Přesun na obsah

FORUM 2000

17. 10. 2000

Vážení přátelé, vzácní hosté, dámy a pánové!

Jako biskup této katedrály Vás všechny vítám – a nejraději bych se přivítal s každým z Vás osobně – na místě, kterým procházely naše duchovní a kulturní dějiny a jež je mimo jiné spjato se společným posvátným místem odpočinku slavných osobností našeho národa - světců i králů a císařů.

Pozdravuji účastníky Fora 2000 a přeji konferenci úspěšné naplnění jejích cílů.

Čím můžeme přispět my - zástupci různých vyznání a velkých náboženství - k úspěšnému uskutečňování tématu konference, aby nezůstalo spjato s pouze ubohou horizontální rovinou čistě lidského snažení, často odtrženou od zdroje všech hodnot, kterým je Bůh?

Hledejme společné minimum globálního věku, kterým je láska člověka k člověku, v sekularizované podobě řečeno: vzájemná solidarita. Tuto hodnotu můžeme pravdivě nazvat globální, poněvadž k ní je určeno, stvořeno každé lidské srdce. Duchovní formace ve věku globalizace se musí nutně týkat středu člověka – lidského srdce, aby jeho výchova či transformace nezůstávala Popelkou globálního rozvoje vědy, techniky, ekonomie a politiky.

Erich Fromm tvrdí: „Naše civilizace se velmi zřídka snaží učit umění milovat. Navzdory tomu, že zoufale hledá lásku, je pro ni vše ostatní důležitější: úspěch, prestiž, peníze, moc. Téměř veškerou svou energii využíváme k dosažení těchto cílů a téměř žádnou k tomu, abychom poznali umění milovat.“ A při tom je láska, přikázání lásky, obsaženo ve všech vyznáních – přinejmenším v podobě takzvaného zlatého pravidla: „Čiň druhému, co by sis přál, aby on činil tobě.“

Přínos různých náboženství ke kultuře, k výchově ve věku globalizace je tedy zdůraznění lásky - nejenjako snahy, jako výkonu člověka, ale i jako Božího daru do srdce, darovaného člověku proto, aby ho rozdával dál. Potřebám věku globalizace odpovídá požadavek civilizace lásky, globalizace lásky. Zvláště k představitelům náboženství vysílá globalizující se svět tento signál: buďte učiteli umění milovat. Avšak – jak postřehl papež Pavel VI. – má-li nám svět naslouchat, musíme být jako učitelé nejprve svědky.

V prvé řadě lze svědčit o lásce tím, že ní nikoho nebudeme vylučovat. Ve všech náboženstvích je láska chápána jako univerzální, jako láska ke všem, bez rozdílu a diskriminace. Charakterem Boží lásky je však i to, že sama přebírá iniciativu, neboť Bůh vždy miluje jako první a jde ve své lásce až do krajnosti. Ani my, chceme-li být svědky, nemáme čekat, ale musíme být v lásce iniciativní. Byli jsme stvořeni jako dar jeden pro druhého a naplno se realizujeme jen tím, že svou kapacitu lásky dáváme k dispozici ve prospěch svých bližních.

Naše modlitby na tomto místě a vzájemné povzbuzení tedy může znít: Vychovávejme sami sebe v té nejglobálnější duchovní hodnotě, jíž je láska, a předávejme o ní své svědectví druhým.

FORUM 2000, přivítání účastníků multireligiózního setkání v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, 17.10.2000


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka