K novele církevního zákona

V mediálních diskusích o rozhodnutí Ústavního soudu o novele zákona o církvích z r. 2005 jsou tradovány překvapivé zmatky a nejasnosti. Jednak novináři tvrdí (zvláště Právo), že církve se chtějí vymykat z právního řádu a jsou proti tomu, aby ministerstvo kultury vedlo evidenci církevních subjektů, které zřizují. To není pravda. Stačí nahlédnout do redakčních archivů a najít si diskuse kolem přijetí nového zákona v r. 2002. Dnešní autoři by zjistili, že církve nikdy nebyly zásadně proti evidenci. Tak je to v našem právním řádu. Každá instituce je nějak evidovaná buď u ministerstva vnitra (různé společenské a politické instituce) nebo u obchodního rejstříku (podnikatelské instituce apod.) a církevní instituce u ministerstva kultury. Nedovedu odhadnout, jestli je to jen hrubá neznalost nebo zlá vůle, aby církve byly očerňovány.

Problém je v něčem jiném. Proto je nutné, aby s tím byli seznámeni novináři i veřejnost. V této diskusi je třeba rozlišovat dva podstatně odlišné pojmy: registrace a evidence. Podle našeho právního řádu musí být každá vznikající církev registrována, totiž projít procesem zkoumání, jestli v jejím učení není něco, co by bylo jakkoliv v rozporu s naším právním řádem. V pozitivním případě ji ministerstvo zaregistruje a dá povolení k její existenci. To není v rozporu se svobodou. Stát se musí chránit. Na tyto zaregistrované církve se vztahuje v Listině základních práv a svobod, která je součástí naší ústavy, čl. 16, 2, kde se říká, že stát je nekonfesní a církve jsou na státu nezávislé a stručně řečeno, řídí se vlastními směrnicemi. To je základní ustanovení pro náboženskou svobodu církví. Církve tedy mohou bez reglementování normálního demokratického státu (nikoliv však totalitního) svobodně v tomto rámci působit. Zmíněné směrnice pak ministerstvo kultury ještě potvrzuje v tzv. „základním zákoně“, kde jsou tyto normy konkrétně uvedeny. Pro římskokatolickou církev je tu jmenován Kodex kanonického práva. Jestliže tedy katolická církev zakládá své subjekty podle této své normy a dává jim subjektivitu, pak je to zcela v souladu s ústavou i se základním zákonem, potvrzeným ministerstvem kultury. Ten kdo tvrdí, že církev staví svůj kodex nad náš právní řád, postrádá buď základní znalosti o tématu, o němž píše, nebo – a to je spíše (zvláště v deníku Právo) zlá vůle a snaha očerňovat církev (v podstatě tak, jak tomu bylo za totalitního režimu).

Nový zákon o církvích (3/2002 Sb.) však zaváděl omezení náboženské svobody tím, že každá církevní instituce, kterou si církve podle svých norem ve smyslu ústavy svobodně zřizovaly, měla být ještě předem ministerstvem schválená: zavedení omezujícího registračního principu na vnitřní činnost církve. Tedy nový zákon  zaváděl kontrolu církve a omezoval její svobodu.

Ještě před schválením nového zákon koncem r. 2001 byla celá řada dlouhých diskusí právě na toto téma, kterých se zúčastnil také dnešní předseda Ústavního soudu dr. Rychetský, tehdy jako místopředseda vlády a předseda její legislativní rady, tzn. jako člen exekutivy. On byl právě tvůrcem a zastáncem tohoto omezujícího principu v duchu totalitního státu, v němž byl soudcem a tři roky také členem KSČ. Sám jsem se účastnil těchto diskusí a vzpomínám na jeho právní „trik“, který vymyslel: ministerstvo kultury bude předem schvalovat vznik těchto církevních subjektů, ale (aby nám „vyšel vstříc“) bude je evidovat s antidatací k termínu, k němuž je církve založily (princip retroaktivity). Skrytá totalita! Církve ovšem tento trik odmítly. Je to i písemně doložitelné z korespondence, která se o tom tehdy vedla. V těchto diskusích bylo nakonec dohodnuto, že se náš právní zástupce účastní zasedání legislativní rady vlády, jejímž předsedou Rychetský byl. Naše zástupkyně dr. Kallistová se z jednání vrátila velmi spokojena, poněvadž bylo nakonec dohodnuto, že se onen protiústavní prvek předběžného schvalování našich institucí ministerstvem vypustí. Ale bohužel legislativní rada vlády a pan místopředseda s námi jednal nefér a slíbené změny do návrhu nevtělil. A tak jsme byli podvedeni. Parlamentem tak byl schválen a prezidentem podepsán nový zákon s protiústavními prvky. Po podání stížnosti skupinou senátorů pak tehdejší Ústavní soud tyto protiústavní paragrafy zrušil a podal výklad o náboženské svobodě. Tehdejší návrhy dr. Rychetského tedy neuspěly. Ale ministerstvo kultury, které tento verdikt Ústavního soudu nepřijalo (nechápu, že taková věc může být v právním státe trpěna), připravilo novelizaci zákona a zavedlo do ní znovu ony protiústavní prvky. Současný Ústavní soud pod vedením dr. Rychetského a za součinnosti dr. Kůrky, který byl jako soudce-zpravodaj (za komunismu byl také soudcem), konečně někdejší ideu, kterou s funkce exekutivy nedokázal realizovat, nyní jako předseda Ústavního soudu dotáhl do konce. stížnost senátorů byla odmítnuta. Portiústavní novela zůstala v platnosti.

Zdá se mi, že celý tento dlouhý proces vypovídá o našem soudnictví a o naší demokracii. Vnucuje se myšlenka, jestli není na čase začít uvažovat opět o nějaké „Chartě“…

kardinál Miloslav Vlk