Katedrála patří národu, to my přece víme

Snad žádný zákon nebyl tolik zpochybňován, problematizován a hlavně zneužíván k různým jiným zájmům jako zákon o majetkovém narovnání s církvemi. Církve jsou při tom medializovány spíše negativně. Jak se zdá, staly se více než jindy rukojmími politiků, kteří na nich chtějí získávat volební body.

Tento zákon je určitě vnitřním problémem vládní koalice, někdy však i lidské malosti a snahy využít vše ve svůj prospěch.

Při jednání obou komisí, které zákon připravovaly byl obecný konsensus, jak dojít k hodnotě majetkového odškodnění. Neměl jsem pocit, že nějaká strana z toho chtěla profitovat. Církve byly maximálně vstřícné, aby se dosáhlo dlouho očekávaného narovnání, se kterým si stát a vlády nevěděly rady. Není to normální výčtový restituční zákon, poněvadž se diecézím „nerestituuje“. Ony se naopak majetku vzdávají. Je to zákon o majetkovém narovnání. A tak nebyly využity některé dřívější normy.

Církve mohly do základu hodnocení a výpočtů položit řadu dalších skutečností, například to, že komunistický režim zrušil zákonem 318/49 Sb, který tehdy vymezoval postavení církví ve státě, takzvané patronáty a převedl jejich práva a povinnosti na sebe, ale povinnosti neplnil. Patroni opravovali zdarma kostely a památky. To pro církve představovalo miliardové částky, ale církve je na váhu nehodily. Stejně tak ušlý zisk z majetku, který stát dlouhá léta držel ve svých rukou a církvi dával drobty ve formě platů kněží. Církve nemluvily o znehodnoceném majetku, zvláště kulturního dědictví, na němž stát zanechal miliardový vnitřní dluh. Církve se církve vzdaly majetků, které stát znárodnil a dal do rukou obcí. Takových položek, kterých se církve vzdaly, je ještě celá řada. Církve byly vstřícné a ani v nejmenším není důvod je podezírat, že se chtěly na úkor státu obohatit. Naopak, církve a diecéze se musí mezi sebou solidárně radit, jak podle společných potřeb případné peníze mezi sebe rozdělit, „nezkonzumovat“ je, ale hledat, jak s nim naložit.

Diecéze si musí vytvořit nový ekonomický základ své existence a služby veřejnosti. Církve totiž chtějí být člověku blízko v jeho problémech sociálních i duchovních, ale tímto zákonem se de facto vzdávají svých dosavadních zdrojů. Je trapné se v této věci dohadovat o nějakých desítkách tisíc nebo podezřívat církve z hrabivosti a byznysu. Tyto peníze zůstanou do značné části pro službu veřejnosti.

Zákon o majetkovém narovnání není výčtový zákon, takže jsme neměli původně v úmyslu nic takto vypočítávat, kdybychom k tomu nebyli vyprovokováni. Jen doufám, že by bylo omylem si myslet, že ti, kteří něco namítají proti způsobu výpočtu základní částky, mají nějaký tajný úmysl. Třeba aby se ta částka příslušně navýšila...

A také je zde záležitost katedrály. Diskuse kolem ní je velkým nedorozuměním. Katedrála je národním a státním symbolem. Patří na přední místo kulturního dědictví našeho národa více než všechny ostatní památky, památné budovy jinde po vlastech českých. I když sama o sobě není sídlem hlavy státu, tento symbol, smysl a roli katedrály všichni uznávají. Ona patří do kulturního pokladu národa. Nikdo z nás nechce ani na chvíli státu tento symbol upírat! Jsou tu pohřbeni panovníci, císařové a králové, jsou tu uloženy korunovační klenoty. Každý Čech to tak vnímá. Náš více či méně nevěřící národ má chrám jako své centrum a symbol státnosti. My věřící máme radost, že právě chrám stojí jako symbol uprostřed presidentského sídla. Že je spojujícím článkem národa, že zde spočívající svatý Václav, světec a hlavní patron země české, je symbolickým věčným panovníkem, že sem lidé putují a jeho památka je národním svátkem. To je nám všem společné podobně jako klenoty. Jen mne překvapuje, že si politici a právníci tuto velkou symbolickou hodnotu pletou s právem vlastnickým. To je také značnou hodnotou (alespoň doufám) našeho národa, která však nikterak neohrožuje zmíéněnou symbolickou hodnotu chrámu. O právním postavením a symbolickém významu katedrály stejně jako o jejím vlastnictví lze dále jednat a dát jim jejich místo. Tedy pokud jsme si takto správně seřadili a definovali tyto dvě důležité hodnoty.

Kardinál Miloslav Vlk