Přesun na obsah

Evoluce - postoj církve k problému

28. 1. 2009

Vážení účastníci semináře, dámy a pánové, vzácní hosté,

Dovoluji si na závěr tohoto vašeho pracovního shromáždění pozdravit váš seminář s tím, že jsem se pro jiné pracovní zaneprázdnění nemohl zúčastnit větší části i pro mne zajímavého zasedání na téma „Evoluce (r)evoluce“, s podtitulem „Od Darwina k evolučním algoritmům“. Děkuji organizačnímu týmu za toto pozvání na váš interdisciplinární seminář. Vašeho pozvání si vážím i proto, že chcete, aby zde pro kompletnost pohledu zazněl i názor teologie. Hned na úvod chci konstatovat, že se touto oblastí teologie, respektive jejím oborem kosmologií, nijak speciálně nezabývám. Profesně jsem původně archivář. Pak jsem vystudoval teologii. Ve svém slově se budu snažit podat současný pohled učení církve, magisteria, na předmětné téma. Nebude to ani systematická, vyčerpávající přednáška, která by podala úplný přehled různých směrů pohledu, které se zvláště v poslední době, kdy se také v církvi živě diskutuje toto téma, rozvíjejí.

Musím předeslat, že ani v minulosti toto téma nebylo předmětem podrobnějšího studia oficiálního magisteria církve a v tomto oboru nebylo nic vyhlášeno třeba formou dogmatu jako závazné učení. Nedávno jsem se zúčastnil kolokvia pořádaného Českou křesťanskou akademií v Praze, kde vystupovali někteří specialisté zabývající se tímto tématem, jako Mgr. Marek Vácha z Ústavu lékařské etiky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, prof. Jan Bednář z Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze, prof. Jaroslav Flegr z Přírodovědecké fakulty téže univerzity aj. Na poli evropském vystupuje se svými pracemi zvláště vídeňský kardinál Christof Schönborn ve spolupráci s Papežskou akademií věd.

I dnes si člověk v širším rámci živého hledání odpovědí po smyslu života znovu intenzivně klade otázky typu „ odkud přicházíme?“ a „kam směřujeme?“. Otázky si kladou nejen filosofové, astronomové a přírodovědci, ale i neodborníci, prostí lidé. Narážím tu na skutečnost, že se před několika lety v Americe rozhořela debata o původu vesmíru, přírody, našeho světa. Kupodivu původ debaty byl ve střetu boje za lidská práva. Ve školách některých amerických států se původ světa učil podle teorie evoluce, podle Darwinovy evoluční teorie. Věřící část rodičů rozvinula kampaň za to, aby se jejich děti neučily jen jednostranně tuto teorii.

Úvodem k vlastnímu tématu chci pro souvislost předeslat – i když se vaše uvažování omezuje na období posledních 200 let – že lidé od starověku při pohledu na večerní nebe hledali odpověď na otázky po jeho vzniku. Nalézali různé odpovědi v mytologii a zvláště ve svých náboženstvích. Tak tomu bylo především v kulturní oblasti Mezopotámie, odkud pocházel (z oblasti Ur) i praotec židovského národa Abrahám. Součástí jeho primitivní víry, kterou si ze své původní vlasti přinesl, byla i víra v Boha a možná i nějaká stará tradice o stvoření světa. V židovstvu vyrostla tato tradice v silnou víru v Boha-Stvořitele. Tak také židé svého Boha-Jahve vždy uctívali. Jejich modlitby – žalmy – jsou takových oslovení Boha plné. V pozdější době byla tato stará tradice zformulována i písemně hned na první straně Bible, v knize Genesis. Tato zpráva z Bible se stala zvláště v posledních staletích velmi diskutovaným kontroverzním tématem. Tento pasus v Genezi je znám jako zpráva o stvoření světa v 6 dnech a na vrcholu šestidení stojí člověk, muž a žena, Adam a Eva. Židovská představa Boha-Stvořitele nebyla tehdy v žádném rozporu s představou okolních národů a jejich náboženství. Podobné pohledy měla i velká kultura řecká a římská. Bible Starého zákona se stala součástí Nového zákona a víra v Boha-Stvořitele patřila od počátku k vyznání víry mladé církve. Modlitba Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země byla součástí života křesťanů. Po staletí byla Bible jako kniha zjevení zdrojem historie i přírodovědy. Křesťané přijímali Boha jako původce světa i inspirátora knih Bible – čili jediného autora. V dobách ještě nerozvinuté vědy a hluboké víry bylo v našem kulturním prostředí biblické šestidení dlouhá staletí základním vysvětlením vzniku světa.

Se začínajícím intenzivním rozvojem vědy na počátku novověku se objevovala kolize vědy a víry, která vycházela z této biblické představy. Známé jsou kauzy Koperníka a Galileiho. Do té doby byla ve více méně jednotném ideovém prostoru církev ve všech těchto oblastech hlavní nespornou autoritou. V době osvícenství se zdálo, že začala doba pádu těchto názorů. Církev se svou vírou v této oblasti přestala být uznávanou autoritou. Na její místo nastupovala věda. Dovedla vše vysvětlit přirozeně. Velká víra ve vědu byla nadějí, že je to jen otázka času a dalšího rozvoje a vše bude vysvětleno. Biblisté si začali na druhé straně uvědomovat, že přírodovědecké názory v Bibli jsou poplatné době svého vzniku a že Bible podává statický, nehybný, tj. nevyvíjející se obraz světa. Krásně tuto „revoluci“ v mysli člověka na konci středověku popsal velký německý teolog Romano Guardini ve své knize Konec novověku jako přechod od statického chápání sebe i světa, vesmíru a života vůbec k dynamickému pohledu na svět, který se vyvíjí, mění. Na tomto vývoji biblisté pochopili, že Bible je především kniha přinášející pravdy o Bohu, a nikoliv přírodovědecké poznání v moderním slova smyslu.

Zároveň s rozvojem vědy se od počátku osvícenství rozvíjela i biblická věda. Původní názor na Bibli jako na knihu svatou, jejímž autorem je Bůh – a tedy knihu nedotknutelnou – se začal měnit. Církev v tomto smyslu o Bibli nikdy žádné dogma neformulovala. Biblisté začali poznávat, že Bible je také kniha lidská. Inspirace již nebyla chápána jako přímý „diktát“ Boží, ale spíše jako vnitřní inspirace svatopisce, který to, co touto cestou přijal, formuloval svým jazykem a ve své kultuře a byla mu ponechána určitá svoboda; čili spolupráce člověka, jeho vlohy, jeho kulturní prostředí byly vtaženy do hry zjevení. Duch Boží pouze střežil, aby svatopisec nenapsal nepravdu. To je smysl inspirace Bible a garance sdělení pravd o Bohu. Takže také kosmogonie byla podána kulturní formou své doby.

Jak se s tímto střetem vědy a Bible vyrovnával např. v 50. letech křesťan – student, který pochopitelně přijímal názory vědy, ale také měl svou pevnou víru v Bibli a její inspiraci, tzn. že Bible přináší zjevenou, inspirovanou pravdu? Především hlubším porozuměním Bibli: ve znění zprávy o stvoření v šesti dnech je užito slova "den", hebrejsky "iom". V semitských jazycích to slovo znamená nejen den, ale i neurčené období: 6 dní = 6 období! Z počátku nás utěšovalo, že v Bibli líčený postup vzniku světa, jak jednotlivé „dny“ šly za sebou, nebyl v podstatném rozporu s logikou vývoje, jak ho líčí věda. Teprve později se ukazovaly problémy.

Největším pokrokem v biblistice bylo rozpoznání literárních druhů v Bibli a jejich různý způsob vyjadřování pravdy: literární druhy sdělují pravdu každý svým způsobem. Třeba líčení Pavlových cest, popisy krajiny atd. Tuto pravdu nutno chápat doslova. Ale jsou tu i básně, např. žalmy nebo právě první kapitoly Geneze o stvoření světa. V nich byl rozpoznán hymnus na stvoření světa, a nikoliv přírodopisná pasáž. Refrény jako „... a nastal večer a nastalo ráno, den druhý ...“ a další na to poukazují. Tato báseň tedy „zjevuje“ pravdu svým stylem, nikoliv doslova, ale alegoricky, přeneseně. (Podobně jako Nerudovy Písně kosmické). Ale tady už dost povídání jen o Bibli ...

Teologie, i biblická věda, postupně pochopila na rychlém vývoji přírodních věd své hranice a začala se držet svého oboru. Přistupovala k Bibli jako ke knize Božího zjevení, která má v úmyslu přinášet poznání věcí náboženských, věcí víry, a nikoliv přírodovědeckých. Přírodním vědám však trvalo daleko déle, než pochopily, že i ony se musí držet své metody racionálního zkoumání hmotného světa a že jejich cílem není přinést odpovědi na otázky přesahující jejich kompetenci, např. otázky po původu světa, po jeho smyslu a cíli. Uprostřed tohoto vývoje stál Newton, který se nad vývojem světa zamýšlel, ale vždy ve svých úvahách „potřeboval“ Boha, zvláště v diskusi s Descartovým mechanickým pojímáním vývoje vesmíru. V popředí všech i pozdějších diskusí tu stála otázka, kterou přírodní vědy neřeší – totiž odpovědi na otázky odkud a kam. Biblisté se ve svých úvahách nad stránkami Geneze přidrželi smyslu a cíle Bible přinést náboženskou pravdu a z jejího básnického textu dovodili učení, že Bůh je stvořitelem světa, jak od začátku bez ohledu na stav vědy vždy církve věřily. Dovodili z toho, že Bůh je původcem skutečností anorganických i světa živého, organického, ale i stvořitelem člověka a původcem skutečností duchovních. Tváří v tvář vývoji vědy zcela jasně docházeli k závěru, že nám Bible zjevuje fakt stvoření, původu světa zásahem inteligentní bytosti, a poznávali, že v Bibli není žádné vysvětlení, jakou cestou ke vzniku všech těch skutečností došlo. V biblickém příkazu, který Bůh člověku dává: „naplňte zemi a podmaňte si ji“ chápou pokyn, aby člověk pěstoval vědu a těch věcí, které zjeveny nejsou, se dopídil vlastními schopnostmi, svým rozumem. S tímto pochopením se teologové obraceli k vědě a v ní hledali odpověď na onu otázku, „jak se stvoření uskutečnilo“.

Rozhodující na této cestě byla encyklika papeže Pia XII. z roku 1950. Nese název „Humani generis“ a je citována v dokumentech II. vatikánského koncilu i v učení pozdějších papežů. V encyklice se říká mj., že samotný princip evoluce není v rozporu s katolickým učením. A papež označuje evoluční teorii jako legitimní předmět studia podle dnešního stavu přírodních věd i teologie. To byl silný impuls pro tehdejší teology, jako např. známého teologa jezuitu Karla Rahnera, který navrhl systematicko-dogmatickou teorii „hominizace“, nebo vize jiného jezuity, známého antropologa Teilharda de Chardin. Také papežové po koncilu se k tomuto tématu vraceli, např. Jan Pavel II. pronesl v roce 1996 ve svém projevu k členům Papežské akademie pro vědu zásadní projev na toto téma, ve kterém řekl: „Místo jedné evoluční teorie bychom měli mluvit o několika evolučních teoriích. Tato pluralita na jedné straně souvisí s různými výklady mechanismů evoluce, na druhé straně s různými filosofiemi, na nichž se zakládá. Tak existuje interpretce materialistická, spiritualistická a další ...“ A dále: „Ty evoluční teorie, které podle filosofií, jimiž se inspirují, učí, že duch se vynořuje ze sil živé hmoty nebo že je pouhým epifenoménem hmoty, nejsou slučitelné s pravdou týkající se člověka ...“ V současné době se k tomto tématu i v církvi rozvíjejí různé způsoby výkladu.

Vlivem fundamentalistických proudů se vyvinuly různé směry kreacionismu. Kreacionisté jsou zpravidla příslušníky protestantských denominací, ale je mezi nimi i řada katolíků, a to jak v Evropě, tak především ve Spojených státech, kde je tento směr nejsilnější. Není to jednotný směr, lze jej rozdělit aspoň do dvou kategorií. Ortodoxní kreacionisté soudí, že Země je velmi mladá, byla stvořena v šesti dnech, člověk spolu s ostatními organismy byl přímo a v současné podobě stvořen Bohem a Geneze je více méně popisem událostí, deníkovým záznamem o tom, co se stalo. Umírnění kreacionisté připouštějí určité náznaky evoluce. S těmito názorovými proudy se oficiální učení církve neztotožňuje.

Oficiální učení církve odmítá také hrubý darwinismus. V Darwinově díle odlišuje Darwina jako ideologa s jistým světovým názorem a Darwina jako vědce, který vypracoval teorii o původu druhů. Darwin jako ideolog pomohl Marxovu materialismu. Marx byl Darwinem nadšen. A co je nejhorší, jeho teorie aplikoval i na sféru společenskou, která ostatně v minulém století vydala určité svědectví o nekompatibilnosti takové aplikace se životem. U vývojové teorie v darwinistické nebo marxistické podobě je pro nás zásadně neakceptovatelné materialistické vysvětlení vývoje jako způsobu vzniku světa silami hmoty a z ničeho bez dostatečného důvodu.

Evoluční teorie prostě neřeší začátek. Jistě, velký třesk, ale jak se tu vzalo to, co třesklo? Zásadní otázkou je první příčina. Ani žádný křesťan nemá tak velkou víru, aby uvěřil v ten zázrak „ono samo“ a dále v druhý zázrak: v účelné, samovolné smysluplné směřování k určitému budoucímu cíli, chybí-li komplexní harmonický program vývoje. A pak je zde důležitá otázka dostatečné účinné příčiny vývojových změn, zvláště přechodu anorganického k organickému, živému. A především přechod od živého, smysly nadaného tvora k bytosti rozumové, inteligentní, která je tak komplexní a komplikovaná, bez vnější příčiny je pro nás takový přechod nemyslitelný. Jak dlouhá by musela být doba takového vývoje, aby se to vše mohlo stát postupně, náhodou? Statisticky z hlediska pravděpodobnosti to není absolutně možné. Takže učení víry nemá jiného vysvětlení vzniku z ničeho než přijmout inteligentního Stvořitele, který uvedl do existence první hmotu nadanou vnitřní energií vývoje a programem směřování, který dal všemu tak obdivuhodný řád. Tato představa je Boha důstojnější, je velkolepější než přímé časté zasahování Boha na každém kroku vývoje. Od toho bodu nula, od bodu takovéhoto stvoření, s takovou „výbavou“ se pak svět mohl vyvíjet kupředu. Také moment přechodu od anorganického k živému potřebuje nějakou dostatečnou příčinu, která není v anorganické hmotě obsažena. Ani nemluvě o vzniku inteligentní, oduševnělé, svobodné bytosti. Darwinův způsob vyjadřování „příroda směřuje“, „příroda se snaží“ pokládáme za naprosto nevědecký.

A také lidé mají ve svém nitru určité zákonitosti, které si sami nedali. „... mravní zákon ve mně,“ zvolá německý filosof. S těmito zákonitostmi v nitru pak člověk vytváří společnost, vzájemné vztahy. Také společnost podléhá vývoji v nejrůznějších směrech a oblastech, jak o tom mluví např. konstituce II. vatikánského koncilu O církvi v moderním světě. Jen takovýto původ člověka dává všem lidem stejnou důstojnost a rovnost. A vůči autoritě Stvořitele má člověk, který je ve výše uvedeném smyslu součástí přírody, ale s velkým hodnotovým vkladem ve svém nitru, velkou z odpovědnost za svět i za společnost.

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka