Přesun na obsah

Proces, který se vleče

13. 1. 2009

Přestože jsou dnes média plná jiných témat, mihne se jimi znovu občas slovo „katedrála“. „Věčný proces“ se táhne už skoro 20 let. Ministr spravedlnosti se v tyto dny blíže věnuje práci soudů, všímá si zvláště těch procesů, které se vlečou. Tady je, pane ministře, jeden klasický.

Když se mluví z širšího hlediska o našem soudnictví, často se upozorňuje na to, kolik je v justici bývalých komunistických soudců (např. u Vrchního soudu to bylo 65 %). Bylo by zajímavé si všimnout, jaké kauzy v minulosti ti dnešní komunističtí soudci v naší justici tehdy soudili. Materiály jsou k tomu v našich archivech.

Tiskem proběhla zpráva, že svatovítská kapitula vznesla námitku proti podjatosti soudruha JUDr. Františka Ištvánka u Nejvyššího soudu, který v komunistické minulosti školil režimní soudce. Svých zkušeností využívá i dnes, když znovu v předloňském roce vedl seminář pro okresní soudce. O námitce z předpojatosti rozhodl soud pod vedením jeho soudružského kolegy Jiřího Pácala, který byl také v minulosti komunistickým soudcem. Nedávno musel Ústavní soud opravit jeho rozhodnutí v kauze „disidenta“ Šimsy. Ústavní soud ústy svého mluvčího řekl, že výrok Nejvyššího soudu, pod jehož rozsudkem byl podepsán právě Pácal, „porušil ústavně zaručená práva stěžovatele na spravedlivý proces“.

Nyní soud rozhodl o nepředpojatosti soudruha Ištvánka podle jeho vlastních vzpomínek. Doufejme jen, že panu doktorovi dobře slouží paměť. Věci nepříjemné a nepříznivé člověk rád z paměti vytěsňuje, takže si pak dobře nevzpomíná. V takovém případě mohou posloužit dokumenty ...

O katedrálu se také znovu otřel i pan dr. Mahler, který se v nedávné minulosti angažoval v této kauze i literárně. Historici jeho aktivity kritizovali a objevili v jeho tvrzeních mnoho chyb a omylů. Nedávno si v magazínu Práva dovolil zase jedno „zajímavé“ historické „ex tempore“. Řekl, že prý zákon z roku 1954 „bral pouze na vědomí, co tady už dávno existovalo od roku 1918: že areál Hradu je vlastnictvím čs. lidu. Pokud by se na tom zákonu mělo něco měnit, tak to musí udělat parlament, vláda, prezident, to nepřísluší žádnému soudu, soud je od toho, aby dohlížel na dodržování zákonů. Všechny ty další tahanice jsou trapné. Včetně toho, že kardinál Vlk vyhrožuje štrasburským soudem“. Jistě, v duchu ideologické tradice Práva a svých mládežnických zkušeností z 50. let může říkat leccos. Když však mluví o vlastnictví katedrály od roku 1918, tak se poněkud mýlí.

Naráží zřejmě na mezistátní narovnání mezi Rakouskem, resp. habsburskou monarchií a Československem, kdy mezistátní smlouvou byl československému státu vrácen Pražský hrad. Bohužel pan Mahler neví, že v uvedené smlouvě nám sice byl vrácen Hrad, ale o katedrále tam není ani zmínka, protože Habsburkové katedrálu nevlastnili, a proto ji také nemohli vrátit. I za Rakouska ji vlastnila církev. Pan Mahler má v hlavě frazeologii z minulého režimu. Jeho slova ho prozrazují. Prý Hrad byl vlastnictvím „československého lidu“. Tady přenáší na počátek naší první republiky komunistickou frazeologii z 50. let.

Dále je poněkud zarážející i jeho konkrétní neznalost věci, o které hovoří, totiž zákona č. 2/1954 Sb. z 20. ledna 1954 „o státním plánu rozvoje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954“. Neví totiž, že se tam slovo „katedrála“ vůbec neobjevilo. A ještě dále: neví, že neexistuje z 50. let žádný jiný zákon, který by katedrálu znárodnil. Takže není třeba „změna zákona“, ale pouze soudně rozhodnout, že zápis katedrály do pozemkových knih v 50. letech byl porušením i tehdejších komunistických zákonů. To není žádný restituční proces, ale záležitost řádného demokratického soudu, který určí, kde je právo. A to nemůže udělat žádný parlament ani vláda, jak pan Mahler tvrdí.

Kauzu katedrály má dnes u Nejvyššího soudu v rukou komunistický soudce soudruh Ištvánek. Soud se táhne už skoro 20 let, takže jít v takové situaci do Štrasburku, není tak úplně od věci.

O kauze „katedrála“ hlásají určité bludy i někteří novináři. Tak např. J. Tomandl napsal 9. ledna pro ČTK o dr. Ištvánkovi a katedrále a říká, že Nejvyšší soud „opřel svůj postoj o vládní nařízení z r. 1954, podle kterého chrám náleží všemu československému lidu“. Pan Tomandl neví, že v citovaném zákoně vůbec nejde o katedrálu, ale o hospodářský plán a jeho plnění. A pak v závěru uvádí další omyl: „Katedrála po staletí sloužila nejen k nejdůležitějším náboženským obřadům, ale také jako významné politické centrum. Byli v ní například korunováni čeští králové“.

Byl bych rád, kdyby si konečně novináři uvědomili, že korunování krále byl církevní obřad, kterým církev sloužila králům, protože jim „zajišťovala“ korunování, které nikdo jiný než biskup nemohl vykonat. Ten vsazoval císaři či králi korunu na hlavu. Tak se stal králem „z Boží milosti“. Svatováclavská koruna byla podle vůle Karla IV. v opatrování svatovítské kapituly. Ta ji za určitý poplatek císaři či králi k takovým slavnostním okamžikům „propůjčovala“. K tomu Karel IV. pro církev, respektive pro sebe, katedrálu postavil!

Novináři se příliš dívají dnešníma očima a nechápou historický význam církve pro kulturu a pro politiku. Doporučoval bych všimnout si na mých stránkách starších článků, např. článku „Pohádka o znárodněné katedrále“ z 22. srpna 2003 (který 26. 8. 2003 vyšel také v MFDnes), nebo vzít do rukou důležitou knihu prof. Zdeňky Hledíkové „Arnošt z Pardubic“, kde jsou tyto věci přesně a z hlediska dané doby popsány.

Je však také pravda, že mnoho novinářů píše o těchto tématech velmi zasvěceně a pravdivě. Díky jim za to ...

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka