Sichem a samařské slavení Velikonoc

Nejen Jeruzalém zve, ale celá Svatá země… L´école Francaise pořádala v rámci svých studijních programů cestu k Jakubově studni v Samaří, blízko někdejšího biblického Sichemu. Sichem leží asi 50 km severně od Jeruzaléma. Kdysi ho okupovali Římané, ale nezničili ho. Pro své vojenské účely postavili v blízkosti „nové město“, arabsky Nablus, dnes asi největší město Palestinců. Biblický Sichem zůstal opuštěn.

S naší výpravou jsme měli příležitost zúčastnit se na hoře Garizim samaritánských Velikonoc s velikonočním zabíjením beránků.

Podle staré židovské tradice se Velikonoce slaví o prvním jarním úplňku. Ve stejnojmenné vesnici sídlí několik set původních Samařanů. Jejich „chrámem“, kultovním místem, byla hora Garizim, jak to řekla samařská žena v rozhovoru s Kristem u Jakubovy studně (srov. Jan 4,20).

Před nemnoha lety se odstěhovali z Nablusu, kde museli žít mezi Palestinci a museli chodit slavit Velikonoce na Garizim. Proto se odstěhovali a postupně vystavili vesnici přímo na hoře.

Z Jeruzaléma jsme se vydali na sever, přes město Ramalláh, centrum správy palestinských území. Není to hlavní město, protože Palestinci oficiálně svůj stát ještě nemají. Naše cesta pokračovala přes Efraim po západním břehu Jordánu, samařskou pouští, krajinou s pustými kopci a údolími. Prakticky celou cestu jsme jeli územím, které obývají Palestinci. Jedná se o hlavní dopravní cestou na sever, známou silnici č. 60. (Druhá dopravní cesta na sever vede těsně podél Jordánu). Cestou vidíme nová velká sídliště izraelských enkláv. K rozdělení země došlo na základě mezinárodní smlouvy, po šestidenní válce v r. 1967. Izraelité se tu cítí doma, a tak i na palestinských územích stavějí svá sídliště, což je v současné době zdrojem mezinárodního napětí. Přítomnost Izraelitů je snadno poznatelná podle izraelských vlajek, které vlají všude v těchto místech, i kolem silnic. Silnice jsou nové, mnohde se zařezávají do kopcovité krajiny pouště. Terén je pustý, jen zřídka nějaký keř nebo strom. Občas projíždíme vesnicemi; po levé i pravé straně, v údolích či na kopcích, jsou i větší lidská sídliště. V úrodnějších oblastech jsou olivové háje.

Těmito cestami chodil Ježíš s apoštoly, když putoval z Galileje přes Samaří do Jeruzaléma.

Brzy vidíme v dálce biblickou horu Garizim, staré kultovní místo Samařanů, porostlé lesním porostem. Na východním svahu se svažuje k Sichému (Sycharu). Na vrcholu je vystavěna novější malá samařská vesnice, kde bylo usídleno pár set původní samařských obyvatel. Tam se po západu slunce bude konat velikonoční zabíjení beránků.

Nejprve jsme zamířili do biblického Sichemu, Sycharu, který leží u paty hory Garizim. Podnikavý pravoslavný kněz tu postupně koupil terén kolem studně Jakubovy a nad ní postavil v posledních deseti letech krásný chrám východního stylu, s nádhernými byzantskými ikonami a dalšími obrazy, jak ukazují fotografie. Uprostřed je velká ikona zobrazující studnu Jakubovu, která se nachází v podzemní kryptě kostela. Na obrázku je vidět současný stav studny. Na okraji stojí nádoba s vodou, kde se příchozí mohou napít. Většinou někdo zkouší hloubku studny, vylije vodu dolů a čeká, za jak dlouho se ozve zvuk dopadu vody na hladinu studny. Hloubka je 40 m. Naše malá výprava se rozložila kolem, otevřeli jsme 4. kapitolu Janova evangelia a náš průvodce, P. Emmanuel, si spolu se dvěma studentkami rozdělili role. Podobně jako při pašijích četli celou pasáž rozhovoru Ježíše se samaritánkou. Je nepopsatelné slyšet slova, která zazněla poprvé před dvěma tisíci lety z Ježíšových úst právě tady. Místo je autentické, v podstatě nezměněné, staré asi 4 tisíce let, od Izákova syna, od praotce Jakuba. Jak velká je hloubka biblické tradice naší víry, která má tak přetrvávající kořeny! Nejen viditelné hmotné - studně a pole, ale i Ježíšovo slovo:„v duchu a v pravdě“ a to se právě teď naplňuje mezi námi. Člověk slyší, cítí sílu této pravdy, sám ji zakouší. Může se „dotýkat“ rukama. Jako by se ani nechtělo z tohoto krásného prostředí odejít…

Pak se vypravujeme do vesnice na hoře Garizim. Tady už je velké množství lidí, diváků, kteří přijeli zdaleka, většinou až z Jeruzaléma, a tísní se okolo plotem ohrazeného místa. Tam se pohybuje řada bíle oblečených Samařanů, většinou mužů. Přítomno je více než 2 tisíce přihlížejících. Na plošině jsou připraveny tři velké do země zapuštěné kotle, kde je udržován velký oheň. V nich budou péct zabité, stažené a na dlouhé kůly nabodnuté beránky.

Slunce se mezitím sklání k západu, na ploše se postupně shromažďují svátečně, bíle odění předáci s pokrývkami hlavy, jakési fezy. Některé se liší barvou, zřejmě podle hierarchických stupňů. Na vyhrazená místa pak přicházejí svátečně oblečení civilní představitelé.

Když slunce zapadlo, začali náboženští představitelé předčítat z bible, z 12. kapitoly Exodu o zabíjení beránka židy před východem z Egypta. Shromáždění často přerušuje předčítání krátkými zpívanými texty, či spíše hlasitým voláním. Jde zřejmě o bohoslužebné texty, které všichni znají.

Na okraji plochy je hlubší strouha, kam se přivádí beránci. Drží je několik mužů. Když čtení došlo k určitému místu, seřazení muži, obklopení davem, začnou hlasitě, se zdviženýma rukama, jásavě volat. To je okamžik, kdy každý z nich podřízl svého beránka. Krev odtékala korytem, ve kterém se vše dálo. Muži si krví znamenají čelo a znovu jásají se zdviženýma rukama. Začnou se objímat a s nimi celé shromáždění i náboženští představitelé: oběť byla podána! Muži pak připravují beránky k pečení. Nejprve je nabodnou na kůl (Beránek na kůlu! Předobraz Krista, beránka přibitého na „kůl“, na kříž). Bíle oblečení mužů bylo je potřísněné krví. Napřed spálí to, co není k jídlu, pak začnou opékat beránky, aby z nich připravili hostinu ke slavení.

Tato malá skupina Samaritánů si podržela starou židovskou tradici, když je po návratu z babylonského zajetí ostatní židé nepřijali, aby se s navrátilci mohli účastnit obnovy chrámu a bohoslužby. Pokládali je za smíšené s pohany, protože obyvatelé Samaří nebyli odvlečení do zajetí, ale mezi nimi se usídlili různí pohanští přistěhovalci a smísili se s nimi. Proto se s nimi židé nestýkali, jak jsme četli u Jakubovy studny. Mají svou bibli a ponechali si některé starší tradice. Samostatné slavení Velikonoc se zvláštní tradicí data je toho také výrazem…

Tato událost nebyla jen nějakou „show“, ale velkou náboženskou slavností s hlubokou tradicí. Boží příkaz starý zhruba 3.300 let je mezi nimi dodnes živou skutečností.