Náš národ a kořeny Evropy

Vážení přátelé, vzácní hosté!

Děkuji za milé pozvání, abych pronesl několik slov na téma „Historický původ hodnot, které tvoří dnešní Evropu: česká zkušenost.“ Toto téma vyjadřuje přesvědčení, že moje vlast, Česká republika, se nestala součástí Evropy až v roce 2004, kdy jsme vstoupili do Evropské unie, ale že náš vstup byl jen aktuálním prohlášením, že malý stát v srdci Evropy do ní patří a že se aktivně podílel na jejím „vzniku“, na procesu jejího růstu, prostě že náš národ byl u kořenů Evropy od počátku.

A duchovní počátek Evropy? Když se svatý Pavel v prvním století po Kristu na svých apoštolských cestách rozhodoval, kam pokračovat, měl v Troadě, v dnešním Turecku sen. Uviděl Makedoňana, který ho žádá: „Přejdi k nám a pomoz nám!“ To byl duchovní začátek Evropy. A když se v roce 395 říše římská rozpadla na část východní, byzantskou, a západní, která pak v roce 476 zanikla, stala se – jak známo – církev dědičkou velkých kulturních a vůbec duchovní hodnot říše římské. Ta před tím v době svého rozkvětu zdědila velké duchovní a kulturní hodnoty vytvořené bohatou historií Řeků. Na gymnasiu jsme se tuto pravdu učili ve známé Horatiově větě: Graecia capta ferum victorem cepit et artes intulit agresti Latio.

V době rozkvětu římské moci a kultury se rozvíjelo křesťanství, které nemělo žádnou politickou, vojenskou ani kulturní moc. Přece však dokázalo postupně prokvasit onen římský kolos novými hodnotami. Když jsem nedávno navštívil známe údolí Beka'a, rozprostírající se mezi pohořím Libanonu a Antilibanonu, a viděl jsem Baalbeku, mohutný areál z doby římské – tři chrámy obrovského rozměru rozkládající se na velkém území – pochopil jsem, že křesťanství muselo mít před touto úžasnou mocenskou i psychologickou konkurencí opravdu božskou duchovní sílu, aby zvítězilo. Nemělo ani žádnou politickou, vojenskou a vlastně ani kulturní moc… Dvě silné dějinné zkušenosti – řecká a hlavně křesťanská síla ducha, nová kultura myšlení a života, které přetvářejí dějiny.

V 9. století začal klást Karel Veliký vedle duchovního a kulturního podhoubí i politicko-mocenské základy nové doby, i když je nazýval „říše římská“. Později dynastie Otonů po určitém úpadku začala obnovovat „říši římskou národa německého“. V této době pak nastala mimořádná duchovní událost: velkomoravský kníže Rostislav povolal z Cařihradu dva věrozvěsty, sv. Cyrila a Metoděje – nositele duchovní a náboženské kultury Východu, která se zde po rozpadu velké říše římské velmi rozvinula… A tak se v naší zemi (znovu) spojil duchovní proud východní se západním, který pak skrze žáky Metodějovy ovlivnil oblasti pozdějšího Maďarska a Bulharska.

Napojen tímto duchem stojí u kořenů Evropy také první Evropan našeho národa, biskup, svatý Vojtěch-Adalbert. V té dějinné chvíli tu byla trojice velkých lidí: Ota III., Gerbert z Aurillacu, pozdější slavný reformní papež Silvestr II., a náš biskup Vojtěch. Ota III. měl velký plán obnovit stále „skomírající“ říši římskou – Renovatio imperii Romanorum. Právě spolu s naším biskupem Vojtěchem hovořil na známém setkání v Cáchách i při jiných příležitostech o duchovních křesťanských základech této říše (dodnes se v Cáchách nachází kostel zasvěcený právě sv. Vojtěchovi, vysvěcený několik let po jeho mučednické smrti, v r. 1005).

Biskup Vojtěch, napojen myšlenkami obnovného církevního benediktinského clunyjského hnutí, se spolu se svými přáteli snažil vkládat veliké duchovní myšlenky do základů v té době sjednocující se Evropy. Při svých cestách po Evropě ovlivnil duchovní rozvoj dnešního Maďarska. Když moji předkové Vojtěcha nepřijali a vyhnali, odešel z Čech na misie na území tehdejších Prusů. Svou smrtí, prolitou krví, ovlivnil mimořádným způsobem založení církevních struktur i státní formy v Polsku, které bylo pak Otou III. „připojeno“ ke sjednocující se Evropě.

V procesu tvořící se Evropy 13. století nebyl bez vlivu, po stránce mocenské a státní, silný stát českého krále Přemysla Otakara II., který vlastně sjednotil státy od Baltu až po Balkán. V následujícím století pak po vymření Přemyslovců vyrůstá ze spojení Lucemburků s českými dědičkami Přemyslovců postava „největšího Čecha" – Karla IV. Tento titul byl výsledkem nedávné celonárodní ankety hledání „největšího Čecha“. Karel IV., král český a císař římský, vytvořil nejslavnější dobu českých dějin. Čech na císařském trůnu římské říše národa německého, v čele tehdejší sjednocené Evropy! Karel IV. se svou hlubokou zbožností a ve spolupráci se svým osobním přítelem, prvním arcibiskupem na stolci Vojtěchově v nově vzniklém arcibiskupství, které bylo vlivem Karlovým založeno, vybudoval pražskou katedrálu v srdci Evropy jako místo korunovace králů a císařů. Založil první univerzitu za Alpami - pražskou Karlovu univerzitu. Založil ji nejen pro Čechy. Studovali tu lidé různých národností Evropy. Čechy se staly také šiřitelem výtvarného umění, vysoké kultury, vědy a umění, prostě duchovních a kulturních hodnot do celé Evropy.

Všechny tyto skutečnosti největšího období našich dějin, ovlivňujícího Evropu, vyrůstaly z opravdové úzké spolupráce s papežem Klementem VI. (Karel IV. s ním studoval v Paříži) a ze spolupráce s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, který byl realizátorem všech velkých Karlových plánů. Tato plodná spolupráce je velkým znamením oné doby. Z ní také vyvěralo obohacování Evropy mnoha velkými duchovními myšlenkami. Nebyla to jen velká „technologie moci“ té doby, ale byla to především hluboká životní zkušenost s evangeliem Karla IV., této velké postavy křesťana na císařském trůně. Jeho osobní život byl inspirací. V této atmosféře pak vyrůstalo v augustiniánském klášteře v Roudnici obnovné duchovní hnutí křesťanského života „devotio moderna“. V následných bouřlivých dobách se pak přeneslo do Holandska. Z těchto našich kořenů vyrostla známá duchovní příručka Tomáše Kempenského Imitatio Christi – Následování Krista, která do minulého století ovlivňovala duchovní život křesťanstva v celé Evropě.

Zmíněná doba je pro nás neomylným znamením, že velké věci vyrůstají z úzkého propojení a spolupráce sféry civilní, světské, se sférou duchovní. To je důležitá zkušenost našich dějin, kterou bychom rádi připomněli a Evropě nabídli. V našich dějinách najdeme i období s opačným znaménkem, která svědčí o tomtéž, ale cestou negativní: absence duchovních hodnot i absence spolupráce obou sfér přinášejí neomylně jako důsledek úpadek a neštěstí.

Následná doba husitská se svými náboženskými válkami byla předznamením náboženských reformních snah a možná i náboženských válek v Evropě v dalších staletích. Přesto tu však září postava známého pedagoga, Čecha Jana Ámose Komenského, který ve svém oboru obohatil Evropu.

Dlouhé habsburské období po třicetileté válce, která rozdělila Evropu, nás drželo poněkud „stranou“ od západní poloviny Evropy. Po skončení tohoto dlouhého období první světovou válkou se jako reakce na tyto situace otevřela doba poznamenaná akcentem národním, patriotickým. Impulsem bylo nejen osvobození z područí Habsburků, ale i 500. výročí upálení Mistra Jana Husa v r. 1915. Tyto události po druhé světové válce nás pak do jisté míry vedly k uzavření se politicky do sebe, do národního ghetta: narůstá silný důraz na národní prvek – reakce na dobu habsburskou a osvobození od ní. Idea národní v dobovém kontextu spojeném s „hrdinskou“ postavou Mistra Jana Husa, který se ve své době jako syn malého národa postavil proti univerzální církvi – to vše umocnilo tendence národní a zároveň proticírkevní. Náboženská symbolika, spojená s činností tohoto reformátora, však byla většinou české společnosti odsunuta do pozadí. Hus byl tak „adorován“ jako ikona českého „protiřímského“ vlastenectví a také jako bojovník za sociální reformy, téměř jako předchůdce prvních komunistů.

V této atmosféře byli mnozí intelektuálové ochotni přijímat socialistické a komunistické ideje, které k nám ze sovětského Ruska začaly pronikat. To byla ideová příprava (posílená zkušeností s nacismem a v poválečné euforii z osvobození sovětskou armádou) na snadné prosazení komunistického režimu. Opět bolestně varující zkušenost, kterou můžeme poskytnout: zanedbání a absence pravdivých duchovních, společenských i lidských hodnot vytváří nebezpečí, že společnost může přijmout skutečnosti, které pak vedou k jejímu ohrožení. Komunistická doba, kterou jsem prožil na vlastní kůži, ukazuje, že bez skutečných duchovních hodnot nebo naopak s falešnými hodnotami (například třídní nenávist, zdůraznění materiálních priorit, absence etických hodnot ve veřejném životě, budování falešného náboženství ráje na zemi) společnost nemá budoucnost. Proto se také zhroutila.

S takovouto podporou nastolený komunistický režim hned v prvních letech rychle upevnil svou totalitní moc: zatýkání, potlačení církve, protiprávní soudy, popravy... Než mnozí ze své euforie vystřízlivěli, bylo už pozdě. A nepomohl ani vývoj vedoucí koncem 50. a začátkem 60. let k uvolnění vrcholící v roce 1968. Ale trvalo dalších 20 let než tento nelidský systém padl. Čtyřicetileté pronásledování církve v této době život křesťanů upevnilo. I tady můžeme nabídnout mnohé zkušenosti z oblasti náboženského života, které jsou platné pro celou společnost i pro mezilidské vztahy.

V roce 1990 reagovala německá biskupská konference na známý výrok tehdejšího prezidenta Havla, že vyhnání Němců byl „nemorální akt“, jménem německých věřících dopisem adresovaným kardinálu Tomáškovi, v němž vyslovují politování nad celou nacistickou nepřátelskou činností vůči českému národu a nad snahou zlikvidovat český národ, a žádají odpuštění. Tehdy nově ustavená česká biskupská konference reagovala hned dopisem, v němž děkuje za toto gesto, a ze své strany žádá odpuštění za vyhnání Němců po druhé světové válce. Tato korespondence odstranila psychologické překážky vzájemných vztahů mezi věřícími obou zemí. Domnívali jsme se , že tato silná vstřícná gesta civilní společnost bude kvitovat a že budou pro ni inspirací, což se však nestalo. Proto při dnešní příležitosti je znovu nabízím, protože to jsou zkušenosti, které Evropa potřebuje…

V nové době, do které jsme po pádu komunistické totality vstoupili, jsme bohužel nevyhodnotili negativní zkušenosti 40 let totality a nepřijali vědomě a rozhodně pevné duchovní hodnoty pro nové období svobody. Naopak, komunismus sice padl, ale mnohé jeho negativní a převrácené hodnoty zůstaly v hlavách a srdcích zvláště politiků. S touto výbavou, s hodnotami minulé doby v srdci, byla budována „nová“ doba. A kam to vedlo? Nebudu to komentovat. Je to všeobecně známé.

 V této poslední fázi naší svobody je zvláště důležitá varující negativní zkušenost, kterou můžeme Evropě nabídnout coby varování před důsledky zanedbání soustavného vnášení duchovních hodnot do života společnosti, do jednání v individuálním životě, do jednání politiků a vůbec do mezilidských vztahů, v parlamentě i v běžném všedním životě. Vše je ilustrované např. televizními záběry z jednání v parlamentu i dokumentované mezilidskými vztahy líčenými denním tiskem. Velmi zjevné osobní i stranické sobectví politiků, podřizování politických rozhodnutích úzkým zájmům ekonomických a jiných lobby na úkor dobra a prospěchu společnosti nesmírně poškozuje společnost a brzdí duchovní i společenský rozvoj našeho národa. Silně to dokumentuje nedávný pád vlády v době evropského předsednictví, způsobený osobním i stranickým sobectvím. Dále to nebudu komentovat.

Bolestný důsledek oné citované absence hodnot se projevuje v tom, že chybí respekt k důstojnosti a právům druhého člověka, solidarita, empatie, s níž se můžeme vcítit do situací druhých a vnímat jejich potřeby. V křesťanství mluvíme o vzájemné lásce. Její základní formu vyjadřuje Bible: „Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim.“ Komunismem byla přerušena určitá předávaná tradice křesťanských hodnot, jak je tomu jinde. Chybí  základ těchto postojů – hluboké vědomí, že jsme stvořením dostali všichni stejnou lidskou důstojnost, a  tudíž i  stejná  práva.  A  chybí  i  ochota  společnosti tyto věci respektovat. O nevyrovnané nespravedlnosti komunistického režimu vůči církvím současnou demokratickou společností nebudu mluvit.

Tedy česká zkušenost z celých našich dějin je jednotná: duchovní hodnoty, přítomné v našich dějinách, přinášejí pozitivní zkušenost, že jsou základem prosperity společnosti a jejího rozvoje ve všech směrech. A tu můžeme Evropě nabídnout do jejího budování a rozvíjení základů vzájemných vztahů v široké rovině. Tato zkušenost je bolestně potvrzovaná i obdobími absence, nebo dokonce i popření hodnot v rovině individuální i společenské. Lidská práva a svobody, jestliže nemají pevný duchovní přijatý a praktikovaný základ, mohou být sice společnou deklarací, ale vzájemná dohoda ještě sama tento pevný základ neposkytuje. Člověk, pokud nepřijal do svého života vyšší autoritu, vyšší důvody, tato práva a svobody snadno porušuje. Evropa má křesťanské kořeny a jak říkal náš známý prezident první republiky Tomáš Garrigue Masaryk, společnost se udržuje těmi idejemi, ze kterých se zrodila.

Děkuji za pozornost.

Kardinál Miloslav Vlk