K bilanci

Při odchodu z určité funkce, zvláště když trvá řadu let, je běžné, že se dělá menší či větší bilance. Změna ve vedení pražské arcidiecéze není malou změnou, proto bylo vhodné připravit malé ohlédnutí, jak jsem to udělal na těchto stránkách. Novináři se toho okamžitě chopili a bilanci přetřásají. Při tom se ovšem ukazuje, že se někteří v církevní organizaci a kompetencích příliš málo vyznají a k pramenům nejdou.

Úkol každého diecézního biskupa je především pastorační, duchovní činnost, ne politická, i když je povinen jako pastýř pečovat o dobré vztahy k veřejným činitelům ve farnostech i v diecézi. Je povinen vést, rozvíjet tyto vztahy a usilovat o obecné dobro pro všechny. Nemá se spojovat s jednou politickou stranou, poněvadž křesťané jsou obvykle i v ostatních stranách. Biskup má povinnost pečovat ve své diecézi také o materiální zabezpečení všech duchovních aktivit i osob, které v diecézi pracují.

A vztah diecézního biskupa k biskupské konferenci? Každý diecézní biskup má zodpovědnost za svou diecézi a je v tom podřízen přímo papeži. Biskupská konference v určité zemi není nadřízeným orgánem jednotlivých biskupů. Je to poradní fórum zvláště v oblasti duchovní služby biskupa. Reprezentuje církev vůči státu a má kompetenci jednat se státem v otázkách vztahu státu a církve. V určitém smyslu lze říci, že předseda biskupské konference je nejvyšším představitelem církve v zemi. Ani kardinálský titul nestojí kompetenčně nad předsedou biskupské konference. U nás si tyto skutečnosti novináři skoro zásadně pletou. Titul kardinál je sice jako titul nejvyšší, jeho nositel má různé úkoly a povinnosti v univerzální církvi, vůči papeži, ale nemůže nahradit ani předsedu biskupské konference, ani žádného jiného biskupa.

Pražské arcibiskupství je biskupstvím v hlavním městě. Historicky nejstarším biskupstvím. Arcibiskup má čestný historický titul „primas český“, ale po kanonicko-právní stránce to nic neznamená. Má ještě titul „metropolita“, to znamená arcibiskup v hlavním městě a „představený“ české církevní provincie, podobně jako olomoucký arcibiskup je metropolita moravský a představený moravské církevní provincie. Sídlo biskupství v hlavním městě vytváří jistě mimořádnou pozici. Arcibiskup má možnost bližších vztahů k politikům, státním a kulturním institucím, zastupitelským úřadům atd., ale z toho mu nevyplývají žádná práva a kompetence v biskupské konferenci. V hlavním městě se výrazněji projevují různé duchovní a náboženské proudy a směry, které v církvi u nás jsou.

Novináři často nekompetentně hovoří o tom, že já jako pražský arcibiskup předám svému nástupci řadu církevně-politických problémů, které se mi nepodařilo vyřešit: majetkové narovnání, smlouva s Vatikánem, církevní zákon atd., a tím ukazují svou neinformovanost, protože nevědí, že já ani jako arcibiskup pražský, ani jako kardinál nemám dnes tyto záležitosti v „popisu práce“. A ani nástupce tyto problémy nebude mít ve své kompetenci.

Řekl jsem v médiích, že jsem v řešení těchto církevně politických otázek (v roli předsedy biskupské konference) neuspěl. Novináři se však nevšimli, že jsem neřekl, kdo to zavinil. Pokud si někdo přečte níže citovanou brožuru, pochopí, čí vinou zůstaly tyto problémy nevyřešeny. A někteří vztahují uvedený výrok na činnost v oněch devatenácti letech vůbec. To je jejich profesní nekompetence a zaujatost najít něco negativního, „to se lépe čte“. Deník Právo mé vyjádření např. překroutil ve větě: „Sám Vlk uznává, že ve vyjednávání s politiky selhal“. To je způsob jakéhosi „přizpůsobování“ pravdy, známého z dřívějších let ...

Někteří zapomínají, že jsem byl v letech 1991–2000 předsedou biskupské konference a v této kanonicko-právní pozici jsem se příslušných jednání zúčastňoval. A pak jsem byl až do roku 2008 předsedou komise pro veřejné záležitosti, která měla tyto věci na starosti. Z této dlouhé zkušenosti z těchto jednání jsem v roce 2001 napsal podrobnou brožurku „Přehled jednání mezi státem a církvemi v letech 1990-2000“ (sv. 17 fialové řady ČBK). Konkrétně jsem popsal procesy a události, které se staly, s podrobnými doklady a citáty výroků a činů. Vřele doporučuji některým novinářům, dříve než začnou o těchto tématech psát, aby si dobře tuto práci prostudovali, aby nepsali často zbytečné hlouposti. Bohužel později už nikdo nenapsal pokračující dokumentaci.

To, co nástupci především předám, bude duchovně-pastorační situace v arcidiecézi tak, jak jsme ji společně se všemi mými spolupracovníky za těch devatenáct let budovali a rozvíjeli. K tomu jsem ale zatím ještě nečetl žádný novinářský komentář, i když je to ten nejvlastnější předmět předání diecéze. Asi tomu málokdo hlouběji rozumí. Ale přece jeden novinářsky přetřásaný „problém“ nástupci také předám – totiž kauzu diecézní katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha, o které se v souvislosti s mým odchodem mluví. Tady bych novinářům opět doporučoval své internetové stránky, na kterých je dosti podrobně a průběžně celý táhlý sedmnáctiletý proces popsán. Doporučuji si najít a přečíst poměrně stručnou informativní „Pohádku o znárodnění katedrály“.

Abych nebyl jen všeobecně teoretický, budu se nyní věnovat konkrétně některým novinářským „výtvorům“, aby se ukázala neinformovanost a možná někdy asi i trocha zlé vůle. Tak pan David Klimeš v E 15 (ze 7. ledna) v článku „Kdo chtěl víc, nemá nic“: Odkaz na situaci v Maďarsku a jinde nelze vyřídit jen řečnickou otázkou, „proč“ tam to šlo, ale je třeba konkrétně ukázat, jaká tam byla odlišná politická situace, která to umožnila. Z jednoho případu nelze udělat závěr: „to není náhoda“. Té úvaze chybí logika argumentace! Skutečnost, že katedrála byla ukradena komunistickým bezprávím, na základě rozhodnutí vedoucího stavebního odboru Národního výboru hlavního města Prahy, což ani za komunismu nemělo právní relevanci – toto nikomu nevadí?! Nemají snad ti, kteří k tomu mlčí a přehlížejí to, ještě minulost v hlavách? Chytají se drobností jiného druhu a pohoršlivě zdvihají prst! Pánové, trochu úcty k pravdě, právu a spravedlnosti. Už žijeme v demokracii!

A opět hrubost, když týž novinář zkratkovitě říká, že po vítězném soudním verdiktu jsem vyhlásil politiku „nejdřív vlastnická práva, pak teprve správa“. Pohoršuje se nad tím, že někdo požaduje právo?! Kde to jsme?! Neinformovaně říká, že Václav Havel mě pobízel k určovací žalobě. Opak je pravda. Tu jsme podali my už dříve, k tomu nás nikdo pobízet nemusel. Ale když soud po naší určovací žalobě rozhodl v náš prospěch, Václav Havel se proti tomu odvolal. Tím bylo vše zvráceno a začal dlouhý proces, vlekoucí se dodnes. Pak byl i druhý „vítězný“ verdikt. Já jsem chtěl dát katedrálu státu, veřejně jsem to prohlásil, ale řekl jsem, že abych ji mohl dát, musím ji mít. Nabízel jsem, že nechám zapsal darovací smlouvu do pozemkových knih, ale bohužel, to zase odmítl Václav Klaus. Autor dále tvrdí: „Kdyby se katolíci s lidoveckým ministrem kultury dohodli už za Klausových vlád, mohly být církevní restituce dávno vyřešenou věcí...“ Vážený pane, přečtěte si výše uvedenou brožuru, abyste pochopil, jaké nesmysly říkáte. A dále: „Když ale katolíci konečně vyhádali asi milion hektarů půdy...“ Zase nesmysl. Tehdy nás vláda vyzvala, abychom předložili seznam, co vlastně chceme zpět. Tak jsme určité požadavky za Klausovy vlády předložili. Moji „sázku na lidovce“ v době volby prezidenta si pan novinář vymyslel a záměrně znova očerňuje. Já jsem prokazatelně zaujímal jiné stanovisko. Je katastrofální, jestliže novinář pracuje takovouto metodou! Jeho metoda je jako z doby nedávno minulé: očernit bez důkazů toho druhého...

Ve Španělském sále vyzval papež Benedikt XVI. veřejné činitele – a to platí také o novinářích: „Věrnost lidu, kterému sloužíte ... vyžaduje věrnost pravdě, jež je sama o sobě zárukou svobody a opravdového lidského rozvoje.“ „Odvaha jasně vyřknout pravdu je vlastně služba všem členům společnosti ...,“ připojil papež. Držel jsem se toho za doby komunismu, i když jsem za to trpěl, a nebojím se to dělat i za demokracie, i když mě třeba bude někdo znovu kaceřovat ... Nevím, komu někdo nepravdou a hájením bezpráví slouží?! Takže odložme emoce a trochu pravdy a spravedlnosti, pánové!

Kardinál Miloslav Vlk