Přesun na obsah

Výzva k postní době

24. 2. 2009

Liturgický rok je nejen ubíhající čas se střídáním různých tematických duchovních akcentů; jeho průběh sleduje křesťan čtením z Písma na pokračování, ale zvláště v něm prožívá  některé události Kristova života. Nejde o pouhou vzpomínku na Ježíšův pozemský viditelný pobyt uprostřed lidí, ale o skutečnost, že nám Ježíš v průběhu svého života zde na zemi otevíral přístup k Otci. V něm, v Kristu, se otevřel přístup do lůna Nejsvětější Trojice. Každá velká událost Ježíšova života je tajemstvím, do kterého vstupujeme v úzkém společenství s ním, skrze slavení. Tady na zemi pod rouškou znamení, které se výstupem z tohoto života pak stane realitou trvalého, věčného společenství s celou Trojicí. Slavením liturgického roku se tedy v našem životě zároveň uskutečňuje stále hlubší vstup do společenství s Boží Trojicí …

Nejvyšší dobou posvátného liturgického roku jsou Velikonoce, protože v nich si připomínáme vrchol Ježíšova pozemského života, jeho smrt na kříži a jeho vzkříšení. Jsou zároveň vrcholem Ježíšova poslání: otevřít přístup k Otci, přinést spásu. I když Velikonoce znamenají nesmírně silné vzpomínky, přece jen nejde pouze o vzpomínky. Ježíšův pozemský život zanechával za sebou živou otevřenou cestu; cestu pro nás, cestu po které jdeme za ním k Otci. Každá velká událost jeho života je také velkou událostí, která se konkrétně dotýká našeho života. Ježíš zemřel a vstal z mrtvých a tím nás vtahuje skrze svou smrt do vzkříšení. Když slavíme Velikonoce, vstupujeme do jeho smrti a vzkříšení: katechumeni „umírají“ svému starému životnímu stylu a vstupují skrze křest do nového života podle Krista, dostávají v Duchu svatém účast na Kristově vzkříšení a v eucharistii jsou pozváni do mimořádného společenství s ním. Velikonoce jsou dobou největších svátostí: eucharistie, kněžství, křtu a biřmování …

Na takovéto veliké události se křesťané v církvi společně připravují ve čtyřicetidenním období před Velikonocemi, v době postní. Papež ve svém Poselství k postní době 2009 zdůrazňuje, že půst představuje „cestu intenzivního duchovního cvičení“ a navrhuje trojí formu: „modlitbu, dar pro potřebné a půst“.

Poselství synody biskupů o Božím slově vlastně tohle předpokládá. Říká, že jeden ze sloupů duchovní budovy církve „tvoří modlitby utkané … ze žalmů, hymnů a duchovních písní (srov. Kol 3,16)“. Dále mluví o „rozjímavé četbě v Duchu svatém …“ Dospěje se tak k modlitbě, k modlitbě Božím slovem. „Autentické naslouchání znamená poslechnout a konat, nechat v životě vytrysknout spravedlnost a lásku, v životě a ve společnosti vydávat svědectví v souladu s výzvou proroků, která stále spojovala Boží slovo a život, víru a čest, kult a sociální angažovanost …“. V té souvislosti je třeba vidět ve Skutcích apoštolů praxi prvotní církve, která hodně chápala lásku sociálně, jako pomoc potřebným bratřím. Život prvotní církve vždy spojuje půst a pomoc bratřím. Vezměme tedy jako průvodce postní dobou papežovo Poselství k postní době, Poselství synody biskupů a Skutky apoštolů. Jako výzvu k postní době jsem na svých internetových stránkách požádal farnosti, aby půst prožívaly prakticky. Co se postem ušetří, aby předaly charitě pro potřebné. Papež ve svém Poselství připomíná onu praxi prvotní církve: “Věřící byli vyzýváni, aby dávali chudým to, co si díky postu odložili“. Cituje při tom „Didascalii apostolorum“ – apokryfní učení dvanácti apoštolů. A pokračuje: “Dnes je třeba tuto praxi znovu objevovat a povzbuzovat k ní, zvláště během liturgické postní doby.“

Doba postní jako mimořádné období přípravy na Velikonoce věnuje zvláštní pozornost katechumenům, kteří se připravují na své osobní „vzkříšení“ – na přijetí křtu. My všichni se připravujeme na obnovu svého křestního závazku. S tím je spojena i obnova misijního poslání, které je se křtem spojeno. Papežové poslední doby mluví o nové evangelizaci, která je úkolem všech pokřtěných. Lidé naší sekularizované doby si nás nepřichází poslechnout pod kazatelnu, ale nevěřící lidé žijí vedle křesťanů na pracovišti, v sousedství, potřebují vidět a zažít život křesťanů, aby se konkrétně setkali s alternativním stylem života pro tuto dobu – se životem podle evangelních hodnot u křesťanů. Evangelní hodnoty, které jsou základem života každého člověka, základem života společnosti, jsou této době méně známé. Proto je posvátná postní doba důležitou dobou „změny smýšlení“ u nás křesťanů, abychom nežili své křesťanství jen soukromě, pro svou spásu, v „ghettu“ farnosti, ale abychom hodnoty evangelia denně „vystavovali“ na svém životě tam, kde stojíme, aby ti druzí okolo nás viděli a zažili, že my křesťané jsme v životě šťastni, že máme pokoj a klid v duši, že dovedeme nést i bolesti a utrpení, které běžně přicházejí, že dovedeme druhým pomáhat, že žijeme úctu k životu druhých, zvláště slabších atd. Je třeba být připraveni „vydat počet, svědectví“ o své víře i v diskusi s lidmi jiného přesvědčení. Tuto šanci nemá žádný kněz, který stojí na kazatelně … Tento požadavek vyslovují při svých projevech papežové, je to požadavek doby, „znamení doby“. Úkony zbožnosti pro postní dobu - modlitba s evangeliem v ruce, sebezápor, obětní smýšlení, půst a přijímání kříže ve světle a síle Ducha svatého – to jsou prostředky k tomu, abychom byli schopni svůj život žít na úrovni doby jako svědectví. Společnost totiž nemá žádnou alternativu pro obnovu života a kultury vzájemných mezilidských vztahů ve společnosti. Ti, kteří jsou zodpovědní za společnost, jsou bezradní, nevědí, nemají program, nanejvýš jsou schopni nasadit větší sílu policistů, aby udrželi a vnutili lidem nějakou kulturu mezilidských vztahů. Kultura vztahů v silničním provozu …, šikana ve škole. Žák řekne učiteli „ty šmejde…“, učitel se pak oběsí … Události na ligových stadionech v Česku … Úcta k životu, k zemřelým atd., kultura v politickém životě, v soudnictví … Tady jsme vlastně v kultuře pralesa … Politici a vláda nemají zřejmě žádný program, jak měnit srdce a smýšlení lidí, snad si dostatečně neuvědomují, že svoboda je omezená pravdou a shůry danými zákony, platnými pro všechny. Zdá se, že mají jedinou metodu: zesílit mříže, nasadit donucovací moc. Na „změny srdce“ nemají patrně žádný program. Nejde mi tu o kritiku politiků, ale o uvědomění si, v jakém světě žijeme a že jsme všichni spoluodpovědní za řešení té nemožné situace ve společnosti, která se bude bez perspektivní formace člověka jen zhoršovat a bude se přibližovat stále více situaci džungle. Dávno se už zapomnělo na ony slogany, že věda a pokrok vytvoří novou společnost. Všichni pochopili, že tato propaganda minulé doby je už dnes trochu směšná. Opravdu zbývá jediné – cesta evangelních hodnot, které musíme v pokorné nabídce, bez povyšování se přinášet …To je úkol postní doby, přeložený do řeči společnosti …

Kéž postní doba přispěje k obnově smýšlení v duchu výzev papežů a učitelského úřadu církve i v duchu „znamení doby“, na která poukazoval Ježíš apoštolům, aby se je naučili číst…

kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka