Přesun na obsah

Restituce?

9. 6. 2008

Pozorujeme-li způsob argumentace odpůrců majetkového narovnání státu s církvemi, můžeme vidět, že svým odporem vlastně schvalují totalitní, protiprávní postupy komunistů a určitým způsobem tyto postupy navíc zakrývají. Ti, kdo odmítají vyrovnání s církvemi, vydatně používají populistické, povrchní a nepravdivé argumenty a daří se jim prosazovat své sobecké zájmy a léčit svou politickou frustraci na úkor prospěchu společnosti. Je očividné, že se tak dostávají do situace, v níž se ve svých postojích fakticky ztotožňují s komunisty, kteří zničili cit a vědomí pro právo a spravedlnost a kteří ani dnes pochopitelně nechtějí, aby došlo k revizi jejich ideologie, a smějí se naší stále ještě kulhající demokracii. Odpůrci spravedlivého řešení s tímto dědictvím v hlavě i v srdci myslí a jednají.

Nastupující generaci, která totalitu nezažila na vlastní kůži a není proto schopna ji vždy zcela pochopit, je třeba trpělivě vysvětlovat, v čem jsou argumenty těch, kdo se staví po bok komunistů, nepravdivé. Matoucím například je, mluví-li se bez bližšího rozlišování o církvích, jako by bylo možné vše házet do jednoho pytle. Slovo církev zahrnuje rozmanitou oblast nejrůznějších subjektů práva, které nelze ztotožňovat. Ani o katolické církvi nelze v této souvislosti mluvit souhrnně tímto termínem. Vedle České biskupské konference, jež je jakýmsi souborem diecézí, které jsou samostatnými nezávislými subjekty a nejsou přísně právně vzato podřízeny biskupské konferenci jako zastřešující organizaci, jsou zde církevní řády a kongregace, které mají různorodou strukturu a především ani ony nejsou biskupské konferenci a biskupstvím podřízené. Normy o vzájemných vztazích, které jistě existují, tuto skutečnost nijak nemění. Dále je třeba jasně vidět, že jsou zde „církve a náboženské společnosti“, jak je pojmenovává naše právo, tj. ostatní křesťanské církve sdružené do ekumenické rady církví.

Je potřeba také objasnit, proč se stále mluví o „církevních restitucích“, když o žádné restituce nejde. Jsou to zvláště odpůrci nápravy křivd, kdo systematicky používají tohoto termínu a spoléhají na to, že se média nebudou pouštět do komplikovaných výkladů skutečnosti. Zákon, jak jsem již na svých stránkách psal, se však nejen jinak jmenuje, ale také o něčem jiném pojednává. Je to zákon o nápravě majetkových křivd a narovnání vztahu mezi státem a církvemi. Diecéze jako součást katolické církve nechávají v rukou státu svůj majetek. Mluví se nekompetentně o aplikaci dřívějších restitučních zákonů na dnešní proces majetkového narovnání. Zamlčuje se však, co vše by se muselo do takové restituce započítat. V případě církví se o žádné restituce nikdy nejednalo. „Restituční zákony ve prospěch církví, obdobné zákonům přijatým po roce 1989 ve prospěch fysických a vybraných právnických osob, přijaty nebyly!“(Antonín Hrdina, Vztahy státu a církve v České republice v letech 1990-9). Jen některé největší křivdy byly napraveny a dříve zakázaným řádům bylo umožněno mít střechu nad hlavou. Byly vráceny holé, většinou poničené kláštery výčtovými zákony z r. 1990 a 1991.

V našem veřejném prostoru se bohužel nedaří skutečnému dialogu. Povrchní slogany a nesolidní argumentace vše házejí do jednoho pytle, čímž vznikají zmatky, v nichž se dobře daří polopravdám. A paměť, jak je vidět, je moc krátká na to, aby jim vzdorovala. Toho někteří politici využívají. Bude-li ona navrhovaná speciální parlamentní komise skutečně zkoumat navrhovaný zákon, kdo to v parlamentu připomene...?

Kardinál Miloslav Vlk


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka