Přesun na obsah

Novoroční promluva

1. 1. 2007

Vážení TV diváci, drazí přátelé,

Stojíme na prahu nového úseku času, nového roku, pořád ještě v okruhu vánočním. Dosud máme v živé paměti  radostnou zkušenost z krásných mezilidských vztahů, jaké se ve vánoční době dárků, přání a setkání vytvořily…

Ohlížíme se – možná i s určitou nostalgií - za nenávratně uplývajícím časem minulého roku a bilancujeme… Ptáme se, jak jsme ten vzácný dar, kterým je čas, využili nejen pro sebe, ale k dobru všech… A díváme se také – plni naděje a očekávání – kupředu, do budoucna… Jako dospívající chlapec jsem byl rád, že  čas tak rychle utíká – aspoň budeme brzy dospělí, říkali jsme si… Dnes jako dospělí a starší se díváme na rychle plynoucí čas jinak…

Čas je neúprosná, nezkorumpovatelná moc, před níž jsme si všichni bez výjimky úplně rovni, malí i velcí, mocní i bezmocní… Proti času nelze ničím bojovat. Je to znamení, že nejsme svrchovanými  pány života, i když si to chceme namlouvat.

Jsou tu však také věci, které vyjadřují pevnost, stálost, zůstávají stejné po staletí. Vzbuzují dojem, že nic neutíká, naopak že vše zůstává. Patří mezi ně i krása kulturních pokladů, které jsme zdědili po (svých) předcích: stověžatá zlatá Praha. Pohled na všechny ty věže, které tu jsou jako nehybně k nebi vztažené ruce… Rád se dívám na Prahu se střechy arcibiskupství… Katedrála sv. Víta na dosah, nádherný chrám sv. Mikuláše u nohou. Nebo z vyhlídkové cesty Petřínem… Vltava se pomaloučku vine jako stříbrná šňůra mezi kulturními skvosty města, jakoby by nikam nespěchala, jakoby čas ani neutíkal… Tento pohled hladí sváteční pohodou, poutá nás a nechce pustit zpět do reality běžícího času  naší současnosti…

Toto zastavení jakoby kontrastuje s pohledem do společenské přítomnosti. Minulý rok byl rokem volebním, předvolebním i povolebním... Tyto veliké události ho poznamenaly tak, že jiné,  menší události jsou jimi zcela zastíněny… Ale vyhlížíme kupředu s nadějí a ptáme se, jak i tyto skutečnosti života pozlatit, zkrášlit, aby přinášely pohodu… Politici rozvíjejí své politické plány, diskutují o programech… Mezi všemi těmi perspektivami mi ale chybí otázka, co udělat pro rozvoj opravdové demokracie, která vychází z  předpokladů, které sama  nemůže dát. Myslím na duchovní hodnoty, o kterých se v demokracii nehlasuje, ale které by všichni měli prostě přijmout jako nutné podmínky, bez nichž se jinak společnost zadusí. Nejde o restaurování minulosti, starých systémů, kde tyto hodnoty platily. Jde o to  veřejně a otevřeně se k nim přiznat: úcta k životu, úcta k pravdě, respekt a úcta ke druhému člověku s jeho jinakostí. schopnost dialogu s ním, uznávat odpuštění a smíření jako způsob řešení i nejtěžších otázek…Dávat přednost lásce, která buduje, před nenávistí a arogancí, které boří...

Myslím, že při ohlédnutí na minulost z výšky konce roku a z prahu roku nového se nemůžeme  zbavit neblahého dojmu, že  naše kultura života je na neúnosně nízkém stupni… Možná, že si však dnes někdo nechce kazit náladu vzpomínáním na nepříjemné věci… Spíše chceme dělat nová předsevzetí, dívat se optimisticky do budoucnosti, mít naději, že se věci změní… Ale ta naděje musí být podložena, nemůže být jen prázdným  slovem: „vždyť ono bude zase dobře…“ Sdílím tuto naději, ale dodávám: bude zase dobře, avšak nikoliv samo sebou, automaticky, s novým darem času, ale jen když se každý z nás přičiní. Nelze resignovaně mávnout rukou, že se stejně nic nezmění, že se člověk musí smířit s tím, jak věci běží, že prostě nelze nic dělat…Podávat se takto osudu je na prahu nového roku to nejhorší rozpoložení duše. Myslet si, že jsme všechnu svou moc odevzdali do rukou svých volených zástupců a že je na nich, jestli se věci budou měnit. Jsou (však) oblasti, v nichž jsme svými volenými zástupci nezastupitelní - v osobním životě, v oblasti naši vzájemných vztahů ve společnosti -  tam musíme jednat sami! Nepodléhejme dojmům, že my nic nemůžeme změnit…Žijeme v mikrosvětě, který nás obklopuje, v rodině, v práci, ve škole, v obci a  tento náš svět můžeme měnit. Nedávno jsme všichni prožili nádhernou pohodu vánoc. Byli jsme svým jednáním jejími spolutvůrci…naše činy lásky, dárky, pozdravy, přání -  to vše najednou proměňovalo  svět kolem nás. Je třeba tyto konkrétní zkušenosti nenechat jen minulosti, ale přenášet je do konkrétního života v nastávajícím roce – to je  velký program, abychom jím naplnili čas, který se nám otevírá. Tento čas – i když není v naší moci, je v našich rukou, abychom ho naplnili dobrem, duchovními hodnotami. Každý z nás (jsme) dostal velký dar – lásku, která je Duchem Božím  (rozlitá) rozlitým v našich srdcích. A pokud jsme ji nezadupali a na lásku nerezignovali, pak se může stát pramenem zavlažujícím suchopár  života. Láska v srdci  člověka - to  je velký dar, daný nám, abychom s ním pracovali a byli tak spolutvůrci šťastného života. Jistě souhlasíte, že nenávist,  arogance, sobectví – tak jak jsme to i loni prožili – život nebudují, ale pouze boří. A tak naše předsevzetí na prahu nového roku by mohlo být -  měnit náš svět okolo sebe všemohoucím nástrojem, který máme k dispozici – láskou, odpuštěním, smířením… A pak  můžeme s nadějí vyhlížet nový rok, že bude lepší. Zkusme to tedy…

Natočila Česká televize 29. listopadu 2006, vysílá ČT 2 1. 1. v 17.50 hodin.


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka