Přesun na obsah

Adventní zamyšlení v parlamentu

4. 12. 2008

Vážení páni poslanci,

rád jsem přijal pozvání pořadatelů na tuto už tradiční adventní parlamentní snídani. Za pozvání děkuji.

Rád se s vámi chviličku zastavím v této požehnané chvíli adventu, který přímo zve k zamyšlení, meditaci, ke chviličce soustředění a uvolnění. V adventu, v tento zimní čas, se brzy zešeřívá a máme delší večery … Ze svého dětství si vzpomínám, že k adventní době patřívala u nás ještě bílá sněhová pokrývka s ranními roráty, a pro nás děti – těšení se na Vánoce, na Ježíška, na stromeček. Už sama vzpomínka vyvolává pocit pohody a klidu. Ale zpět od dnes už virtuálního světa vzpomínek na minulost do naší současné reality, která má k té minulé době už někdy dosti daleko. Nelze utíkat z reality života a žít z hezkých vzpomínek. Na druhé straně všichni cítíme, že náš současný životní styl a kultura života při takové hektice a stresu je mnohdy málo únosný a vytváří spíše nespokojenost, neklid, pesimismus. Značné tempo života je doprovázeno hlukem. Známý františkánský teolog P. J. E. Urban v 60. létech minulého století říkával: „V hluku života se do našeho nitra vtisknou myšlenky, které bychom v tichu a klidu nikdy nepřijali …“ A připojoval: „V tichu mluví Bůh.“

Zkusme se osvobodit od zajetí a sevření, vystupme z atmosféry tempa a stresu. Osvobození působí léčivě na tělo i na duši. To, co říkám, není nějaká teorie, ani můj objev, ale dnes už široce uplatňovaná praxe: lidé z oblasti byznysu, špičkoví manažeři, lidé z vysoké politiky a vůbec ti, kdo silně trpí stresující hektikou a napětím, odcházejí na pár dní či na týden nebo dva do nějakého kláštera, většinou kontemplativního. Vystupují ze svého stylu života a připojují se svobodně, podle vlastního uvážení, k dennímu rytmu života mnichů. Modlí se či zpívají s nimi žalmy, účastní se meditací, ponořují se s nimi do mlčení, přijímají obyčejnou mnišskou stravu, chodí na procházky. Silná poptávka tohoto druhu vede velkou řadu klášterů ve světě k tomu, že se orientují na poskytování takového klidného meditačního prostředí. Obě skupiny jdou spolu nezávisle po cestě mnišského života, aniž by tito duchovní hledači měli pocit jakékoliv indoktrinace. Nemám sice celosvětovou statistiku, ale v sousedním Německu je asi 200 takových klášterů a loni jimi prošly desítky tisíc osob. I u nás máme takové kláštery – trapistický v Novém Dvoře u Toužimi a karmelitánský klášter v Kostelním Vydří u Dačic. V loňském roce jimi prošla asi stovka lidí. (Omlouvám se, že jsem se o tom tolik rozhovořil.)

Možná, že mnozí z vás máte stejné pocity a cítíte velký tlak své osobní nebo i naší společensko-politické situace. Nepropaguji kláštery, ale mluvím o době adventní, která nás všechny zve do ticha, k soustředění, vyprázdnění a očištění, k určité duchovní a duševní hygieně. Vedle stresu a hektiky jde o to, že člověk má ve svém nitru plno haraburdí, plno negace a možná i nenávist. Nitro takto znečištěné není schopno naslouchat dobře událostem ani druhým lidem, není schopno dobře vidět a správně usuzovat, má tendenci vidět jednobarevně i černě a negativně. Skutečnost ale není jen taková. Italové mají jedno úsloví: „vedere il positivo“, dívat se na to pozitivní, vidět především to pozitivní. Tedy advent zve ke ztišení ...

Když se člověk ztiší, soustředí, má okolo sebe a v sobě ticho - to ticho nám umožňuje sestoupit k sobě, setkat se sám se sebou, naslouchat sám sobě v tichu srdce. Někdy se lidé bojí takového ticha a vytvářejí si kolem sebe stále hluk. V hloubkách ticha je naopak možné se osvobozovat od sebe, od vlastní sebestřednosti a narcismu. A v tomto tichu je možné slyšet i Boží promlouvání k nám. Tedy ztišení a naslouchání.

Velkým adventním tématem je při liturgii čtení ze starozákonních proroctví, zvláště z Izaiáše ze 7. století před Kristem. Hlavním obsahem jsou předpovědi o příchodu Mesiáše, Krista, Božího Syna. Předpovědi času, kdy Bůh sám přijde, stane se člověkem. Ta čtení jsou přípravou na Vánoce, kdy z Písma čteme pasáže, které popisují, jak se proroctví naplnila, jak přišel Mesiáš. A tu událost oslavujeme. Ta je pak zdrojem vánoční radosti a všeho, čím jsou svátky obklopeny. Tyto adventní a vánoční skutečnosti, které Bůh po staletí předem předpovídal a pak s naprostou jistotou naplnil – to je zdroj nejen radosti a naděje, ale i jistoty, že Boží slovo platí, že se lze o ně opřít. Advent – naslouchání Božímu slovu. Adventní radostná zvěst spočívá v tom, že Bůh zná člověka, jeho osudy, jeho kroky, že je vůči člověku otevřený. Ježíš připomněl, že člověk jako tvor je Bohu podobný a má ve svých genech také zásadní otevřenost pro druhé. Žít tuto otevřenost v praxi ve svém životě - to je poselství a výzva adventu. Je-li tomu tak, pak člověk může dosáhnout své identity, dosáhnout svého vrcholu, plného úspěchu, rozvinutí svých sil jen v dialogu, v komunikaci s druhým člověkem.

Mám často silný pocit, že v tento fakt prostě nevěříme, že pro nás (alespoň v praxi) nic neznamená, že s ním vůbec nepočítáme, že ho nerealizujeme, protože nám v tom brání silný individualismus, opření se jen a jen o sebe a své schopnosti. Často je patrné, že člověk je narcis, sobec. Já, já, já … A proto nedochází plného solidního úspěchu. V adventním ztišení bychom k takovému poznání asi došli. Snad bychom v tom ztišení pochopili, že tady jsou kořeny všech možných neúspěchů, kořeny rozpadlých společenství, rozpadlých stran, rozpadlých programů. Sobectvím pokřivené, deformované osobnosti, neschopné dialogu a společného hledání pravdy, to jsou kořeny neúspěchů v politice. O tom k nám mluví advent.

Ve svém dopise do Filip v Řecku píše sv. Pavel k této naší adventní tématice výzvu: to smýšlení v sobě mějte, které bylo v Kristu Ježíši. On, ač Boží syn, … zřekl se sám sebe a stal se jedním z nás … On se vyprázdnil, byl prázdný, aby do sebe přijal člověka … My musíme v dialogu s druhým zaujmout tento adventní postoj: umět před druhým mlčet – alespoň v malé skupině – aby druhý mohl mluvit, abychom mohli pochopit, co on vlastně myslí. Když leckdy v televizních šotech pozoruji jednání v parlamentě, mohlo by se zdát, že takové zásady jsou zde absolutně nemožné. Zde se „bojuje“, a je třeba hned a tvrdě odpovídat druhému. Ale když člověk praktikuje takovýto dialog a naslouchání ve dvou či v menší skupině, má potom v duši světlo pro takové „boje“.

Adventní staletá, tisíciletá proroctví jsou znamením, že ta událost, která byla tak dlouho připravována,  se ve svém naplnění stala přelomovou událostí dějin, že otevřela novou epochu a přinesla zcela novou kulturu života, mezilidských vztahů, epochu, která je trvale platná, před dvěma tisíci léty jako dnes, přinesla zásady, které nestárnou. Bůh je původcem přírodních zákonů a také těchto zákonů mezilidských vztahů. A jako je neradno pokoušet se porušovat zákony přírodní, stejně se musí projevit i porušování Kristem přinesených zásad. Není to kazatelská moralistická fráze. Základní výpověď evangelia v adventě o Bohu je, že Bůh je láska a sám člověku přinesl do jeho života lásku, aby na jejím základě budoval svůj život. V dravém tempu života my v lásku nevěříme, myslíme si, že její uplatnění není možné. Když člověk toto radostné poselství adventu prostě radikálně odmítl a v minulém století postavil své systémy na opačném principu, na nenávisti, třídní, či rasové, nemohlo tomu být ani jinak, než že se oba systémy před celým světem obrovským způsobem zhroutily a ještě dnes jsme toho my svědky … Dnes, při adventním zamyšlení, se nám naléhavě vynořují dvě otázky: jak jsme se z těchto znamení poučili a na jakých hodnotových základech jsme začali budovat novou dobu?

Při analýzách stavu různých oblastí naší společnosti po dvaceti letech, bychom neměli vynechat tyto zkušenosti. Tyto zásady platí jak pro mezilidské vztahy, tak pro vztahy mezi národy. A naše dnešní Evropa na nich byla křesťanskými otci – zakladateli postavena.

Rád bych svěřil tuto meditaci vašim chvílím ticha, které vám pro vaše adventní sváteční chvíle doporučuji …

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka