v rukou židů. Celebrovat je zde možné pouze jednou za rok, o Velikonocích.

Setkání s různými řády, jejich službami i osobnostmi zdejšího církevního života patří ke krásnému doplnění zdejšího pobytu. Jsem také v úzkém kontaktu s komunitami Hnutí fokoláre, které v této rozdrásané zemi žijí svou spiritualitu jednoty jako duchovní příspěvek pro pokoj v této zemi.

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka