Proslov prefekta Kongregace pro klérus na plenárním zasedání

19. 6. 2009

Proslov prefekta Kongregace pro klérus během letošního plenárního zasedání:

Eminence, vážení bratři v biskupské a kněžské službě!

1. Úvod

            Chtěl bych srdečně přivítat všechny členy naší kongregace, zvláště pak nové členy, kteří se tohoto plenárního zasedání účastní poprvé. Srdečně děkuji všem, kteří s nemalými oběťmi přicestovali do Věčného Města.

            Rád bych spolu s vámi poděkoval Pánu, že nás shromáždil v této aule cum Petro et sub Petro a pod ochranou apoštola Pavla, právě v letošním roce sv. Pavla, v duchu společenství, víry a lásky, jež nás spojuje ve službě církvi pro dobro našich kněží, jáhnů a celého Božího lidu.

            V posledních letech přinesla tato kongregace v oblasti svých kompetencí podstatný příspěvek. Bezesporu je třeba zmínit Direktář pro službu a život kněží uveřejněný v roce 1994; potom v roce 1999 oběžník „Kněz jako učitel Slova, služebník svátostí a vůdce společenství na prahu třetího křesťanského tisíciletí“; v roce 2002 instrukci „Kněz – pastýř a vůdce farního společenství“ a konečně rok 2004, kdy se plenární zasedání zaměřilo na „organizace spolupracující s místní církví na diecézní a farní úrovni“, a na „Pastýřskou službu na poutních místech“. Snažili jsme se jasně a kompletně ukázat specifický teologický a svátostný základ, na němž spočívají kodifikované normy, a na nedávné dispozice učitelského úřadu o diecézních a farních organizacích. Tím jsme naznačili způsob ozdravení a odstranění nevhodných úprav a praktik při fungování „účastnických organizací“ místní církve na diecézní a farní úrovni, které jsou často v nesouladu či v protikladu s univerzální legislaturou církve.

            Dnes v souladu s učitelským úřadem církve a zvláště s dokumenty II. vatikánského koncilu i s nedávnými projevy Svatého otce předkládá naše kongregace téma, které má v církvi v této době značnou důležitost: „Misijní identita kněze v církvi, jako vnitřní rozměr vykonávání tria munera, trojího poslání.“ Hlavním cílem je zdůraznit důležitost misijní totožnosti kněze v současném kontextu církevního života.

2. Naléhavá potřeba misií v současném světě

            Církev je svou podstatou misionářská, protože odvozuje svůj původ z poslání Syna a z poslání Ducha svatého podle plánu Boha Otce.[1] Jedná se o vnitřní misijní charakter definitivně založený na samotném trojičním poslání. „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“ (Mk 16, 15). Je to totéž poslání, jaké měl Apoštol národů: „Jdi (odtud), neboť já tě chci poslat daleko mezi pohany“ (Sk 22, 21).

Za současných okolností, v panoramatu dnešního světa, vidíme potřebnost misií nejen „ad gentes“, ale i uvnitř samotné skupiny již konstituovaného jako církev.

            Papež Benedikt XVI. od počátku svého pontifikátu stále zdůrazňoval, že se dnešní církev v postmoderní společnosti nachází v nových podmínkách. Stojíme před společností, jejíž kultura se snaží odmítat Boha a je hluboce poznamenána sekularismem, relativismem, scientismem, náboženským indiferentismem, agnosticismem a často bojovným a protináboženským laicismem. Tato nová postmoderní kultura postupuje především v západních zemích, převládá v médiích, ale progresivně se šíří do všech národů z důvodu mobility lidí a všech současných způsobů komunikace.

Když papež hovořil k německým biskupům u příležitosti Světového dne mládeže (2005), řekl: „Víme, že sekularismus a odkřesťanštění pokračuje, že relativismus narůstá, že vliv katolické etiky a morálky se stále zmenšuje. Mnoho lidí opouští církev, a pokud v ní zůstávají, přijímají pouze část katolické nauky a vybírají si jen některé aspekty křesťanství. […] Vy sami, drazí spolubratři, jste prohlásili: ‚Stali jsme se misijním územím.‘ […] Musíme vážně uvažovat o způsobu, jímž můžeme uskutečňovat pravou evangelizaci. […] Nestačí, když se snažíme pouze zachovávat existující stádce, i když i to je velmi důležité. […] Myslím, že se musíme všichni společně snažit, abychom nacházeli nové způsoby pro přinášení evangelia do současného světa, abychom znovu hlásali Krista a nastolovali víru.“[2]

            Zároveň roste povědomí o tom, že kromě problémů postmoderní kultury se ukazuje jednak problém vysokého procenta katolíků, kteří žijí vzdáleni od náboženských praktik, jednak problém toho, že z různých příčin drasticky klesá počet těch, kdo se za katolíky prohlašují; současně je tu problém mimořádného růstu takzvaných „evangelických letničních sekt“ a jiných sekt.

            Před takovouto skutečností je naléhavě třeba přijmout s velkorysostí výzvu Svatého otce ke skutečné „misii“ zaměřené na ty, které jsme sice pokřtili, ale z různých historických příčin jsme je nedostatečně evangelizovali. Ve svém projevu k brazilským biskupům v roce 2007 papež řekl: „[…] Proto je potřebné zahájit apoštolskou aktivitu jako skutečnou misii ve skupině tvořené katolickou církví v Brazílii, prosazovat metodickou a kapilární evangelizaci se snahou, aby se lidé přihlásili ke Kristu jako jednotlivci i jako společenství. […] Jedním slovem, vyžaduje se evangelizační misie, která by oslovila všechny živé síly této obrovské skupiny.“[3]

3. Misijní identita kněží a tria munera

            Vykonávání kněžské služby uvnitř veškerého Božího lidu se zdá být základní odpovědí na situace, které kontrastují s evangeliem. S ohledem na to je třeba ze všech sil obnovovat základy pravé misijní identity kněží, s cílem překonávat problémy, které sužují lidstvo a odrážejí se v životě církve.

            Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum Ordinis rozpracovává tuto pravdu, když v čl. 4–6 hovoří o kněžích služebnících Božího slova, přisluhovatelích svátostí, zvláště eucharistie a vůdcích a vychovatelích Božího lidu. To jsou tria munera kněze.

            Misijní identita kněze je jasně vyjádřená v těchto textech, i když není jejich explicitním předmětem. Kněz, „poslaný“, který se účastní na misi Krista, poslaného Otcem, se nachází zapojen do misijní dynamiky, bez níž by nemohl skutečně žít svou vlastní identitu.[4]

            V posynodální apoštolské exhortaci Pastores dabo vobis se říká, že kněz, i když jesvým svěcením začleněn do místní církve, dostal duchovní dar, který ho připravuje na univerzální poslání až na konec země (srov. Sk 1, 8), protože „každá kněžská služba je účastí na světovém poslání, které Kristus svěřil apoštolům“.[5]

            Pokud hovoříme o misii, musíme mít nutně na paměti, že poslaný, v tomto případě kněz, se nachází ve vztahu jak s tím, kdo ho posílá, tak i s těmi, k nimž je poslán. Když zkoumáme jeho vztah s Kristem, prvním poslaným od Otce, je třeba zdůraznit, že podle textů Nového zákona Kristus sám posílá a ustanovuje služebníky své církve. Nelze je považovat jednoduše jako zvolené či delegované společenstvím nebo kněžským lidem. „Kněz nalézá plnou pravdu o své identitě v tom, že je veden Kristem a podílí se zvláštním způsobem na neustálém poslání Krista, jediného velekněze nové a věčné smlouvy. Kněz je živým a průzračným obrazem Krista – kněze.“[6]

4. Kněz a naléhavost nové misijní praxe

            První pravdou, která přichází do popředí ze vztahu s Kristem, je důležitost hluboké identifikace a intimity s tím, který kněze posvěcuje a posílá ho. Být misionářem totiž vyžaduje být učedníkem. Říká to text sv. Marka: „(Ježíš) potom vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a (oni) přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3, 13–15). „Zavolal k sobě ty, které sám chtěl“ a kteří „byli s ním“. To je být učedníkem! Tito učedníci budou posláni, aby kázali a vyháněli zlé duchy. To znamená být misionářem!

            Na učedníkově cestě začíná všechno povoláním od Pána. Iniciativa je vždy jeho. To ukazuje, že povolání je vždycky milost, kterou je třeba svobodně a pokorně přijmout a chránit s pomocí Ducha svatého. Bůh nás miloval jako první. Je to primát milosti. Po povolání následuje setkání s Ježíšem, aby učedník naslouchal jeho slovu a zakusil jeho lásku ke každému člověku i k celému lidstvu. On nás miluje a zjevuje nám pravého trojjediného Boha, který je láska.

            V evangeliu se ukazuje, že tímto setkáním proměňuje Ježíšův Duch toho, kdo má otevřené srdce. Ten, kdo se setká s Ježíšem, zakouší hluboké spojení s ním a s jeho posláním ve světě, uvěří v něho, zakusí jeho lásku, přilne k němu, rozhodne se následovat ho bezpodmínečně kamkoli ho povede, vsadí na něj celý svůj život a bude-li to třeba, přijme pro něj i smrt. Odchází z tohoto setkání s radostným a nadšeným srdcem, je fascinován Ježíšovým tajemstvím a nasadí se pro to, aby ho hlásal všem. Tak se učedník stane podobný Mistrovi, je jím posílán a je podporován Duchem svatým.

            V komentáři k citovanému úryvku ze sv. Marka ukazuje Svatý otec Benedikt XVI. podstatu duchovního povolání ke kněžství jako „přebývání s Kristem“, abychom potom „byli jím posláni“: „Přebývat s ním a být jím posláni – to jsou dvě věci od sebe neoddělitelné. Jen ten, kdo s ním přebývá, se naučí ho poznávat a může ho skutečně hlásat. Kdo přebývá s ním, nenechává si pro sebe to, co našel, ale musí to sdělovat. Jinak bychom upadli do ‚aktivistické prázdnoty‘. Praxe to potvrzuje; tam, kde kněží kvůli mnoha úkolům dovolí, aby přebývání s Pánem bylo stále méně časté, ztrácejí nakonec - i navzdory své možná hrdinské aktivitě - vnitřní sílu, která je drží. To, co dělají, se stává prázdným aktivismem.“[7]

             „Přebývání s Kristem“ se u kněze stále obnovuje, zcela zvláštním způsobem při každodenním slavení eucharistie, ale také při četbě Bible s modlitbou, věrnou modlitbou liturgie hodin, osobní modlitbou i modlitbou ve společenství, přijímáním svátosti smíření, solidaritou s chudými a mnoha jinými způsoby.

            Jde o to „přebývat s ním“, abychom se stávali jeho pravými učedníky a potom ho hlásali horlivě a účinně! „Přebývat s ním“, abychom ho potom nesli lidem – to je hlavní úkol kněze!

            V konečném důsledku jde o to, žít život zaměřený na Boha. „Jestliže se v kněžském životě ztratí ústřední místo Boha, postupně se vyprazdňuje i horlivost v konání.“[8] Z této hluboké a intimní zkušenosti s Bohem tryská misijní povolání kněží.

            Dnes se misie nutně rozvíjí ve dvojím prostředí: „ad gentes“ a v samotném už konstituované skupině církve, čili mezi pokřtěnými. Horizonty misie „ad gentes“ se rozšiřují a vyžadují nový misijní impuls. Církev se dívá s velkou péčí, láskou a nadějí například na Asii, zvláště na Čínu, a na Afriku. Kněží jsou vyzýváni, aby naslouchali vanutí Ducha a sdíleli tuto starost univerzální církve. Na druhé straně, ve skupině církve už konstituované, v takzvaně křesťanských zemích, kde bohužel více než polovina pokřtěných se neúčastní života církve, protože nebyli evangelizováni vůbec nebo jen částečně, se misijní evangelizace stala naléhavou a neodkladnou. Při tomto plenárním zasedání chceme uvažovat především právě o misii uvnitř samotné církve. Misie „ad gentes” je ve zvláštní kompetenci Kongregace pro evangelizaci národů.

5. Kněz učedník a misionář při vykonávání „tria munera“

            II. vatikánský koncil představuje kněze jako služebníky Božího slova, vysluhovatele svátostí, zvláště eucharistie a vůdce a vychovatele Božího lidu.[9] To jsou tria munera, oblasti, kde má být učedníkem a misionářem.

5.1. V oblasti munus docendi

Proto aby kněz byl skutečným misionářem v rámci samotného stádce církve podle současných požadavků, je především potřebné a nevyhnutelné, aby se rozhodl, že bude přijímat a evangelizovat nejen ty, kteří ho hledají, buď ve farnosti nebo kdekoli jinde, ale že „vstane a půjde“ hledat v první řadě ty z pokřtěných, kteří se neúčastní života církevního společenství, a také všechny, kdo znají Ježíše Krista jen málo nebo vůbec ne. Toto nové poslání musí nadšeně a trvalým způsobem přijmout každá farnost, s rozhodností, která se snaží být v kontaktu se všemi pokřtěnými na svém území a potom i s nepokřtěnými.

            Specificky misijní hlásání evangelia vyžaduje, aby se dalo ústřední místo kérygmatu. Toto první a obnovené kérygmatické hlásání Ježíše Krista, který zemřel a vstal z mrtvých, a hlásání jeho království, má bezpochyby účinnost a speciální pomazání Ducha svatého. Kérygma je výsostným obsahem misijního hlásání.

V encyklice Redemptoris Missio (1990) Jan Pavel II. napsal: „V komplexní skutečnosti misií hraje první hlásání evangelia centrální a nenahraditelnou úlohu, protože je uvedením ‚do tajemství Boží lásky, která volá k osobnímu vztahu ke Kristu‘ a otvírá cestu k obrácení. Víra vyrůstá z hlásání. [...] Předmětem hlásání radostné zvěsti je Kristus ukřižovaný, mrtvý a zmrtvýchvstalý: jím se uskutečňuje plné a pravé osvobození od zlého, od hříchu a od smrti; v něm daruje Bůh ‚nový život‘, božský a věčný život. To je ta ‚dobrá zvěst‘, která proměňuje člověka a dějiny lidstva, a všechny národy mají právo poznat ji. Toto hlásání se má dít v kontextu života a národů, které je obdržely. Dále musí vyplývat z postoje lásky a úcty vůči posluchači, v konkrétní a okolnostem přizpůsobené řeči. V něm působí Duch svatý a vytváří mezi misionářem a posluchači společenství, které je takto možné, protože on i oni jsou prostřednictvím Krista spojeni s Otcem.“[10]

Proto je třeba se navrátit k prvnímu hlásání, „vhod i nevhod“, s velkou vytrvalostí, s přesvědčením a evangelizační radostí – při kázání, při mši svaté nebo jiných evangelizačních událostech, při katechezí, při návštěvě v domácnostech, na náměstích, ve sdělovacích prostředcích, při osobním setkání s našimi pokřtěnými, kteří se neúčastí  života církevních společenství – zkrátka všude tam, kam nás Duch svatý vede a kde nám dává příležitost, kterou nesmíme promarnit.

Při tomto misijním úsilí mají být jeho prvními adresáty chudí. Jak řekl sám Ježíš: „Duch Páně je nade mnou […] poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“ (Lk 4, 18). V již citovaném projevu brazilským biskupům Benedikt XVI. řekl:

 „K problémům, které vás trápí při vaší pastorační péči, patří bezpochyby otázka katolíků opouštějících život církve. Zdá se být jasné, že hlavní příčinu tohoto problému lze, mezi jinými, připsat nedostatku evangelizace, kde by Kristus a jeho církev byl středem veškerého objasňování. […] V encyklice Deus caritas est jsem připomněl, že „na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor a dává mu rozhodující zaměření.“[11] Proto je třeba zahájit apoštolskou aktivitu jako skutečnou misii ve skupině tvořené katolickou církví […]a prosazovat metodickou a kapilární evangelizaci s cílem přijmout Krista osobně i jako společenství. Jde o to nešetřit silami při hledání těch katolíků, kteří se vzdálili, i těch, kteří znají Ježíše Krista málo nebo vůbec. […] Při tomto evangelizačním úsilí se církevní společenství vyznačuje pastoračními iniciativami a vysílá především do domů na městských perifériích i v centru své misionáře, laiky nebo řeholníky, a snaží se vést dialog se všemi v duchu porozumění a vnímavé lásky. Pokud však lidé, s nimiž se setkáváte, žijí v podmínkách chudoby, je třeba jim pomáhat, jako to dělala první křesťanská společenství, a žít solidárně, aby cítili, že jsou skutečně milováni. Chudí lidé z městských periférií a z venkova potřebují cítit blízkost církve, ať už je to při jejich nejnaléhavějších potřebách, anebo při obraně jejich práv a při všeobecném prosazování společnosti založené na spravedlnosti a na míru. Chudí jsou prvními adresáty evangelia a biskup, utvářený po vzoru Dobrého pastýře, musí být zvláště pozorný a dávat božský balzám víry, aniž by zanedbával ‚materiální chléb‘. Jak jsem zdůraznil v encyklice Deus caritas est, „církev nesmí opomíjet službu lásky (caritas), stejně jako nesmí opomíjet vysluhování svátostí a službu slova.“[12]

5.2. V oblasti munus sanctificandi

Součástí každého svátostného slavení je hlásání Božího slova, protože svátost vyžaduje víru toho, kdo ji přijímá. Tato skutečnost ukazuje, že slavení svátostí, zvláště eucharistie, má vnitřní misijní dimenzi, kterou lze rozvíjet jako hlásání Pána Ježíše a jeho království těm, kteří byli evangelizováni málo nebo vůbec.

            Dále je třeba zdůraznit, že eucharistie je středem života církve a života každého křesťana. V tomto smyslu lze říci, že eucharistie je cílovým místem misie. Misionář jde hledat lidi a národy, aby je přivedl k Pánovu stolu, jenž je eschatologickou předzvěstí hostiny ve věčném životě u Boha v nebi, která bude plným uskutečněním spásy podle Otcova spasitelského záměru. Eucharistie má kromě toho rozměr misijního poslání. Každá mše svatá končí vysláním všech účastníků k misijnímu dílu ve společnosti.

Křesťanské společenství při slavení eucharistie a při přijímání svátosti Ježíšova těla a krve je s Pánem hluboce spojováno a je naplňováno jeho nezměrnou láskou. Zároveň přijímá stále znovu Ježíšovo nové přikázání „milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ a cítí se být vedeno Kristovým Duchem k tomu, aby šlo a zvěstovalo všem tvorům radostnou zvěst Boží lásky a jisté naděje v jeho spásonosné milosrdenství. V dekretu II. vatikánského koncilu Presbyterorum Ordinis se říká: Eucharistie se jeví „jako zdroj a vrchol veškerého hlásání evangelia“.[13]

            Samotné slavení eucharistie a ostatních svátostí – krásné, pokojné, důstojné a oddané – konané podle liturgických norem, se pro všechny přítomné stává velmi specifickou evangelizací.

            Všechny svátosti získávají svou vlastní posvěcující sílu z Kristovy smrti a z jeho zmrtvýchvstání a hlásají nepomíjející Boží milosrdenství. Je třeba vždy zdůrazňovat jejich misijní podstatu a účinnost.

5.3. V oblasti munus regendi

            V současném naléhavém požadavku misií je nezbytné, aby kněží vedli k misii jim svěřené společenství, aby byli hluboce oživováni láskou k pastoraci a byli si vědomi, že jsou Kristovými služebníky. Integrální součástí munus regendi je osobní schopnost kněze vzbuzovat u věřících laiků misijního ducha a spoluzodpovědnost a počítat s nimi při nové evangelizaci.

            Spoluzodpovědnost a spoluúčast věřících laiků na poslání církve pro kněze neznamená popření toho, že je pastýřem. Při svém setkání s kněžími diecéze Belluno-Feltre a Treviso papež řekl: „Zdá se mi, že jedním z důležitých pozitivních výsledků koncilu je spoluzodpovědnost celé farnosti; už to není pouze kněz, který by měl vše animovat, protože všichni jsme farnost, všichni máme spolupracovat a pomáhat, aby farář nezůstával sám, izolovaný nahoře jako koordinátor, ale byl skutečně jako pastýř, s ostatními po boku, při těchto společných pracích, při nichž se vytváří a žije farnost.“

            Při munus regendi má farář se zřetelem na misii ve své farnosti přizvat členy farního společenství, aby spolu s ním převzali tuto povinnost. Laik je Pánem povoláván, aby v síle svého křtu a biřmování byl evangelizátorem. Farář tedy svolává své laiky, formuje je a posílá na misii, na níž se vydá on sám.

            Pro úspěch farní misie bude potřebná dobrá misijní metodologie. Církev s ní má dvoutisíciletou zkušenost. Nicméně každé historické období přináší s sebou nové okolnosti, které je třeba zdůraznit ve způsobu uskutečňování misie.

            Autentická misijní identita vyžaduje, aby kněz zdůrazňoval svou ryzí přítomnost pastýře. V tomto kontextu se chápe pastorační důležitost církevního oděvu, který je znakem všeobecné totožnosti kněze. Čím je společnost více pluralistická a sekularizovaná, tím více potřebuje znaky identifikace s tím, co je posvátné.[14] Podobným způsobem a ještě mnohem hlouběji může a má být znamením transcedence Božího království silné svědectví kněžského celibátu.

            Ještě je důležité dodat, že současné okolnosti ukazují nezbytnost velké disponibility kněží; mají být schopni změnit nejen pastorační úkol, ale také město, kraj nebo zemi podle různých potřeb, mají přijmout to poslání, které je potřebné za každé okolnosti, a z lásky k Bohu jít za hranice osobních zálib a plánů. Ze samotné povahy své služby mají být proniknuti a vedeni hlubokým misijním duchem. Díky takovému skutečně katolickému duchu si mají zvyknut na pohled překračující hranice své vlastní diecéze, země nebo obřadu a mají vycházet vstříc potřebám celé církve a svým duchem být připraveni kázat všude evangelium.[15]

6. Misijní formace kněží a kněžská povolání

            Všichni kněží mají dostávat specifickou a důkladnou misijní formaci, neboť církev se chce angažovat s novým nasazením a naléhavostí v misii ad gentes i v misijní evangelizaci zaměřené na pokřtěné, zvláště na ty, kteří se vzdálili od účasti na životě a činnosti církevního společenství. Tato formace by měla začít již v semináři, má být systematická a jít do hloubky i do šířky.

Jeví se tedy jako stále naléhavější vytvářet zásadní spojení mezi dobou formace v semináři, při začátku služby, a permanentní formací; všechny mají být navzájem propojeny, jít v absolutní harmonii se zřetelem na misii, aby se při této činnosti klérus mohl stále více stávat tím, čím je – vzácnou a nezbytnou perlou, kterou Kristus nabízí církvi a celému lidstvu.

7. Závěr

            Pokud misijní charakter je utvářejícím prvkem církevní identity, musíme být Pánu vděční za to, že také skrze současný papežský učitelský úřad obnovuje toto jasné povědomí v celé své církvi a zvláště mezi kněžími.

Naléhavá misijní potřeba v současném světě je skutečně veliká a vyžaduje obnovu pastorace, kterou je třeba chápat jako „trvalé poslání“, jednak ad gentes, jednak tam, kde církev už je ustavena a jde hledat ty, které jsme pokřtili a kteří mají právo na to, abychom je evangelizovali.

Kněží i celé církevní společenství by neměli šetřit silami, opportune et importune, při naléhavé misijní evangelizaci, intenzivní a rozsáhlé, realizované ve všech prostředích současné společnosti, ale zvláště mezi chudými. Takovéto trvalé „misijní zaměření“ nutně prospěje i obnově pravé kněžské identity u každého kněze, který právě misijním vykonáváním tria munera má nacházet hlavní způsob osobního posvěcování, a tedy naplňování svého vlastního kněžského i lidského povolání.

Aby kněží a jejich poslání byli takoví, podle srdce Dobrého Pastýře, mají stále hledět na blahoslavenou Pannu Marii plnou milosti, jež přinesla Pána celému světu jako „světlo národů“ a nadále v každé době navštěvuje lidi, kteří jsou ještě poutníky na cestách světa, aby jim ukazovala tvář Ježíše z Nazareta, našeho jediného Spasitele.

[1] II. vatikánský koncil. Dekret o misijní činnosti církve Ad gentes (7. prosince 1965), č. 2. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha: Zvon, 1995.