Přesun na obsah

K ústavní krizi

11. 9. 2009

Naše současná politická situace stále ještě plní stránky tištěných médií, je tématem všech ostatních sdělovacích prostředků a pokud se někdo na nějaké úrovni aktivně neúčastní hledání řešení, tak určitě s napětím čeká, jak krize dopadne. Strany povolily v urputné předvolební kampani. Hledají společně konsensus o možném řešení. Jednotliví právníci i různé odborné týmy právníků se radí, i političtí komentátoři píší úvahy a dávají rady. Při diskusích v parlamentu nechybí některým zavilým nepřátelům církve jako téma zbytečných diskusí ani církevní tematika ...

Současná situace je vhodnou příležitostí k tomu, abychom se zastavili nad kořeny a důvody situace, která nevznikla najednou sama od sebe, ale narůstala velice dlouhou dobu. Zdá se mi, že naše současná krize je znamením, že jsme se v mnohém nevyrovnali s dobou minulou a naopak její dědictví jsme třeba mnohdy neuvědoměle či podvědomě přejali. Totalitní systém padl, ideologie z médií a veřejného života zmizela, ale její zbytky zůstaly v podvědomí lidí a v jejich způsobu myšlení a jednání. Základem komunistické ideologie byla nenávist, třídní nepřítel, sobectví stranických skupinových zájmů vůči ostatní části společnosti, zpupnost, pýcha, rozhodování bez jakéhokoliv skutečného platného právního řádu. Právem byla zvůle komunistů, se kterou potlačovali jiné myšlenkové skupiny občanů. Sobectví stranických aparátčíků i mocné STB vůči bezbranným občanům! My jsme se s tím nevypořádali. Přejali jsme právní systém totalitního režimu s nepatrnými kosmetickými změnami. Poněkud jsme změnili některé systémové věci, ale v nové etapě dějin jsme dále postupovali kupředu bez přehodnocení zvrácených základů minulé společnosti.

Někteří vrcholní politici se domnívali a také to vyslovovali, že „to ostatní“ přijde s ekonomickou transformací samo. „Neznám transformaci srdce“, prohlásil jeden významný politik tehdejší doby. To byl jejich velký omyl, který se stal kořenem všech pozdějších i dnešních těžkostí. Pro ekonomické změny nebyly dány příslušné zákony a obecné normy, což otevřelo bránu tunelování, obohacování se, rozkrádání, korupci a všem dalším negativním jevům, které naše dvacetiletí provázely. Trh bez morálních hodnot vykonal své dílo ...

Bezuzdnost v ekonomické oblasti se pochopitelně přenášela i do oblasti práva a spravedlnosti, do rozhodování státních zastupitelství i soudů všech stupňů a také do způsobu práce parlamentu. Diagnózu současných potíží můžeme najít v poslední encyklice Benedikta XVI. Láska v pravdě, i když je nejmenuje konkrétně.

Kořeny procesu, který vedl až k dnešní situaci, lze sledovat na vývoji vztahů mezi státem a církvemi v uplynulých dvaceti letech. Nejprve byla snaha zapojit církve do uvedeného společenského vývoje. Církev se ovšem nemohla nechat zapojit do takových perspektiv bez hodnot, založených jen na materiální orientaci. A o hodnotách politici v euforii nové doby nechtěli slyšet a domnívali se ve své pýše, že to zvládnou sami i bez těchto hodnot ... V zákulisí byl konsensus některých politiků: „Nesmíme dopustit, aby se církev stala politicky nebo ekonomicky silná.“ A tak majetkové narovnání bylo odsouváno na pozdější dobu. Církevní pozemkový majetek byl zablokován pro pozdější možné tunelování. Proces se táhne neúměrně dlouho, více než patnáct let, k velké škodě a veřejnému neprospěchu měst a vesnic, které mají ve svém okolí zablokovaný majetek, a jsou tak diskriminovány vůči jiným obcím. Pokud se církev domáhala práva a spravedlnosti, křičeli ti, kteří na druhé straně sami tunelovali, různá hesla o chamtivosti církve. Dědictví nepřátelských emocí z doby komunismu vůči církvi našlo své vděčné nositele. Bývalí mládežničtí agitátoři a různí straničtí propagandisté zde odvedli svou práci.

Když byla pražská katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha soudem obvodním a pak i městským přiřčena církvi, rozpoutali tito propagandisté velkou kampaň a podpisovou akci proti rozhodnutí soudu. A nejen různí pohrobci komunismu, ale dokonce – a to je velké znamení naprosté neúcty k zákonům – dokonce i v lavicích zákonodárného sboru byla provedena podpisová akce proti rozhodnutí soudu. Exemplární neúcta a odpor k výrokům soudu. Opravdu neslýchané – hle, zárodky dnešní krize a dnešního odboje proti zákonům ... A když se Hrad po druhém rozsudku ve prospěch církve dovolal k Nejvyššímu soudu, tato etapa procesu ukázala další bolestné rány našeho veřejného pořádku (respektive nepořádku), konkrétně situaci u soudů, která se mnohokrát i v jiných kauzách zřetelně projevila. Celou záležitost katedrály u Nejvyššího soudu velmi rychle, mimo pořadí, vzal do rukou komunistický soudce dr. Ištvánek, změnil rozhodnutí předchozích soudů a katedrálu přiřkl státu. Vyargumentoval celou záležitost ideologickými „důkazy“ z 50. let. On i někteří jeho kolegové pak dělali nátlak v tisku (což je v normální demokracii nepřípustné), aby byla katedrála rychle státu předána ... Když jsem si stěžoval na předpojatost soudce, vystavil mu vysvědčení „nepředpojatosti“ jeho kolega, ještě větší soudruh z doby komunismu. Ani veřejnost, ani odborníci se tady vůbec nevzrušovali a nechávali věci jít dále – až k dnešní krizi.

A podobné věci se dály, když se v roce 2001 ministerstvo kultury pod vedením sociálního demokrata Pavla Dostála a dr. Řepové rozhodlo, že je nutné zmenšit příliš široký prostor náboženské svobody církví. A začalo jednat. Nic nedbalo na to, že naše ústava říká, že „církve jsou na státu nezávislé a řídí si své věci podle vlastních norem“, a připravilo novelu zákona o náboženské svobodě církví a náboženských společností z roku 1991.

Církve si v souladu s ústavou ustanovovaly své subjekty práva, např. své charity a diakonie, a dávaly jim právní subjektivitu. To se úředníkům na ministerstvu s minulým ideologickým myšlením nelíbilo a zavedli praxi totalitního komunistického režimu, že dříve než církve budou moci zřizovat své charity a diakonie, musí být jejich zřízení schváleno ministerstvem kultury. (O svévolném zrušení Náboženské matice ministrem Dostálem a jiných jeho nezákonných praktikách nemluvě.) Neúcta k ústavě a zákonům před zraky celé veřejnosti je tu bezprecedentní. Ale co je ještě horší, návrh takého protiústavního zákona schválila – přes veškerá upozorňování církví – i sněmovna a podepsal i přes naše varování prezident Klaus. Příprava dnešního způsobu zacházení se zákony a právem, který byl už delší dobu vůči církvi praktikován, dostávala určitější obrysy.

Naštěstí skupina senátorů podala na protiústavnost již podepsaného zákona stížnost k ústavnímu soudu. Ten pracoval ještě ve složení předchozího jmenování. Škrtl čtyři paragrafy z protiústavního zákona a dal důkladné vysvětlení o náboženské svobodě. Dr. Řepová se tehdy vyslovila, že je rozhodnutí ústavního soudu neváže. A tak také jednala: připravila další novelu, do které zadními dvířky dopravila některá ustanovení před tím ústavním soudem škrtnutá. Znovu to prošlo běžným procesem a (ne)zodpovědní politici se nad neúctou k zákonům a ústavě ani nepozastavili ... (Nedávno byla připravena novela tohoto deformovaného zákona o církvích a náboženských společnostech, ale ta bohužel zůstala dodneška ležet na legislativní radě vlády.) A při tom je schválení tohoto zákona předpokladem, aby mohla být schválena smlouva mezi Vatikánem a církví katolickou v ČR.

A majetkové narovnání mezi církví a státem? Táhne se v podstatě 17 let. Různé peripetie jednání jsem popsal v práci „Jednání mezi státem a církví 1990–2000“. Sociálně demokratická vláda Miloše Zemana chtěla tuto trvalku dořešit, ale měla neschopné úředníky. Kolikrát jsme jednali s premiérem Zemanem za přítomnosti Pavla Dostála, který však jednání brzdil trváním na nesmyslné výčtové formě zákona. Nakonec rozhodl Miloš Zeman, že bude sestavena „malá, ale konsensuální komise“, kde nebude zasedat nikdo, s kým by některá strana nesouhlasila. Dostál měl za úkol takovou komisi sestavit a nechat odsouhlasit. Setkali jsme se ve třech: Pavel Dostál, synodní senior Pavel Smetana za ekumenickou radu a já. Dostál přišel s návrhem, kde byli i komunisté. Poukázali jsme na zásadu vyslovenou Zemanem a byli jsme společně se synodním seniorem proti komunistické přítomnosti v komisi. Pavel Dostál odešel na zasedání vlády a udělal na nás velký podraz. Řekl, že „jsme neprotestovali“, a vláda složení komise schválila. Na takový podvod jsem reagoval svoláním tiskové konference a vyložil jsem novinářům, jak jsme byli podvedeni. Smírčí jednání pak bylo u prezidenta Havla a bylo dohodnuto založení dvou komisí, jedné církevní bez přítomnosti pro nás nepřijatelných osob a druhé „ministerské“, podle Dostálových představ. Ta v podstatě dojednávala návrh zákona, zatímco církevní komise byla ustanovena pro vzbuzení dojmu, že se církev účastní přípravy zákona. Vedla ji dr. Řepová a zadávala ji bezvýznamné otázky, které neměly smysl pro přípravu zákona. Změnou vlády zaniklo to, co bylo připraveno.

Seriozně přistoupila k řešení celé záležitosti Topolánkova vláda. Církev jí umožnila jednání tím, že se diecéze vzdaly veškerého majetku ve prospěch státu, a jednalo se o finanční odškodnění nevydaného majetku. Byly ustaveny dvě komise, církevní a vládní. Ty společně jednaly a dohodly návrh s finančním odškodněním 83 miliard Kč. Aby to neudusilo rozpočet, navrhl ministr Kalousek splátkový kalendář na 60 let. I na to bohužel církve přistoupily, aby umožnily vyřešení s tím, že bude započtena odhadovaná inflace i úroky. A tady se znovu ukázala neschopnost, respektive „všehoschopnost“ některých nepřátel církve, kteří toho hned využívali a vykřikovali nesmyslných 270 miliard. Pro zablokování tohoto návrhu požadoval Vlastimil Tlustý (ODS) s některými sociálně demokratickými a komunistickými poslanci vytvoření parlamentní komise na přezkoumání tohoto návrhu zákona. Komise dokázala, že návrh je velmi seriozní, a že dokonce církev mohla žádat ještě 160 miliard za užívání církevního majetku za celou dobu od znárodnění, a církev to neudělala. A přece parlamentní komise, resp. poslanci ČSSD a KSČM spolu s poslancem Vlastimilem Tlustým, který se přidal k opozici, vedeni sobectvím a nenávistí vůči církvi a bez ohledu na zájem společnosti, na potřebu měst a vesnic, návrh zákona nedoporučili. A tím tento návrh spadl pod stůl.

Na této záležitosti se ukazuje charakter některých poslanců, vedených osobními zájmy a sobectvím. Obecné dobro a prospěch společnosti jsou pro mnohé neznámou věcí. A tyto skutečnosti se znovu ukázaly při současné parlamentní krizi. Naprostá neúcta k zákonům a právnímu řádu, osobní charakter jednotlivých poslanců, jejich sobectví, v němž sledují jen osobní zájmy, a zájem veřejnosti, k jehož hájení byli zvoleni, je jim naprosto cizí. Dokud byly porušovány zákony i mravní normy vůči církvi, tak to nikomu nevadilo, ale když najedou vyhřezne tato prohnilost do veřejného zájmu, všechny taková věc rozruší ... Ale pokud nepřijmeme jako společné normy základní hodnoty a respekt k zákonům a právu, pak nebude nic vyřešeno a čekají nás další skandály. Nekompetentním a nezodpovědným shozením vlády jsme si udělali v Evropě velkou ostudu. A nyní ostuda další ... Bude pro Evropu takovýto stát věrohodným partnerem?

Doufám, že se i z této krize voliči poučí a budou se při volbách dívat také na morální stránku kandidátů a nikoliv jen na jejich mnohdy nesmyslné, naivní a ničím nepodložené sliby ...

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka