Papežova třetí encyklika

Od 18. století, od dob Benedikta XIV. (1740–1758), byly jako „komunikační prostředek“ zavedeny Litterae nebo Epistulae encyclicae, papežské okružní listy adresované všem biskupům celého světa a skrze ně všem kněžím a věřícím, případně všem lidem dobré vůle. Týkají se věcí víry a mravů, učení z oblasti filosofie, sociologie, společenského a hospodářského učení církve, případně i discipliny a církevní politiky. Neobsahují žádné normy kanonického práva. Jejich vydání je obvykle podníceno různými aktuálními otázkami té které doby. Jsou vlastně prostředkem výkonu „řádného učitelského úřadu papežů“. Často obsahují rozhodnutí papeže v dosud diskutovaných otázkách. Byly to první nástroje „globální, světové komunikace“ v době, kdy jiné komunikační prostředky neexistovaly. Dnes se pochopitelně rychle šíří moderními technickými prostředky komunikace.

I dnes jsou většinou adresovány všem biskupům a skrze ně i všem kněžím a věřícím. Vžil se zvyk, že nesou název podle prvních slov latinského textu, jimiž začínají. Tak je to i u všech tří encyklik Benedikta XVI. První je „Deus caritas est“ - Bůh je láska (2005), druhá „Spe salvi“ – Spaseni v naději (2007) a třetí „Caritas in veritate“ - Láska v Pravdě (2009). První i druhá byla podle svého obsahu adresovaná „biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům“. Ta zatím poslední se týká nejen užší problematiky církevního učení, ale otázek celé společnosti, a proto je k obvyklým adresátům přidáno ještě „všem lidem dobré vůle“. Pro lepší pochopení třetí encykliky je dobré mít před očima i tu první a ze souvislosti obou lépe pochopit celek, problematiku lásky, která je v obou textech naprosto centrálním tématem.

První encyklika je směrována spíše dovnitř církve. Papež se tu ve smyslu svého „učitelského úřadu“ chápe zásadního jádra učení církve a důkladně ho osvětluje. Je věrný své profesorské tradici, povýšené nyní volbou na „učitelský úřad církve“. Jako profesor byl vždy zvyklý napřed přesně definovat předmět, o kterém měl hovořit. To v obou případech přesně zachovává. V první encyklice vychází z apoštola a evangelisty Jana, zvláště z jeho listů, především pak z Janova axiomu „Bůh je láska“. Vedle úvodu a závěru má encyklika dvě kapitoly: V první se důkladně věnuje definici, ozřejmění toho, co je láska, o jaké lásce mluví, a v druhé kapitole se věnuje „uplatňování lásky církví, komunitou lásky“, přesně tak, jak to Kristus spojil – lásku k Bohu s láskou ke druhým lidem. Rozdíl obou encyklik – i když mají v podstatě stejné téma – je v tom, že první encyklika je věroučná, teologická a vychází ze sv. Jana. Název je citát z prvního Janova listu: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,16).

Třetí encyklika rozšiřuje toto téma, adresuje je také všem lidem dobré vůle: „Láska v pravdě“. Její zpracování je spíše teologicko-filosofické a je zaměřeno sociálně a ekonomicky. Vychází spíše z apoštola Pavla, který hlásal evangelium tehdejšímu ne-židovskému světu. V podtitulu třetí encykliky je uveden i její stručný obsah: „O integrálním lidském vývoji v lásce a v pravdě“. Encyklika má kromě úvodu a závěru šest kapitol: I. Poselství encykliky „Populorum progressio“; II. Lidský rozvoj v naší době; III. Bratrství, ekonomický rozvoj a občanská společnost; IV. Rozvoj národů, práva a povinnosti, životní prostředí; V. Spolupráce lidské rodiny; VI. Rozvoj národů a technika.

1. Tato encyklika není „jen“ sociální encyklikou v úzkém slova smyslu, i když navazuje na sociální učení církve od Rerum novarum (1891) až po Populorum progressio (1976) a další encykliky. Encykliku Pavla VI. vysoce hodnotí a z ní nejvíce vychází. Cituje ji skoro v každé kapitole. V úvodu shrnuje sociální učení církve za posledních více než sto let včetně dokumentů II. vatikánského koncilu (zvláště konstituce O církvi v moderním světě) i doby pokoncilní, např. Kompendium sociální nauky církve (1976). Ukazuje dvě věci: a) základem sociálního učení církve je evangelium, b) představuje základní kontinuitu a rozvoj sociálního učení církve ve všech jeho minulých obdobích. Zabývá se novými otázkami v širokém celospolečenském pohledu, které v současnosti ze sociální a ekonomické situace, z mezilidských vztahů v rodině, ve společnosti, mezi národy, mezi bohatými a chudými vyrůstají.

2. Papež nemoralizuje a nekritizuje všeobecně nedobrou situaci světa, jako by stál nad společností, jako by z určitého odstupu. Cítí, že se problémy týkají nejen těch druhých, ale nás všech. Jsme na jedné lodi ... Hledá poctivě řešení otázek, se kterými si někdy ti druzí nedovedou poradit. Encyklika je velkou událostí revolučního dosahu pro celou světovou společnost. Představuje důležitou novou věc ve světě – jedná o ekonomii obchodu a obecně o civilním životě.

Nejde jen o výročí encykliky Pavla VI. Populorum progressio, ke kterému původně byla encyklika zamýšlena. Papež raději vydání své encykliky odložil, aby do ní mohl důkladněji zapracovat nové otázky. V encyklice záměrně otevírá velká témata kapitalismu, spravedlnosti ve světě, rozvoje národů, řeší univerzální určení statků a nutnost spojit subsidiaritu a solidaritu s ekonomickým růstem. Je to kritika jednostranné kapitalistické ekonomie trhu a zisku, který za poslední staletí kapitalismus sledoval.

3. Láska a pravda člověka nikdy neopouštějí. Vnitřní podnět k lásce mají ve svém nitru všichni lidé. Je to povolání, které Bůh vložil každému člověku do srdce. To můžeme zjišťovat v srdcích lidí, i když to přímo s Bohem nespojujeme. Ježíš Kristus očišťuje a osvobozuje tuto touhu člověka po lásce.

Pro pochopení encykliky Caritas in veritate je důležité dobře prostudovat úvodní odstavce, protože v nich jsou definována obecná nauková východiska. Papež tu pochopitelně navazuje na svou první encykliku, ale jde dál a zcela rozhodně poukazuje na to, jaký vztah má láska ke společnosti a k jejímu rozvoji. Rozvoj není totéž co pokrok! Jako axiom zdůrazňuje papež, že láska je pro něj „hlavní silou pravého rozvoje každé lidské osoby i celého lidstva ... a je výsostnou cestou sociálního učení církve ...“ (bod 1 a 2). A zvláštní akcent dává zde na těsné spojení lásky s pravdou (srov. zvl. bod 3 a 4) a ukazuje, jakým rizikům je láska vystavena tam, kde je pravda odsouvána nebo relativizována. „Pouze v pravdě láska září a dá se autenticky žít.“ Ukazuje lásku jako princip, s nímž úzce souvisí „spravedlnost a obecné dobro“. Tyto skutečnosti pociťoval i první československý prezident T. G. Masaryk, když zformuloval známou větu: „Stát a politika bez mravního základu neobstojí“. Škoda, že naši politici, kteří Masaryka vždy „vzývali“, si tento jeho odkaz nevzali k srdci.

4. Pro hlubší pochopení souvislostí a kontextu, v němž papež encykliku píše, je pak velice důležitá první kapitola, kde navazuje na více než stoletou tradici sociálního učení církve, na různé encykliky z té doby. S velkým důrazem se hlásí zvláště k encyklice Pavla VI. Populorum progressio, z níž bere mnoho impulzů, poněvadž Pavel VI. v ní prorocky naznačuje perspektivu globalizace. Pochopitelně nemohlo zůstat stranou ani učení II. vatikánského koncilu v klíčové konstituci Gaudium et spes „O církvi v dnešním světě“, ani „Kompendium sociální nauky církve“ (2004). Takže na pozadí současného stavu společnosti, zvláště její sociální a ekonomické situace, rozvíjí papež sociální učení svých předchůdců, aplikuje je na současnou situaci a navrhuje mnohá fundovaná řešení. A hlavně – to, co je zřetelně vysloveno v titulu encykliky – s naprostým důrazem a důsledně spojuje v celém dokumentu lásku s pravdou: „Všichni lidé vnímají vnitřní podnět k lásce autenticky: láska a pravda je nikdy úplně neopouští, protože jsou povoláním, které Bůh vložil každému člověku do srdce i mysli...“ „Je výsostnou cestou sociálního učení církve...“. „Rozvoj, sociální blahobyt a odpovídající řešení závažných sociálně-ekonomických problémů, které trápí lidstvo, tuto pravdu potřebují ... Bez pravdy, bez důvěry a bez lásky k pravdě neexistuje svědomí a sociální odpovědnost; i sociální činnost je pak vydána v plen soukromým zájmům a zákonitostem moci. To má rozkladné účinky na společnost ...“

Láska je základem jak života duchovního, církevního, života společenství, tak života ekonomie a politiky. Láska je principem nejen „mikrovztahů“ – mezi přáteli, v rodinách, v malých skupinách, ale také principem „makrovztahů“ – v oblasti sociální, ekonomické a politické. Papežovy úvahy vedou k překonávání schizofrenického rozdělování skutečností života na posvátné a profánní. Do řešení nevstupují jen ekonomové a politici, ale má se zúčastnit i celá „občanská společnost“. Církev nenabízí technická řešení a nijak se nechce vměšovat do politiky států. Má však ve všech dobách i okolnostech plnit „poslání pravdy pro společnost přiměřenou člověku, jeho důstojnosti a jeho povolání ...“

5. Druhá kapitola se zabývá lidským rozvojem v naší době. A tady papež vyslovuje jasně své chápání „lidského rozvoje“ – nemíní jím pouze vymanění člověka z hladu, bídy, nemocí a analfabetismu, ale vidí nutnost „hluboké kulturní obnovy a opětného objevu základních hodnot“ jako východiska a základu, aby „lidský rozvoj“ byl „pravý a integrální“. Zamýšlí se nad ziskem a jeho užitím, nad trhem a vidí, že světové bohatství v absolutních číslech roste, ale nerovnosti se zvětšují. Mluví tu o novém hodnocení role veřejné politické moci státu a o jeho funkci korekce. Globalizovaná ekonomika přesahuje hranice států a zodpovědnost států za sociální prostředí a ochranu práv svých občanů. V těchto souvislostech očekává, že uzraje solidární svědomí, které bude pokládat např. výživu a přístup k vodě za univerzální práva všech lidských bytostí bez rozdílu a bez diskriminace.

Jedním z nejvíce zřejmých aspektů dnešního rozvoje je důležitost tématu ochrany a úcty k životu, s nímž jsou spojeny ty nejdůležitější hodnoty a práva. V té souvislosti papež mluví o interrupcích, o euthanasii nejen jako o morálním problému odděleném od širokého hodnotového kontextu života. Zabývá se náboženskou tematikou, náboženskou svobodou a potřebou duchovní síly, kterou náboženství dává pro celistvý, integrální rozvoj člověka. Mluví však také o zneužití náboženství, o terorismu a náboženském fanatismu.

K integrálnímu rozvoji člověka patří i hodnoty jako poznání a vědění. Lidské vědění je nedostatečné a závěry vědy nemohou samy ukázat cestu k integrálnímu rozvoji člověka. Požadavek lásky neprotiřečí požadavkům rozumu. Vždycky je zapotřebí vydávat se „dále za“. To vyžaduje láska v pravdě. Nikoliv nejprve inteligence a potom láska: existuje láska bohatá inteligencí a inteligence plná lásky... Morální hodnocení a vědecké bádání musí růst společně. Jinak dochází ke zploštění kultur na jejich technologickou dimenzi, která může dlouhodobě bránit vzájemnému obohacování a dynamikám spolupráce. (Toto oddělení obou rovin jsme zažili ve dvaceti letech po pádu komunismu a dnešní těžkosti naši nezralé demokracie mají svůj původ zde!)

6. Třetí kapitola hovoří o bratrství, hospodářském rozvoji a občanské společnosti. Láska v pravdě staví člověka před ohromující zkušenost daru. Moderní život je často zaměřen jen na produkci a užitek. Lidská bytost je učiněna jako dar, který vyjadřuje a uskutečňuje jeho transcendentní dimenzi. Moderní člověk je mylně přesvědčen, že je jediným autorem sama sebe, svého života i společnosti. Je přesvědčen o vlastní soběstačnosti a schopnosti odstranit zlo a rozvíjet dobro jen vlastním přičiněním. Spojuje mylně štěstí a spásu s autonomií ekonomie. Protože láska je darem, který obdrželi všichni, je silou, která utváří společenství, bratrství, solidaritu, které s sebou nesou pocit zodpovědnosti za všechny.

7. Čtvrtá kapitola. Všeobecná solidarita přináší otázku práv a povinností. Vyhrocování práv ústí do opomíjení povinností. Povinnosti omezují práva, protože odkazují na jejich antropologický a etický rámec. Ekonomika nutně potřebuje etiku, dnes se o tom v souvislosti s krizí hodně mluví ...

Při podnikání se musí rozvíjet pamatování na chudé, na jiné země. V současnosti, pod vlivem etického, duchovního, hodnotového chápání podnikání a ekonomie, se ve světě začíná rozvíjet ekonomie společenství,kde zisk je rozdělován na tři části: první část na rozšiřování a rozvoj podniku, druhá část zisku na formaci pracovníků (zvláště v duchovních hodnotách) a třetí část je určena pro chudé. Řada podniků ve světě tímto stylem začíná fungovat. Na univerzitách je tento model studován, jsou na toto téma obhajovány doktorské teze atd.

Téma rozvoje se dnes hodně váže také na povinnosti, které korespondují s právy člověka. S tím souvisí i ochrana životního prostředí. Kniha přírody je jedna a nedělitelná jak po stránce životního prostředí, tak po stránce života, sexuality manželství, rodiny, sociálních vztahů, jedním slovem integrálního lidského rozvoje. Povinnosti, které máme vůči životnímu prostředí, se pojí s povinnostmi, které máme vůči lidské osobě chápané samostatně i ve vztahu k druhým.

8. Pátá kapitola – spolupráce lidské rodiny ... Jeden z nejhorších druhů chudoby je samota. Lidská bytost má duchovní přirozenost a realizuje se v meziosobních vztazích. Čím autentičtěji je člověk žije, tím více dozrává jeho osobní identita. Téma rozvoje souvisí s tématem zahrnutí všech osob a všech národů do vztahů v jediném společenství lidské rodiny. V tom je vztahovost podstatným prvkem. Křesťanské náboženství může poskytnout vlastní přínos rozvoji jedině tehdy, pokud Bůh nachází místo také ve veřejné sféře, zvláště v kulturní, sociální, ekonomické a zejména politické dimenzi ... Dialog mezi vírou a rozumem se vzájemně doplňují, ne vyvracejí. Subsidiarita a solidarita jsou zaměřené na realizaci obecného blaha. V těchto kontextech je možné zasazovat se o realizaci autentického integrálního rozvoje inspirovaného hodnotami lásky v pravdě.

9. Šestá kapitola. Rozvoj národů a technika … Téma rozvoje národů se niterně váže k rozvoji každého člověka. Lidská osobnost je svou přirozeností dynamicky zaměřena k vlastnímu rozvoji. Problém rozvoje je dnes těsně spojen s technologickým pokrokem a jeho udivujícími aplikacemi na biologickém poli. Láska v pravdě chrání život, aby proces globalizace nenahradil různé ideologie, které se zhroutily, technikou, která by se pak sama mohla stát ideologickou mocí. Láska v pravdě brání před technicistním determinismem. Chrání nezávislost a lidskou svobodu. Vyžaduje formaci k etické zodpovědnosti. Kulturní boj mezi absolutismem technicismu a mravní zodpovědností člověka (bioetika!). Člověk se domnívá, že to, co nám technika umožňuje, to čeho jsme schopni, to také smíme, to je nám dovoleno.

10. Encyklika uvádí ještě celou řadu dalších otázek, které řeší z pozice pravdy v lásce, a podává jejich správné řešení. Témata volají po jejich hlubokém studiu a promýšlení. Doufám, že se jim toho dostane ...