Přesun na obsah

Vzpomínka na všechny věrné zemřelé

2. 11. 2007

PŘIVÍTÁNÍ

Bratři a sestry, vážení přátelé, milí televizní diváci, vítám vás na pražském Slavíně, kde jsme se v tento pokojný podvečer památky všech zemřelých shromáždili, abychom zde uprostřed slavného hřbitova našeho národa vzpomněli v modlitbě na své drahé, kteří odešli do nového života, abychom si připomněli všechny, kdo zahynuli při přírodních katastrofách, při agresi lidské nenávisti i v četných válečných konfliktech a v tolika nehodách na silnicích... Touto bohoslužbou chceme také projevit svou úctu k památce zemřelých, svou vděčnost za to, co pro nás ve svém životě znamenali, a konečně položit kytičku modliteb a žehnání na jejich hroby zde a symbolicky i všude kde odpočívají...

Naše společná bohoslužba slova se bude skládat ze čtení z knihy Písma - přečteme si úryvek z Pavlova listu soluňským křesťanům v tehdejším Řecku, ve kterém všem svým posluchačům Pavel mluví o naději. V žalmové odpovědi na čtený úryvek se připojíme k naléhavé prosbě žalmisty o boží vyslyšení. Úryvek z evangelia Janova pokračuje v linii naděje, mluví o vzkříšení a věčném životě... Po homilii se připojíme k myšlenkám naděje vyznáním své víry v život věčný. Pak projdu hřbitovem, abych požehnal a svěcenou vodou pokropil hroby našich zemřelých i našich slavných předků, kteří tu odpočívají. V závěru se pak zpěvem Kyrie v duchu našich dávných bratří ve víře připojíme k přímluvným modlitbám a budeme volat k Bohu , aby vyslyšel naše prosby za zemřelé...Po závěrečné modlitbě udělím požehnání Boží všem přítomným i televizním divákům a jáhen vás pak propustí.

 

HOMÍLIE

I když tento dnešní výjimečný den i tento podzimní dušičkový čas nejsou celostátně vyhlášeny za významné dny, přece jen se mi zdá, že drtivá většina národa, my, kteří jsme se tu shromáždili, i vy, kteří jste u televizních přijímačů, navštěvujeme v tyto dny hroby svých drahých, abychom se u nich zastavili v modlitbě, položili živou kytičku vděčnosti na hrob a rozsvítili světlo svíce... Živé květiny nejsou pouze ozdobou hrobů, ale výrazem naší víry. Jsou jakoby pokojným protestem proti smrti. Na místo smrti a temného konce klademe život a krásu květin, jako bychom chtěli říci: věřím v pokračující život. Rozsvícená svíce svým plápolajícím a ve tmě se mihotajícím plamínkem mluví o životě právě tam, kde se zdá, že vše skončilo... Návštěva našich zemřelých je projevem víry, trvajícího společenství s nimi i naší úcty k jejich životu.

Jádrem učení křesťanské víry je poselství o vzkříšení, o zmrtvýchvstání, o životě pokračujícím a překračujícím hranici pozemského života. Je to úžasně silná perspektiva, která nemá obdoby v žádném učení člověka. Tak silně perspektivní, nadějně optimistické a světlé učení se neodvážil stanovit žádný člověk. Učení o pokračujícím životě, o životě věčném, stojí na pevných faktech Kristova zmrtvýchvstání v třetí den po smrti, tak jak to dávno před tím předpověděl Starý zákon a také sám Ježíš před svými apoštoly potvrdil, že se to stane, aby uvěřili, až se to stane. Vstal z hrobu pevně střeženém římskými vojáky a setkal se v novém těle se svými apoštoly a mnoha tisíci dalších svědků. Fakt Kristova zmrtvýchvstání spočívá na zkušenosti prostých lidí, kteří se Krista dotkli svýma rukama. A to vše koresponduje s přirozenou touhou uloženou v hloubi srdce každého člověka. I strach člověka ze smrti vlastně potvrzuje nepřímo tuto jeho touhu. Za všechny ji vyjádřil Jiří Grossmann, odsouzený k smrti leukemií, ve známé písni Závidím slovy: „...vždyť já chci jen žít, jak žít se má“ .

To je tedy ve skutečnosti velká a světlá perspektiva člověka. Tady na zemi je lidské tělo živým chrámem Božího Ducha. A ten chrám, naše tělo – třeba často v závěru života chabé, trpící, rozpadající se – nemůže být na konci určeno jen ke „zbourání“, k zániku, ale ke slavnému vzkříšení a k proměnění. Taková je logika křesťanství. Smrt člověka a uložení jeho těla do země, jeho pohřeb, je vlastně slavnou přípravou na tuto budoucí perspektivu.

Tento jasný křesťanský pohled má závažné, pro dnešek velmi aktuální důsledky.

Posvátnost života člověka je v zásadě daná jeho vztahem k Bohu. On stvořil člověka, aby mu byl podobný, aby patřil do jeho společenství, aby byl jeho přítelem, nejen v čase pozemského života, ale po celou věčnost. Člověk je tedy Božím tvorem, stvořeným k obrazu Božímu a k jeho podobě. Je určen k tomu, aby byl předmětem lásky a aby také sám miloval. Tím vším je daná důstojnost člověka, které se dostává všem lidem bez rozdílu, černým i bílým, vzdělaným i prostým, zdravým i nemocným. Z rovné důstojnosti vychází také rovnost všech lidí…

To je naše identita na tomto světě. A ještě - u pokřtěného člověka, který přijímá svátosti a má tak přímou účast na Božím životě, je tato důstojnost znásobena. Není to výkon věřícího člověka, jeho zásluha, ale nezasloužený Boží dar.

 Z toho všeho vyplývá úcta, kterou jsme povinni k tělu člověka, i k mrtvým tělům. Ale už na rovině čistě lidské – vůči rodičům: jsme tělo z jejich těla, jsme jim vděčni za svůj život a často za tolik jiných darů. Oni pro nás žili, jsme s nimi i takto spřízněni – už to vyžaduje úctu a vděčnost, které jdou i za hranici smrti... Mnozí z těch zemřelých ve svém životě často nemálo vykonali pro druhé, pro obec, pro národ - jsme tu na Slavíně, kde si to zvláště uvědomujeme. Mnohdy za nás i mnoho vytrpěli, obětovali svůj život... Tam u zdi baziliky je symbolický hrob Milady Horákové…

A můžeme vypočítávat i další důvody úcty k našim zemřelým.... Bohužel šířící se nekulturnost vztahu k našim zemřelým má jakési nehumánní, barbarské rysy - důsledek našeho hodnocení člověka jen podle jeho výkonů a užitečnosti… Duchovní rozměr v hodnocení člověka bohužel chybí. Posvátnost života člověka, jeho nitra, citů, je vnímána jen nepatrně. Proto existuje názor, že člověk starý a nemocný svým blízkým k ničemu není. Proto ona neúcta a zacházení s ním jako s nepotřebnou věcí, která překáží a obtěžuje. Starý člověk velmi jemně vycítí tento vztah, to, že překáží, a proto často chce sám přestat překážet a odejít ze života… A když konečně odejde, mnohým nestojí ani za důstojný obřad rozloučení. Kolik zemřelých odchází bez slušného obřadu, a v krematoriích ostatky pozůstalých zůstávají často dlouho ležet a mnohdy si příbuzní popel nevyzvednou vůbec… A co říci o urnách s lidským popelem na hromadě odpadků…

K tomu všemu přistupuje v pohledu víry ta nesmírná skutečnost, že Kristus za člověka zemřel, aby mu získal život věčný, život v naplnění té identity, kterou člověk má, aby v jejím naplnění byl zcela šťastný. To je věčný život…

Není proto divu, že když se člověk „osvobodí“ od Boha, svého tvůrce a dárce své identity, upadne do rukou člověka. Myslím tu nejen na gulagy a koncentrační tábory, ale i na dnešní vztah člověka k člověku. Vztah dětí k rodičům, dětí k sobě navzájem ve škole, šikana, vztahy manželů, domácí násilí, atd.

 To vše je řeč hřbitovů v dušičkový čas. Hroby, mrtví k nám živým mluví…Klademe kytice modliteb a žehnáme hroby…Návštěva hřbitovů je projevem lásky a vděčnosti k našim zemřelým i důležité znamení správné kultury života…

kardinál Miloslav Vlk

2. listopadu 2007 Vyšehrad

 


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka