Svatodušní slavnost - vrchol Velikonoc

Tato slavnost je naplněním Božích plánů, které Bůh měl od věčnosti a které byly aktualizovány tehdy, když člověk v ráji pokazil věčný Boží plán. Tím bylo dát v blízkém přátelském společenství s Bohem člověku štěstí, blaženost v ráji - prostě podíl na božském štěstí a blaženosti. Když člověk hříchem, svou svobodnou vůlí, sveden od ďábla, tento plán Boží zničil, Bůh hned naznačil plán nový: potomstvo (potomek) ženy (Evy) rozdrtí hlavu ďábla.

Boží plány jsou „koncipovány“ a naplňovány Boží Trojicí od samého začátku stvoření viditelného světa s vylitím Boží lásky, Božího trojičního života. Otec, věčný pramen, ve své Moudrosti, ve svém Slově, „koncipoval“ stvoření „skrze něho a s ním a v něm“ (euch. liturgie), „všechno povstalo skrze něj“ (J 1,3). Duch Boží, který je „uskutečňovatelem“ Božího života v Trojici, spojuje Otce a Syna. V Duchu sv. se uskutečňuje jejich život. Duch Boží „se vznášel nad vodami“ (Gen 1) na počátku jako „realizátor“ plánů, které Trojice ve své Moudrosti od věků měla.

Ve světle a síle Ducha svatého byl pak připravován ve Starém zákoně skrze proroky vrchol Božích plánů, příchod, zjevení a vůbec působení Ježíše Krista. O této přípravě skrze proroky říká sv. Petr: „Kristův Duch v nich působil“ (1 Pe 1,10). „Svatí lidé oznamovali Boží výroky, že je k tomu pudil Duch svatý“ (2 Pe 1,21). A samotný počátek naplnění, vrcholu Božích plánů se dál v Duchu svatém: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní…“(Lk 1,35). „Duch Páně nade mnou, protože mě pomazal a poslal…“ (Lk 4,18). A Duch ho vedl: „Duch ho vrhl na poušť…“ (Mt 4,1) „Prstem Božím (tj. Duchem svatým) vymítám zlé duchy…“ (Mt 12,28). A tak uskutečňoval „vůli Otcovu“ – to bylo cílem celé jeho činnosti: „Mým pokrmem je plnit vůli Otcovu…“ (J,4,34). Pokrm se přijímá každý den ... A vůlí Otcovou bylo: aby v Duchu svatém přinášel radostnou zvěst a v něm také dal život. To pak dovršil smrtí a vzkříšením, které Otec uskutečnil „mocí Ducha svatého“ (1 Pe 3,18; Řím 6,4). A pak šlo o to předat lidem, vložit do jejich života věčný život. To uskutečnil „Duch Boží , Duch Ježíšův“ a Duch Otcův. Ježíš sám dává Ducha, když přišel za apoštoly večer, prvního dne po sobotě: „Přijměte Ducha svatého ... “ (J 20,22) a slíbil jim poslat Ducha svatého od Otce. Už v rozhovorech na rozloučenou před svou smrtí (viz Jan 13-17 kap.) a pak ještě po zmrtvýchvstání. Srov. Lk 24,29: „Hleďte, já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec…“ (např. u proroka Ezechiela, kap. 36) . Slíbený Duch je Duch Otce a Syna. Ježíš o něm mluví: „Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu…“ (J 14,26). „Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce…“(J 15,26). „Nebude mluvit sám ze sebe, ale z mého vezme a vám oznámí…Všechno, co má Otec, je moje“ (J 16,3).

A tak Ježíš svým odchodem, nanebevstoupením, udělal zde na zemi „prostor“ pro činnost Ducha svatého. „Jestliže neodejdu, Zastánce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám.“ (J 16,7 ad.) Z toho všeho je naprosto zřetelné, že Duch svatý je Duch Otce a Syna, který v Trojici „zprostředkovává“ proudění božského života mezi Otcem a Synem. A je tedy úkolem Ducha svatého v království Božím, které „je uprostřed vás“ (Lk 17,21) zprostředkovávat tento život Trojice, aby – obdobně jako v Trojici – koloval i v církvi, mezi věřícími.

V Krédu vyznáváme víru v Otce, Stvořitele, i víru v Syna a rozvádíme ji: jednorozeného Syna Božího, nestvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něho všechno je stvořeno; vtělení, ukřižování, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení, ujal se moci a přijde ... Po vyslovení jména Ducha svatého v Krédu je vypočítáváno také „jeho“ působení: Pán a dárce života, který z Otce i Syna vychází, mluvil ústy proroků. Věřím v církev (která je jeho dílem), vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů – v něm působí Duch svatý (jako i v ostatních svátostech). I vzkříšení je jeho dílo. I udílení věčného života. Sv. Hilarius z Poitiers o něm říká: „Tento dar bude s námi až do skonání věků, je nám útěchou v našem očekávání a pro působení své milosti zárukou budoucí naděje…“ (Patrol. lat. 10,50-51.73-75).

Někdy se mi zdá, že tohoto „Boha bez tváře“ a jeho působení si málo uvědomujeme, že ho málo vnímáme, uctíváme a jemu se klaníme. Málo se mu otevíráme, málo s ním komunikujeme. A přitom právě on stále v dějinách i dnes naplňuje a uskutečňuje Boží dílo spásy ... V něm je i sám Ježíš nejen na pravici Otce, ale také uprostřed nás: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu…“ (Mt 18,20). „V mém jménu“, to znamená v mé lásce (srov. J 15,9), a to je Bůh sám. „Bůh je láska“ (1 Jan 4, 16). Ji do našeho srdce vlévá Duch svatý: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5) Láska k bližnímu je hypostatickým rysem Ducha svatého „Společenství svatého Ducha s vámi se všemi“ (2 Kor 13,13). Takže Duch svatý, vedle tolika jiných božských darů, zprostředkovává i přítomnost Ježíše, jako ji zprostředkovával při jeho příchodu na tento svět.

Na závěr nemohu opominout odcitovat výzvu papeže Jana Pavla II. v jeho apoštolském listu k přípravě Velkého jubilea roku 2000: „Znovuobjevit působení Ducha svatého v církvi Boží dnes…“ Ať tedy letošní slavení Letnic znamená pro každého z nás nové otevření se Duchu svatému a ať nás Duch svatý zahrne svou mocí.