Přesun na obsah

Vánoce - jak je chápat?

26. 12. 2009

O letošních Vánocích jsme zaznamenali velký zájem médií o sdělení obsahu, poselství vánočních svátků druhým lidem a společnosti, která je obklopena Vánocemi a nejen komercí či byznysem. Lidé se setkávají s křesťanským slavením Vánoc, které vychází z faktu, že se před dvěma tisíci lety v Betlémě narodil jako dítě Kristus, jak jsme zvyklí říkat „Ježíšek“.

Abychom tuto událost mohli sdělit, musíme nejprve říci pár slov o některých základních předpokladech. Vycházíme z toho, že náš svět, náš časoprostor, ve kterém žijeme, prostě skutečnost, která nás obklopuje, není pouze plošná, horizontální, jednorozměrná, materiální, hmotná. Sdílíme přesvědčení, že existuje soubor zákonitostí, které celý svět, přírodu, živou i neživou řídí, nebo jinak řečeno, svět se podle nich řídí. Neustavil je člověk, ani ten nejmenší z nich, a také je nemůže změnit ani zrušit, ale pouze poznat a respektovat. Je to „racionální“ „systém“, který „sám“ účelně a logicky funguje. Tento “vnitřní“ racionální systém účelně a cílevědomě „vede“ svět kupředu, je zaměřen ke smysluplnému cíli. O tom není pochyb. Z toho nám vyplývá, že tento vnitřní „program“ musí mít programátora, nechceme-li iracionálně „věřit“, že se to vše děje „náhodou“, že „ono samo“ ... V té neživé, anorganické části „světa“ to funguje „automaticky“ jako v úžasném obrovském soustrojí. Ale nechceme-li být naivní nebo záměrně slepí, musíme pod tlakem reality uznat, že tu musí být racionální ideální programátor, který to tak úžasně naprogramoval, aby to „běželo“ a nepotřebovalo „hodináře“, který by stroj „natahoval“ a „mazal“.

Jestliže pozorujeme a zkoumáme komplex světa, přírody, zjišťujeme, že je sice jednotný, ale vícevrstevný: svět anorganický, „mrtvý“, svět organický, živý a svět rozumný. Rozpoznáváme, že ve všech vrstvách jednotného světa platí ona skutečnost „programu“, „zákona“, úměrná té které „vrstvě“. Svět rozumný, člověk, cítí v sobě touhu poznat smysl světa, ve kterém žije. Ptá se, odkud a kam a poznává tak Programátora, Zákonodárce a uvědomuje si, že i jemu byl dán smysl a cíl podobně jako je tomu v neorganické přírodě. Zjišťuje, že je mu jako smysl a cíl dáno: být šťastný! Že je určen pro lásku – dávat ji a přijímat. Že je určen pro společenství, ne aby byl sám, osamocen. Člověk se chce vztahovat k něčemu vyššímu, chce přesáhnout sám sebe, najít vztah i k „něčemu“ nad sebou. Když tohoto určení dosahuje, je šťasten. Nástroje, které mu byly dány, rozum a vůle, slouží k tomu, aby jich užíval k aktivnímu hledání a ke spolupráci na realizaci onoho programu, nejen v „mrtvé“ přírodě, ale zvláště pro naplnění těch zákonů, které jsou dány „světu lidí“.

Člověk objevuje, že jsou mu dány zákony a pravidla (obdobně jako ostatní přírodě) k tomu, aby toho svého určení dosáhl. Zjišťuje, že si nemůže dávat základní zákony svého života jen sám podle svého. Vidí, že nemá život ve svých rukách, že není jeho absolutním pánem. Ale že musí realizovat zákony, které mu k dosažení cíle dal Zákonodárce, Bůh. Člověk touží poznat nejen přírodu, okolní svět, ale také svého „zákonodárce“. Jestliže „čte“ dobře v knize přírody, může k jeho poznání dojít. Bůh sám vychází člověku vstříc, aby se mu dal poznat nejen z knihy přírody, ale nachází i jiné cesty, jak to uskutečnit. V dějinách člověk poznal, že se mu Bůh přibližuje, že mluví v jeho nitru, zjevuje se mu, nalézá s ním kontakt. Z dějin izraelského národa poznáváme, jak Bůh tuto snahu vyvíjel. Volil zvláště citlivé lidi, aby s nimi navazoval kontakt a přes ně sděloval druhým své plány. Ti lidé se nazývali proroci. Že si svá poselství sami nevymýšleli, poznávalo se podle toho, že to, co předpovídali, se také naplňovalo.

Bůh slíbil, že jim jednou pošle jako „proroka“ „svého Syna“, který jim přinese přímou, zasvěcenou, autentickou zprávu o životě Boha, o jeho vztahu k člověku. Ta proroctví připravovala na onen historický okamžik jeho příchodu do světa v dějinách izraelského národa, který k tomu byl vyvolen. Ten okamžik přišel zhruba před 2000 lety, když se narodil předpověděný Boží Syn, kterému dali jméno, určující jeho poslání, totiž Ježíš, v aramejském originálu „Jehošuar“, což znamená „Bůh spasí, zachrání“. Tato historická událost, ze které vzniklo 2000 let světového křesťanství, je dosti dobře historicky podložená (viz zde článek „Vánoce a víra v Boha“ ze 24. 12. 2009 a článek „Matoušova astronomická přesnost“ z 25. 12. 2009).

A konečně – jaký je tedy smysl jeho příchodu? Řekli jsme, že člověk je určen k trvalému, absolutnímu štěstí a že si toto štěstí sám dát nemůže. Všechna naše „štěstí“ námi vytvořená, ať jsou sebekrásnější, přece jen mají vadu na kráse - jsou konečná a v tomto světě ohrožená - utrpením, bolestí a konečně nejvíce smrtí, které se člověk bojí, protože ji nemůže překonat, a ona ohrožuje tu věčnou neuhasitelnou touhu po tom základním – po bytí, po existenci, po životě a po štěstí. Kolik stínů má ten náš život ... A člověk sám nepřekoná smrt ani mocí vědy! Ježíš přišel, aby tento neřešitelný problém našeho života – obrovskou touhu po životě („vždyť já chci jen žít, jak žít se má“) a na druhé straně naši neschopnost z vlastních sil tuto touhu nasytit, aby ho pro nás vyřešil. Ježíš se narodil, nejen aby nám jako největší prorok přinesl radostnou zvěst o tom, že Bůh je láska, že nás miluje, že chce, abychom dosáhli naplnění svého životního cíle, ale on přišel především proto, aby nám otevřel cestu, abychom toho cíle mohli dosáhnout. Bůh Ježíše Krista je Bůh – společenství, je trojicí božských osob, které žijí věčným, blaženým, šťastným životem ve vzájemném božském, láskyplném společenství, ze kterého Ježíš přišel.

Tvůrce nás stvořil s tím, abychom po životě na této zemi, dosáhli naplnění své věčné touhy ve společenství s ním. Ježíš přinesl orientaci na cestě za tímto štěstím – své evangelium, které je návodem, jak se k tomuto cíli přibližovat. Sami však ze zkušenosti víme, jak je těžké orientovat se podle pravidel, které jsou nám dány „z venku“. A tu kromě té orientace Ježíš přinesl i „zdroje“, odkud můžeme čerpat sílu na cestě za štěstím – svátosti, zdroje, které svěřil církvi, aby je nabízela. Ježíš nás pozval, abychom do společenství s ním vstoupili křtem, při kterém nám dává Ducha Zmrtvýchvstalého jako „závdavek“ věčného života. Ježíš se tedy narodil, aby hlásal evangelium, radostnou zprávu o Božích plánech s námi, o nás, o našem životě, a hlavně svou smrtí a zmrtvýchvstáním přemohl smrt a získal trvalý, věčný, smrtí už neohrožený život. Všem, kdo v něj uvěří a budou mít už zde na zemi vírou společenství s ním, dal zárodek účasti i na tom věčném společenství s ním v životě posmrtném.

Smysl Ježíšova narození, jeho příchodu na svět můžeme poznat z celého jeho života, z jeho činnosti a hlavně z jeho smrti a vítězného překonání smrti zmrtvýchvstáním. Ježíš nepřinesl jen poselství, radostnou zvěst, ale přinesl život a dal nám na něm účast skrze víru a společenství s ním.

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka