Jeruzalém zve

Ještě před předáním berly novému arcibiskupovi jsem hovořil o tom, jak chci žít první chvíle své „emeritury“, svého důchodu. Zmínil jsem se, že jsem k této nové etapě života dostal od svých německých přátel dar: dva měsíce pobytu ve Svaté zemi. Odcestoval jsem hned uprostřed týdne následujícího po předání arcibiskupské zodpovědnosti v Praze.

Nyní tedy první kroky po Jeruzalémě a Svaté zemi. Z Říma jsem přiletěl v noci, respektive ráno v pátek 16.4. Hned v sobotu mě Svaté město lákalo k první návštěvě. Z biblické školy, kde jsem se den před tím ubytoval, je to doslova 250 m k Damašské bráně, kterou vstupuji do Starého města. Hradby, obklopující Staré město, mají celkem 7 bran. Damašská brána na sever je zřejmě největší. Vedou z ní přes Staré město dvě ulice. První se jmenuje Az-Zeit. Vede přes celé centrum až k Sionské bráně na druhé straně, na jihu. Dotýká se srdce města - chrámu Božího hrobu a Kalvárie. Odděluje východní část Starého města, kde je arménská a křesťanská část (tak se ty části jmenují, i když Arméni jsou také křesťané) od větší části západní, která je vlastně muslimská. V ní leží chrámová hora se dvěma mešitami: skalní mešitou a slavnou mešitou al-Aqsa... Jižní, menší část této západní poloviny, tvoří část hebrejská, kde se nachází známá židovská „zeď nářků“, zbytek z Herodova chrámu, který byl zbořen Římany v r. 70 po Kristu. Nikdy už nebyl obnoven. Zeď nářků je jedním z nejposvátnějších míst židů. K ní vede, a do nádvoří před ní ústí, ulice Al – Wad, vycházející taktéž od Damašské brány. Prostudoval jsem vše na mapě, dříve než jsem vyrazil na první pouť směrem k chrámu Božího hrobu.

Před Damašskou bránou je vybudován moderní amfiteátr. Ze široké ulice, která obíhá kolem celých hradeb, se k bráně ze tří stran schází po širokém schodišti. Tady začíná být člověk trochu šokován: Už tady začíná ten obrovský „bazar“ zvláště ve dvou zmíněných ulicích. Prodává se tu všechno možné: potraviny, zvláště ovoce a zelenina, pečivo a sladkosti, oblečení, především dlouhé šaty různého druhu pro muslimky, dále průmyslové zboží, mobily, keramika a další. Stánky jsou těsně jeden vedle druhého, vchody do jednotlivých domů jsou sotva volné, i v nich jsou stánky… U zboží stojí vždy několik osob, velmi často děti, zvláště chlapci. Největší „byznys“, právě poblíž chrámu Božího hrobu, jsou devocionálie: spousta obrázků a ostatní podobné předměty, jak to není vidět asi nikde na světě, ani ve Vatikánu. To je první nejsilnější dojem. Úzké uličky, někde o málo širší než 2 m, jsou přes den na mnoho místech doslova napěchovány poutníky a turisty.

Pochopil jsem, že pokud chci uniknout tomuto ruchu, musím se vypravit už od půl sedmé ráno nebo večer mezi pátou a sedmou hodinou… Davy tvoří většinou poutníci, kteří i v ruchu konají své pobožnosti, zvláště křížovou cestu. Zpívají, modlí se a skupinka mužů nese často na ramenou dřevený kříž. Potkávám je téměř denně, když procházím městem.

Prodávající a kupující se ani příliš nevzrušují… Dvě zmíněné ulice, jdoucí od severu k jihu, křižuje totiž „via dolorosa“. Směřuje od východu k západu, od pevnosti Antonia, od míst, kde se odehrávalo Ježíšovo odsouzení, bičování, trním korunování, kde mu byl naložen na ramena kříž…Ta místa leží naproti dnešní Lví bráně, na cestě od potoku Cedron, ze strany Getseman na Olivové hoře, vzhůru do města. Křížová cesta pak dosahuje ulici Al-Wad, na které je třetí až páté zastavení. Pak křižuje ulici Az-Zeit a jde ke Kalvárii.

Když pozoruji lidi na ulici Nablus u školy, a pak hlavně na Starém městě, jsou to převážně mladší lidé či střední generace. Je nápadné, že jde většinou o muslimy a muslimky. Uvědomil jsem si, že nalevo od ulice Az-Zeit je muslimská čtvrť. Ženy, i ty nejmladší, mají nejrůznějšími šátky zahalenou hlavu, často dlouhé černé šaty. Neviděl jsem však vůbec nikde ženu zahalenou burkou… To nejnápadnější je: mnoho, mnoho dětí, ty nejmenší často na ruce matky či otce. Velmi často chodí všichni pohromadě. Kolem rodičů, jak jsem spočítal, bývá 4, 6 i více dětí.

Dověděl jsem se, že v Jeruzalémě má muslimská rodina v průměru 5,4 dětí, izraelská 4,7 a křesťanská 3,8 dětí. Motivy jsou jistě především náboženské, možná trochu i společenskopolitické…

Vedle těchto skutečnosti mě dále překvapilo, že na ulici není nikde vidět důvěrné chování dospívající nebo dospělé mládeže, ani za ruku se nevedou, o líbání či dalších důvěrnostech na veřejnosti není zde ani slechu ani vidu. Je to jistě projev mravní a společenské situace a veřejného mínění. Je také pravdou, že není vůbec nikde vidět různé vyzývavé plakáty nebo demoralizující nápisy.

Důvěrné vztahy mezi mužem a ženou zřejmě zrají a nechodí se s nimi „na trh“. Nemyslím však, že by společenská atmosféra byla poznamenána nějakou pruderií. Nezdálo se mi, že by tu žena byla nějak příliš v područí. Muž a žena jdou spolu, zodpovědnost za děti se zdá věcí společnou. Viděl jsem na ulici často v rukou všech, zvláště kluků, ale i žen se šátky, mobily …

Věci víry a náboženství se tu těší respektu a úctě. Ve vztahu k poutníkům, k jejich náboženským projevům, modlitbám je tu plný respekt. Když jsem se jednou v pátek podvečer vracel ulicí Al-Wad domů, potkal jsem mnoho skupin židovských mužů v bílých košilích, černě oblečených, v kravatách, v klobouku, s copy, jak spěchají ulicí dolů. Myslel jsem si, že je blízko synagoga, ale pak jsem si uvědomil, že spěchají ke zdi nářků…

Později jsem se déle zdržel na nádvoří před touto zdí a pozoroval mnoho židů, zvláště mužů, ale počet žen v jejich vlastním oddělní nebyl nikterak zanedbatelný, jak se někteří i velmi dlouho u zdi modlí, jak se při tom klátí dopředu a dozadu, hladí zeď a dotýkají se velkých kvádrů, z nichž byla stěna postavena. Na propagační skládance je velkým písmem vyjádřena jejich víra, že Boží přítomnost (šekina) nikdy neopustila „západní zeď“. Po více než dva tisíce let byla v srdci paměti, v nostalgii i nadějích izraelského lidu. Tato jedinečná chrámová hradební zeď přežila římskou destrukci chrámu, jak se píše na skládance. Dlouho jsem stál v povzdálí a modlil se s nimi…, s Novým zákonem v ruce, s pasážemi souvisejícími s těmito místy. V jednom okamžiku jsem pozdvihl bezděky oči a  hle - na chrámové hoře se vypínají dvě mešity …Pak jsem se pomalu vydal úzkými uličkami – už byly volnější - k hoře Kalvárii, ke chrámu Božího hrobu…