Přesun na obsah

Kardinál Kasper na Třetím evropské ekumenické shromáždění

5. 10. 2007

Ve dnech 5. - 9. září 2007 proběhlo v rumunském Sibiu III. evropské ekumenické shromáždění. Jeho mottem bylo  "Kristovo světlo září nade všemi." Shromáždění navázalo na setkání v Basileji roku 1989, na setkání ve Štýrském Hradci 1997 a podepsání dokumentu "Charta Oecumenica v roce 2001." Jedním ze zahajovacích projevů, které zde zazněly, byl projev kardinála Waltra Kaspera, předsedy Papežské rady pro jednotu křesťanů. Přinášíme jeho text v krácené formě.

Světlo Kristovo a církev

Ekumenizmus není pouze záležitostí pocitu sounáležitosti. Ekumenizmus chce uskutečňovat víru v jednoho Boha, v jednoho Pána Ježíše Krista, v jeden křest a v jednu Církev, kterou vyznáváme v společném Krédu. Ekumenické hnutí je – v souladu se základní formulací Světové rady církví – je společenstvím církví, které vzývají Trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Spasitele a Pána. Tento společný základ musíme v následujících dnech brát za výchozí míru a jím se musíme nechat inspirovat. Bez tohoto základu budeme stavět na písku a budeme stavět vzdušné zámky. Dar ekumenizmu, který nám byl dán, je skutečnost, že jsme poznali a znovuobjevili tento základní pocit sounáležitosti, že si vzájemně nejsme cizími či konkurenty, nýbrž bratry a sestrami v Kristu. Za tento dar nemůžeme být dostatečně vděčni. Naši radost z tohoto daru nesmíme nechat pominout, když se objeví neshody nebo problémy. Tuto radost bychom si neměli ani nechat vymluvit všemi těmi, pro které ekumenizmus představuje fiasko. Pro nás je ekumenizmus úkol, který jsme dostali od Ježíše Krista, který se modlil, aby všichni byli jedno (Jan 17,21); je to naléhavý příkaz Ducha Svatého (Unitatis Redintegratio, 4) a odpověď na volání času. Napřáhli jsme vzájemně ruce vstříc a nechceme je už nikdy pustit.

Tento poklad máme v nádobách hliněných (2 Kor 4,7). Avšak i přes jeden společný základ, jímž je Ježíš Kristus, žijeme v oddělených církvích. Činíme tak proti Ježíšově vůli a proti jeho zákazu. Nesmíme proto rozkoly mezi námi brát jako samozřejmé, zvykat si na ně nebo je dokonce zastírat. Jsou v rozporu s Ježíšovou vůlí a tím i projevem hříchu; jsou selháním naší dějinné úlohy svědčit o Světle Kristově všem lidem a zasazovat se o jednotu a pokoj mezi všemi lidmi.

Svými rozkoly jsme mnoha lidem světlo Ježíše Krista zastínili a poselství Ježíše Krista učinili nevěrohodným. Naše rozkoly – to lze dokázat historicky – spoluzavinily rozpory v Evropě a sekularizaci Evropy. Naše rozkoly spoluzavinily to, že mnoho lidí ztratilo naději v církev a pochybuje o ní. Nemůžeme tedy být spokojeni se současným stavem, v němž se církve nacházejí. Nemůžeme v tom pokračovat předstírajíce, že jde všechno normálně dál. K ekumenizmu není žádná odpovídající alternativa. Všechno ostatní by bylo v rozporu s naší odpovědností vůči Bohu a vůči světu. Otázka jednoty nás musí znepokojovat, musí v nás hořet.

Co můžeme dělat? Před jakoukoli terapií je nutno nejprve učinit analýzu. Moje církev, katolická církev, v současné době poukázala v dokumentu Kongregace pro nauku víry na rozdíly, které bohužel zůstávají, a tím nám tak připomněla úkol, který před námi leží. Vím, že mnoho, zejména mnoho evangelických bratrů a sester, se tím cítí být zraněno. Ani já tím nezůstávám nedotčen, také mi to činí potíže. Protože lítost a bolest mých přátel je i mou bolestí. Nebylo naším záměrem někomu ublížit nebo ho snižovat. Chtěli jsme vydat svědectví pravdě, tak jako to očekáváme i od ostatních církví a jako to ostatní církve už dělají. Ani nám se nelíbí všechna prohlášení jiných církví nebo to, co o nás občas říkají. Ale co se dá dělat. Zdvořilostní nebo falešný ekumenizmus, který skončí u toho, že se k sobě budeme pěkně chovat, nás daleko nedostane; jediná cesta vpřed je dialog – pravdivý a srozumitelný.

Co je jistě důležité, je skutečnost, že přes všechny rozdíly a tak zvané profily nepřestáváme vidět to společné, kterého je tak mnoho a které je důležitější. To je jasně vyjádřeno i v uvedeném dokumentu. Výslovně je tam uvedeno, že Ježíš Kristus je spasitelným způsobem přítomen i v církvích a církevních společenstvích, která jsou od nás odloučena. To skutečně není málo. Před několika desetiletími by bylo takové prohlášení naprosto nemyslitelné a nejsem si jistý, zda by je všichni naši ekumeničtí partneři vyslovili o nás. Rozdíly se tedy netýkají otázky, kdo je křesťanem, netýkají se ani otázky spásy; rozdíly spočívají v otázce konkrétního zprostředkování spásy a ve viditelné podobě  církve. Pro katolíky a pravoslavné to nepředstavuje žádné podružné otázky. Neboť církev je ustanovena podle analogie tajemství Vtělení (LG 8). Je viditelná jako církev, viditelná také ve své institucionální podobě. A kdo chce popřít, že jsme v této otázce bohužel ještě stále nedospěli ke konsenzu?

Protože nejsme jednotní v chápání církve a ve velké části ani v chápání eucharistie, nemůžeme se shromažďovat u jednoho stolu Páně a společně jíst z jednoho eucharistického chleba a pít z jednoho eucharistického kalichu. Je to pohoršení a pro mnohé těžké břemeno. Ale zakrýt si rány nepomáhá; musíme je nechat otevřené, i když to bolí; jenom tehdy je můžeme léčit a s pomocí Boží zahojit.

Dovolte mi proto říci po analýze něco k terapii. Vinu za hlubokou bolest, která je následkem našeho rozštěpení, bychom neměli hledat jen u těch druhých. Všechny komise historiků, které v posledních letech zasedaly, dokázaly, že jednostranná obvinění ve valné většině případů neobstála před historickým přezkoumáním; většinou je vina na obou stranách. Měli bychom to upřímně vyznat a potom poprosit Boha a své bratry o odpuštění. Jen skrze toto očištění paměti je možný nový začátek. Bez obrácení a pokání není možný ekumenický pokrok. Vyžaduje to připravenost na obnovu a reformu, která je nezbytná v každé církvi a kterou musí každá církev sama u sebe začít.

Při pokusu dojít přes rozdělení ke konsenzu se ukázala být velmi plodnou metoda spočívající v zdůraznění konvergencí, která pak vedla k pokroku v mnoha kontroverzních otázkách – vybavuje se mi například učení o ospravedlnění. Ale mezitím se stala už tato metoda zjevně vyčerpanou; v této chvíli už se touto cestou nedostáváme o moc dál.

Můžeme se vzájemně od sebe učit. Namísto omezování se na nejmenšího společného jmenovatele se můžeme navzájem obohacovat poklady, jež nám byly darovány.

Stále se ještě příliš málo známe, a tak se stále ještě příliš málo milujeme.

Musíme si ovšem uvědomit, že nakonec nemůžeme jednotu „vytvořit“ – nemůže být naším dílem. Je to dar Ducha Svatého, jen on může usmířit srdce. O tohoto Ducha jednoty se musíme modlit. Duchovní ekumenizmus je proto středem a srdcem ekumenizmu (UR 8).

Bylo to světlo Kristovo, které Evropu sjednotilo a povzneslo. Na počátku dějin Evropy a v průběhu celého jejího vývoje stáli velcí světci: Martin a Benedikt, Cyril a Metoděj, Ulrich, Vojtěch, ženy jako Alžběta Uherská a Alžběta Duryňská, Hedvika Slezská, Brigita Švédská a mnoho dalších. Ve spojitosti s Evropou nelze zapomenout na reformátory, na Johana Sebastiana Bacha, na svědky jako byl Ditrich Bonhoeffer.

Nepevná a vybledlá zbožnost tu nepomůže. Záchrana křesťanů ještě nikdy nespočívala v přizpůsobení se světu. „A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení,“ volá nás apoštol Pavel (Řím 12,2). Volá se po nové evangelizaci. Je potřeba poctivá výživa odevzdanou, žitou vírou. Neboť Evropa nemůže být pouze ekonomickou a politickou jednotou; má-li mít budoucnost, potřebuje společnou vizi a společný základ hodnot. Evropa, a to znamená my, křesťané v Evropě, se musíme konečně probudit. Evropa musí dostát sobě, svým dějinám a svým hodnotám, které ji jednou povznesly a které jediné jí mohou dát novou budoucnost. To je náš společný úkol."


Aby všichni byli jedno

Vyhledávání

Výběr jazyka