Svatodušní novéna

Je všeobecně známo, že v liturgii mají všechny velké křesťanské svátky svou přípravu, která jim předchází. Před vánočními svátky jsou čtyři týdny adventní přípravy. Největším křesťanským svátkům, Velikonocům, předchází podle židovské tradice čtyřicetidenní postní příprava. A je logické, že velké události mají i své vyznění: vánoční svátky zhruba třítýdenní vánoční dobu, Velikonoce padesátidenní dobu velikonoční…

Někdo se může zeptat: A kde zůstaly svatodušní svátky? Tyto svátky nelze oddělit od Velikonoc, jsou jejich vyvrcholením. Nejsou tedy samostatnými svátky. O slavnosti svatodušní Kristus odevzdal apoštolům a všem, kdo v něho uvěřili, plody svého působení na této zemi, plody svého vtělení a hlavně své smrti na kříži a svého zmrtvýchvstání. Evangelista o jeho smrti říká, že naklonil hlavu a „dal Ducha“. Při svém setkávání s apoštoly po zmrtvýchvstání jim tento plod předával: „dechl na ně a řekl: přijměte Ducha svatého“ (J 20,22). A jinde „otevíral jim mysl, aby rozuměli Písmu…“ (Lk 24,45). Jak? Tím, že jim dal Ducha. I tyto skutečnosti byly velkou přípravou na veřejné, všeobecné vylití Ducha o Letnicích.

Po Ježíšově odchodu očekávali apoštolové spolu s Pannou Marií po devět dní – jak jim Ježíš přikázal – naplnění jeho slibu, totiž vylití Ducha v plnosti. První velká „novéna“, vzor všech novén v církvi - bezprostřední příprava na svatodušní svátky, na Letnice. Svatodušní svátky 50 dní po velikonoční události Kristovy smrti a vzkříšení jsou tedy vyvrcholením Ježíšova mesiánského poslání na zemi – totiž vylití Ducha. To předpověděl Hospodin ústy proroka Ezechiela ve 36. kapitole slovy: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha…“ (Ez 36,26). V tom je také základní naplnění evangelního poselství. Ježíš při svých rozmluvách na rozloučenou před svou smrtí, jak je zachytil evangelista Jan v 13.-17. kapitole svého evangelia, znovu a znovu zdůrazňuje apoštolům v nejrůznějších „variacích“: „Zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás…“ (J 15,2 ad.), aby jasně pochopili, že nepřišel oznámit jen nové učení, novou nauku, ale dát nový život, společenství s Bohem. „ Zůstaňte v mé lásce…“ (J 15,9). Stejně důrazně mluví i o Duchu, kterého pošle, aby v nich zůstával … Slovo „zůstávat“ a jeho variace jsou asi nejdůležitějšími výrazy těchto kapitol.

Křesťanství tedy není pouze „nové učení“, ale „nové učení a s takovou mocí“ (Mk 1,27). Tyto dvě skutečnosti nelze v křesťanství nikdy oddělovat. A kdykoliv se to v dějinách stalo, křesťanství chřadlo. „Moc“, „moc Boží“ – to je v Písmu jméno Ducha svatého. Duch a moc – dvě spřízněná slova, dva věrní průvodci celou Biblí. Duch svatý je v Bibli „tvůrčí a životní božskou silou“ (Durrwell, Duch Otce a Syna, KNA 1998, str. 14). Nový zákon dovršuje, naplňuje ztotožnění Ducha a moci ve Starém zákoně. „Duch svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní…“ (Lk 1,35 ad.) (Jde o semitský způsob vyjádření, jímž se jedna a táž skutečnost vyjadřuje dvěma různými výrazy - paralelismus členů). Ježíš „je pomazán Duchem svatým a mocí“ (Sk 10,38).

Sv. Pavel ve svých listech tuto linii spojení výrazů „moc Boží“, „Duch Boží“, „sláva Boží“ věrně sleduje. Ale nejen on. Také sv. Petr ve svém první listu říká: „…Duch Boží, Duch slávy spočívá na vás…“(1 Pe 4,14). Některé rukopisy dodávají: „Duch slávy a moci, Duch Boží“. Nejvíce se tato „moc Boží“ projevila v jedinečném „stvořitelském“ činu: „Kristus byl vzkříšen z mrtvých slávou Otcovou“ (Řím 6,4). A tento slavný čin se týká i nás (viz Řím 8,11). Veřejné a slavné vylití Ducha je určeno nejen apoštolům, ale všem, kdo uvěřili v Krista Ježíše. Křesťanská víra není tedy jen přijetí nějakého učení, ale přijetí Ducha, společenství s Bohem v tomto Duchu a v něm také vzájemné společenství mezi věřícími.

A s tím vším souvisí otázka, proč se to slavné vylití Ducha konalo až padesát dní po Velikonocích. Židé totiž slavili svátek stánků, který byl připomínkou velké události, kdy padesátý den po vyjití z Egypta dostali Zákon. Ten byl náplní, centrem celého období před Kristem. Podle mnoha proroctví, která se každou sobotu v synagogách četla, židé věděli, že Bůh pošle „nového Davida“, „Davidova syna“, Mesiáše, že obnoví „jeho království“ a že dá „nový zákon“. Vylití Ducha padesátý den po Velikonocích je tedy dar „nového zákona“. A jak je patrné, nebylo to „jen“ nové učení, ale nový zákon, to jest moc, Duch vylitý do srdcí věřících. Z toho je zcela zřetelné, že křesťanství není „jen“ evangelium, nové učení, ale „nové učení a s takovou mocí“ (Mk 1,27), Boží slovo a svátosti…

Letnice jsou vrcholem Kristova poslání: hlásal evangelium a potvrdil ho svou krví na kříži. A aby celému Kristovu poslání apoštolové i ostatní křesťané rozuměli, dal jim Ducha: „On vás bude uvádět do celé pravdy…“ (J 16,13) A tak velká novéna, kterou nyní konáme, je přípravou na opravdové prožití a znovupřijetí Ducha svatého, přípravou na tuto vrcholnou událost.

Kardinál Miloslav Vlk