Ohlédnutí po našem mediálním světě

Ke dni médií vydal papež Benedikt XVI. své poselství „Nové technologie a nové vztahy – prosazovat kulturu úcty, dialogu a přátelství“ (český překlad je k dispozici stránkách tiskového střediska ČBK). Zároveň s touto „teoretickou“ prací otevřel Vatikán na „facebooku“ praktickou realizaci - internetovou stránku www.pope2you.cz. V poselství papež vyjadřuje svůj mimořádně velký pozitivní vztah k mediím, zvláště k jejich novým formám. Podává v něm široký pohled na média z hlediska víry. Je to inspirující text, který stojí za zamyšlení.

A vztah k mediím u nás doma? Ten odrážejí různé naše webové stránky, ale i nedávná analýza mediálního obrazu církve a naší, resp. mojí účasti v nich. Před delším časem jsme nechali zpracovat mediální obraz arcibiskupství pražského. Obě tyto analýzy dopadly pro církev celkem velmi dobře. V prosinci 2005 agentura „Media tenor s.r.o“ uveřejnila článek „Zpravodajství elektronických médií přehlíží dění v církvích a náboženská témata“.

Domnívám se však, že za poslední roky se situace změnila a celostátní média digitální i tištěná referují poměrně průběžně o církevních tématech. Tiskové středisko ČBK je v pravidelném kontaktu např. s ČTK. Ve veřejnoprávní České televizi i v Českém rozhlase jsou redakce náboženského vysílání, které připravují řadu náboženských vysílání. Na mediální rovině je tu také rádio Proglas a televize NOE. Jako tištěný orgán má ČBK Katolický týdeník, který letos slaví jubileum 60 let od vzniku. Na regionální úrovni pak média přinášejí pravidelně zprávy o církevních tématech a událostech, zvláště ve spolupráci s tiskovými mluvčími jednotlivých biskupství. To jsou myslím pozitivní skutečnosti, za které musíme být vděčni. Je také pravda, že církve jsou největší kompaktní skupinou obyvatel. Ani žádná politická strana nemá tak velikou členskou základnu. Veřejná média mají tedy vůči církvím zákonnou povinnost.

Druhá věc je, jak média o církevních tématech referují. Církev má v naší společnosti mnoho emocionálních nepřátel a odpůrců, kteří prostor médií, zvláště některých, pochopitelně využívají při každé příležitosti, aby církve ostře kritizovali. Z této strany jsou útoky proti církvi dány často dávno zakořeněnou nenávistí osobní, ideologickou nebo stranickou, která zaslepuje, takže nelze ani očekávat nějaké objektivní zpravodajství. Když takové věci sleduji, musím se usmívat. Nelze se zabývat každým takovým pokrouceným článkem, který je mnohdy pod profesionální úrovní jak po stránce odborné znalosti věci, úsilí o pravdu „padni komu padni“, tak po stránce investigace. Mohl bych tu uvést řadu příkladů. Je jistě otázka, zda a jak reagovat. Při takových článcích myslívám na sv. Dona Boska: „Mít čisté svědomí a vrabce nechat zpívat.“ Nebo jiné vyjádření: „Psi štěkají, ale karavana jde dál …“

Nelze všechny novináře a pracovníky médií házet do jednoho pytle. Většina novinářů dělá svou profesi dobře. Při setkávání s nimi, zvláště při poskytování interview, mohu říci, že lze často mluvit o vzájemném pochopení, úctě a dialogu. Denně sleduji všechny články a zprávy našich médií s náboženskou a církevní tematikou. Je pozitivní, kolik pozornosti média církevní tematice věnují. U zpráv to bývá jednoduché, prezentují fakta. U pracovníků médií v tomto oboru je vidět dobrou vůli. Ale mnohdy si lze všimnout poměrně malé znalosti, zvláště v oblasti liturgie, kde se směšuje „folklor“, pohanská či lidová tradice a církevní liturgie, nebo v oboru pravidel církevního života a církevního práva. ČTK např. jednou psala o posledních chvílích pozemského života Matky Terezy a uvedla: „Na smrtelném loži u ní muslimové dostali korán … a křesťané poslední pomazání“ anebo jindy: „Nový pekingský biskup posvěcen i papežem…“. Ve svém počítači mám celou sbírku takových „hříchů“ médií. Ale to jsou jen úsměvné „drobničky“, kterých je celá řada.

I když nejsme nějaké kompetentní místo pro hodnocení práce novinářů, přece jen si myslím, že při příležitosti dne médií si určitou reflexi můžeme dovolit. Podle jakých měřítek uvažovat nad prací novinářů? Jistě, především podle profesionálních měřítek. Dnes se však mnoho mluví také o duchovních hodnotách v různých oblastech života. V papežově poselství mě zaujala jeho výzva „všem lidem dobré vůle, činným v rozvíjejícím se světě digitální komunikace, aby usilovali o rozvoj kultury úcty, dialogu, přátelství ...“ a ještě dále: „Dialog musí být zakořeněn v upřímném hledání pravdy, abychom uskutečňovali rozvoj vzájemného pochopení a tolerance…“. Samozřejmě se s těmito papežovými formulacemi naprosto ztotožňuji. Je to ideální linie. Upřímné hledání pravdy, pochopení, tolerance! „Nepřátelskou“ skupinu novinářů, o kterých jsem se zmínil výše, tady nechávám stranou, protože se většinou z těchto „duchovních zásad“ vymykají a jsou naopak vedeni spíše zásadami nepřátelství a nenávisti, principy, které v minulém století napáchaly tolik zla. V této kategorii nejsou jen novináři, ale i mnoho čtenářů. Z této skupiny jsem si nedávno do svého archivu uložil „klasický“ článek napsaný jednou čtenářkou, který obsahuje všechny negativní prvky takového způsobu psaní a je výrazem jistě i určité úrovně inteligenční. Je to článek „Katedrála sv. Víta patří celému národu“ z pera paní Michaely Milákovové (Pražský deník, 22. května 2009) Padesátá léta minulého století by se za něj nemusela stydět.

Stojíme před otázkou: jsou principy papežova poselství kompatibilní s běžnou novinářskou prací u nás? Je mi jasné, že nikomu nelze vnucovat žádnou „ideologii“. Názory papežovy nejsou však „ideologií“, ale obecnými zásadami, které jsou racionálně evidentní a přijatelné při rozumném uvažování. Na cestě hledání pravdy a vzájemného pochopení je největší překážkou u většiny lidí z médií „placaté vidění světa“, totiž ta skutečnost, že svět má jen jeden rozměr, ten materiální, horizontální, časný, lidský, který se vyvinul „sám“ nebo jsme ho „stvořili“ my a dali mu své zákony. Nepočítá se s „vertikálou“ duchovních hodnot, které jsou dány, které člověk nedal a které jsou úzce a nerozlučitelně spojeny s během světa ve všech oblastech, nejen jako dané přírodní zákony, ale také zákony rozumného, lidského, duchovního „světa“ mezilidských vztahů.

Papežovy principy jsou něčím, co nám chybí: celistvé, „integrální vidění“ světa. Podle toho se také rozvíjí logika myšlení a posuzování událostí v médiích. Mnozí se domnívají (možná mnohdy nereflektovaně, podvědomě), že všechny skutečnosti našeho světa jsou našeho „lidského“ původu. Člověk je vymyslel, vynalezl, ustanovil, dal jim „své“ zákony. On je tu pánem. Vše se děje jen a jen přirozeně ... Toto vidění světa a způsob uvažování se pak aplikuje (např. i v parlamentech) na náboženské skutečnosti a na církve v duchu onoho dávného „bonmotu“ Václava Klause: Církev je pro mne zahrádkářský spolek. To charakterizuje svět jeho myšlení v této oblasti.

Všechna náboženství jsou však výrazem hluboké touhy člověka překročit sama sebe (ten „placatý svět“) a vystoupit „vzhůru“. Je to touha po kontaktu s vertikálou, s nadpřirozenem a mnohdy přímo vysloveně s Bohem. A Bůh, který je, na tuto touhu odpověděl. Křesťanské církve jsou zřetelně tohoto původu, od Ježíše Krista. Je to historická skutečnost. Ježíš Kristus přišel, aby odpověděl na onu touhu člověka, a svěřil „věci Boží“ do rukou lidí. Ty zůstávají, i když my je kazíme. Ježíš měl mezi úzkou skupinou svých jednoho, který ho zradil. To nebyla jen náhoda. Bůh s tím „počítal“. Lze v určitém smyslu říci, že to byl „plán Boží“ a předzvěst, že i církev, která je daleko větší než Ježíšova skupina, bude mít mnoho Jidášů, lidí slabých, kteří věci budou kazit. Ale Ježíš řekl: „Brány pekel ji nepřemohou“, a také my lidé, i když vše často tolik kazíme, ji nezničíme. Proto se papež Jan Pavel II. vícekrát za minulost omluvil a uznal slabost církve. Který panovník kterého národa se omluvil za své předky, za zločiny minulosti? A bylo by k tomu tolik příležitostí … Neváhám se kdykoliv připojit k onomu gestu Jana Pavla II. Mnohdy mi ale v současnosti brání právě určité novinářské nafukování některých hříchů minulosti i přítomnosti církve a nemožnost dobrat se investigací k plné pravdě. Proto někdy raději mlčím.

A pak - i v této oblasti novináři konfrontují dnešní učení církve (potraty, homosexualita, eutanazie) s názory světa jako „jedinými správnými názory“, s „moderními“ názory společnosti, založenými pochopitelně na zcela jiných principech. Horší se na církev, že je „zaostalá“, a nedopřávají jí (jak by to přitom odpovídalo tolik zdůrazňovaným lidským právům) hlásat své názory založené na tisíciletími ověřených pravdách, na Božím zjevení. Stejný jev, jak vysloveno výše: pokládají názory, vycházející z horizontálního, „placatého“ světa, za jediné správné a nepřipouštějí ještě jiné zdroje poznání pravdy.

Novináři hodnotí církve podle jejich „výkonu“, a je to do určité míry správné, vyžadují na církvích, aby žily to, co hlásají. Pro církve základní rozlišovací znamení není „výkon“, ale Boží dar, který samozřejmě někteří novináři nevidí, (a zase jsme tu u toho „placatého“ světa bez vertikály), a proto hodnotí církve jen podle měřítek, která jsou v dnešním světě – podle výkonu. Toto neuznání zásadní odlišnosti „instituce“ církve od všech ostatních institucí ve světě způsobuje, že novináři nehodnotí mnohé věci v církvi správně. Nechci nikomu vnucovat, že má „věřit v církev“. Bylo by dobré si však aspoň uvědomovat, že křesťané takto chápou sami sebe a že k tomu mají vážné důvody své víry, a aspoň vzít v úvahu, že je tady určitá odlišnost dvou světů. Připustit to alespoň jako možnost a učinit to předmětem upřímného, seriózního dialogu.

Toto je zásadní překážka v práci některých novinářů v oblasti církví a náboženství k tomu, aby byla objektivnější. To se např. projevilo v „mém portrétu“ v Hospodářských novinách (z 18. května 2009) z pera Tomáše Němečka pod názvem „Osamělý Vlk“. Jinak profesně dobře napsaný článek (kromě řady věcných chyb – nedostatek investigace) se vyznačuje neporozumění odlišnosti mého jednání za komunismu, ve světě, a jednání v církvi. Tady nejsou mnohé zásady a postoje stejné, jsou tu dva světy, jejichž odlišnost novináři nechápou a převádějí vše na stejného jmenovatele. Ani v matematice ve škole jsme to nemohli vždy dělat. Autor článku sice dosti nepochopil, že zlatou nití celého mého života byl kříž, jak je to popsáno v řadě mých životopisných knih, přesto mu to nechtě vyšlo i v tom portrétu. To je na článku autentické.

A ještě některé poznámky k hledání pravdy: novinářskou práci často znevěrohodňuje nesprávná generalizace. Určitý případ se zevšeobecní. Jeden kněz se chová špatně a závěr je, že kněží jsou špatní. Stejně tak poškozuje pravdu vytrhávání z kontextu, nebo když editor dá článku titul, ve kterém se říká něco, co článek vůbec neobsahuje. Mám své nepříjemné zkušenosti. Zvlášť v kauze katedrála zažívám i jinou bolestnou skutečnost, že lidé nemají cit pro právo a spravedlnost. Komunistický režim ho v lidech zničil a ono se to stále vytrvale traduje, aniž to někoho příliš vzrušuje. Někdy se zase tvrdošíjně drží určité historické bludy, které je možno snadno vyvrátit. Ale ne vždy si s tím novináři dají investigační práci. Někteří např. stále tvrdí, že katedrála byla místem státního aktu korunovace králů, a mimo jiné i proto má patřit katedrála státu. Vícekrát jsem upozorňoval na to, že korunovace byl především akt církevní, kdy král byl arcibiskupem na krále „posvěcen“. Nedávno byl vydán Korunovační řád Karla IV., kde je korunovace jako církevní akt podrobně popsána, takže si to může každý přečíst a ověřit.

Tiskové středisko ČBK, Arcibiskupství pražské nebo i jiné církevní instituce organizují občas setkání s novináři. Je to důležitá příležitost pro dialog, o kterém papež mluví. Příležitost klást v dialogu upřímně i nepříjemné otázky, aby byly vyjasněny. Kde je důvěra, tam i nepříjemné otázky mohou být kladeny. Z naší strany bude zapotřebí více pokory a úsilí brát na rovině informací a hledání pravdy pracovníky médií jako partnery, nezaujímat povýšenecký postoj, nevidět v nich hned podezřívavě nepřátele, když kladou někdy nepříjemné otázky. Upřímný dialog může velice prohloubit vztahy důvěry a spolupráce mezi pracovníky médií a církvemi v současném celosvětovém trendu hledat a přinášet duchovní hodnoty do současné společnosti. Tady je nutno spolupracovat. Takovouto cestou se to může podařit …

Kardinál Miloslav Vlk