Aktuální dialogy

Při svém pobytu v Římě minulý týden jsem měl přes značné pracovní vytížení čas sledovat mediální scénu doma. Vlna zájmu o kauzu kolem výroků o holocaustu se pomalu uklidňuje a věci se osvětlují. Oddělují se tyto výroky od vlastního jádra věci, od zrušení exkomunikace čtyř lefebvristických schizmatických biskupů. K tomuto výchozímu bodu celé široké diskuze jsem na těchto svých internetových stránkách uveřejnil vysvětlující poznámky, které mohou pomoci ve vyjasnění řady zmatených názorů, jež byly z neinformovanosti i neznalosti církevní problematiky vyslovovány.

V médiích se také objevil záběr mého krátkého setkání s papežem Benediktem XVI. při středeční generální audienci v aule Pavla VI. Abych nenechával prostor pro zbytečné spekulace, dodávám, že při rozhovoru s papežem jsem se zmínil o jeho zářijové návštěvě a vyjádřil jsem mu solidaritu v jeho současné těžké situaci v duchu toho, co jsem napsal na svých stránkách v článku „Důsledky zrušení exkomunikace“.

V širší souvislosti s diskusemi i uvnitř církve kolem papežova kroku a také v kontextu s papežovou návštěvou v České republice se rozvinuly spekulace o mém vztahu k papeži Benediktu XVI. Některá média překrucovala má vyjádření a uváděla tak v omyl zainteresovanou veřejnost. ČTK ve své zprávě z 10. února odpoledne uvedla v této souvislosti, asi z neznalosti problematiky, několik nepravd. Píší o „napjatých vztazích“ mezi mnou a papežem, které se podle ČTK datují údajně už do počátku 90. let, když se řešil problém zařazení kněží vysvěcených v době komunismu knězem Felixem Davídkem, který přijal biskupské svěcení bez dovolení papeže, do veřejné práce v diecézi.

V roce 1992 vydala kongregace, které tehdy stál v čele kardinál Joseph Ratzinger, základní normu pro řešení platnosti tajných svěcení v podzemní církvi, kterou měl v rukou tehdejší Ratzingerův sekretář, dnešní státní sekretář Vatikánu, kardinál Tarcisio Bertone. V té době kardinál Ratzinger navštívil Prahu a já jsem s ním u nás na arcibiskupství na toto téma hovořil. Čeští a moravští biskupové přijali normu jeho Kongregace pro nauku víry se zadostiučiněním. Byla ale kolem ní i řada nejasností (srov. O. Liška, Církev v podzemí a společenství Koinotes, Brno 2001, zvl. kap. IV, 2. kniha byla napsána pod mým vedením). Některé nepříjemnosti jsme způsobili i my, biskupové, protože jsme tak důležitý dokument přijali z rukou tehdejšího nuncia bez hlavičky, bez data a podpisu atd. Bez diskuse jsme také přijali nunciovy směrnice, jak dokument prezentovat. A to vzbuzovalo nedůvěru podzemí.

S velkým množstvím kněží vysvěcených „v podzemí“ jsem mluvil osobně, takže jsem o této problematice s Tarcisiem Bertonem i kardinálem Ratzingerem mohl mnohokrát hovořit v Římě, vysvětlovat názory zdejšího podzemí a zprostředkovat také jejich požadavky atd. A dosáhl jsem toho, že k nám arcibiskup Bertone později přijel i osobně a s „podzemáky“ hovořil. Ale o napjatých vztazích nebylo ani slechu. Naopak jsem se pomocí konkrétních argumentů tehdy kardinála Ratzingera zastával v jeho diskusi na toto téma s jedním německým teologem. Někteří novináři by to byli tehdy chtěli postavit jako rozpory, ale nepodařilo se jim to. Pár „podzemáků“ mě naopak obviňovalo, že stojím příliš na vatikánské straně atd. Bohužel takové „překrouceniny“ nedávno znovu vytáhla ČTK, bez větší investigace, a tak se šíří opět nepravdy. Výše citovaná Liškova kniha, přeložená i do němčiny, dobře popisuje celou záležitost. Je někdy opravdu úsměvné, co si novináři jsou schopni navymýšlet ...

V těchto souvislostech se také opět vynořila a znovu vynořuje otázka mého odchodu do důchodu a další otázka mého nástupce. Kvůli všem těmto diskusím, které jsem ostatně v poslední době přiživil i sám některými svými výroky o tom, že musím znova podat demisi při skončení dvouletého prodloužení mého funkčního období, jsem celou věc znovu prostudoval z minulé korespondence mezi mnou a Římem a zvláště jsem zjišťoval, jaká byla praxe Vatikánu při podobných změnách třeba v sousedním Německu. Zmíněná veřejná diskuse mě k tomu pobídla ...

Abych reagoval na různé spekulace, chci prozradit, že v lednu roku 2007 jsem požádal kardinála Giovanniho Battistu Re, prefekta Kongregace pro biskupy, o koadjutora, tj. pomocného biskupa s nástupnickým právem. V únoru pak, po předchozím telefonickém rozhovoru, mi kardinál Re písemně odpověděl, že „Svatý otec má v úmyslu prodloužit Vaše pastýřské poslání v Praze o dva roky, tj. až do 77 let věku, jestliže Vám bude zdraví sloužit“. V dubnu 2007 jsem Svatému otci předložil písemně svou demisi, jak byla má povinnost. Když jsem se před svými 75. narozeninami v květnu téhož roku telefonicky sháněl po odpovědi na ni, připomněl mi kardinál Re své výše citované sdělení. Předchozí předložení demise platí, a tedy mám trpělivě čekat na oficiální vyřešení.

„Dva roky“ – to neznamená prodloužení od 17. května 2007 do téhož data roku 2009, ale dva roky lze chápat „do roku 2009“. Jestli to bude v květnu nebo v prosinci, to záleží na Svatém otci. Z běžné praxe v církvi vyplývá, že byla-li demise jednou podána, má se čekat na jednání a definitivní rozhodnutí, takže podání demise nemusím opakovat.

A ke spekulacím, kdo bude nástupcem, je nutné říci, že každá církevní provincie, u nás je to česká (pražská) a moravská (olomoucká), připravuje na svém zasedání jednou za pár roků seznam kandidátů biskupského svěcení. Má to být konsensuální seznam, ze kterého je možné podle potřeby vybírat kandidáty. Tento důvěrný dokument se pak odevzdá nunciovi, který ho předá vatikánské Kongregaci pro biskupy. Nuncius má při sestavování návrhů na konkrétní obsazování diecézí rozhodující odpovědnost: ze seznamů po „kanonickém procesu“, tj. po řadě konzultací s biskupy, kněžími i laiky o jednotlivých osobách, sestaví „ternu“, trojici kandidátů, kterou posílá Kongregaci pro biskupy, a ta při zasedání zvláštní komise biskupů, kteří tvoří „plénum kongregace“, pak vybere z oné „trojky“ jednoho biskupa, kterého zvlášť doporučí a předkládá Svatému otci. Papež může vybrat někoho z oné trojky, ale je svobodný zvolit i jinak. Vybraný kandidát je nejprve papežem dotázán, jestli by jmenování přijal, a pak je jmenování oznámeno. Takže si biskupové mezi sebou nerozdělují žádná místa, ani o ně nevedou „vnitřní boj“. Všechna personální jednání jsou vázána „papežským tajemstvím“ a za jeho prozrazení jsou přísné tresty.

Novináři však mají volný prostor pro spekulace, mohou diskutovat s různými „znalci“ poměrů, kteří mohou „tipovat“, odhadovat, ale skutečné rozhodování se děje ve výše uvedeném rámci. Tolik tedy k některým aspektům čilé diskuse, která se v poslední týdnech vedla ...

Kardinál Miloslav Vlk