26. výročí zvolení papeže Jana Pavla II.

Milý pane nuncie, vzácní hosté, dámy a pánové, bratři a sestry!

Dnešní krásná příležitost – oslava 26. výročí  zvolení Svatého otce Jana Pavla II., státní svátek Vatikánu – nás zve, abychom si připomněli některé skutečnosti ze života současného papeže, které nás budou inspirovat a disponovat pro slavení dnešní eucharistie jako bohoslužby díků za papežův život a dílo. To je ostatně základní úmysl tohoto našeho liturgického shromáždění.  

Nejde o zhodnocení papežova života  - o tom bylo napsáno mnoho tlustých knih… V několika větách homilie, která má jiný účel, to nelze udělat. Chci proto spíše hledat, najít a vyslovit základní charakteristiku papežova života. Dovoluji si tvrdit, že je v jeho hluboké a naprosté otevřenosti vůči Bohu a ve vkládání každého jeho kroku, každého činu, každého rozhodnutí do výhně Boží lásky. Papežova hluboká, živá a trvale žitá víra v Ježíše Krista zmrtvýchvstalého, přítomného v jeho životě a praktické spolehnutí na jeho slovo – to jsou konkrétní východiska všeho, co papež dělá! Kristovo slovo Petrovi: „Neboj se …“, „Já  jsem  s vámi po všechny dny…“, tobě dám klíče…, co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi…“ – tato a další slova jsou pro papeže konkrétními pevnými body jeho papežského života. Proto o všem, co hodlá konat či koná, se dlouho radí s nebem. Znáte přece papeže hluboce ponořeného do modlitby třeba i při veřejných vystoupeních, při liturgii, pokud to její průběh dovoluje, můžete pozorovat papeže často s růžencem v ruce, či opřeného o papežskou berlu – o kříž a vy cítíte, že to není nějaká póza, ale papež je opřen o živý kříž, o Ježíše ukřižovaného… A co se pak děje v soukromí, kam oko kamery nedohlédne?  Při vnějším posuzování papežových postojů, kroků či rozhodnutí obvykle žádný komentátor či novinář s těmito skutečnostmi vůbec nepočítá! Na jedné straně je papež chápán, hodnocen a uznáván jako světová morální autorita, a na druhé straně je kritizován za své názory v oblasti morálky, např. za to, jak chápe rodinu, za názor na homosexualitu, na svěcení žen… To není tvrdohlavé odpírání vývoji ve společnosti, který – jak říkají – nikdo nemůže zastavit. Jeho názory jsou  hluboko fundované a v dlouhé modlitbě s nejvyšším zákonodárcem a Pánem vesmíru projednané věci. Takže pak tento zdánlivě nemohoucí starý papež má pravdu třeba i proti celému světu, protože takovéto pravdy nezávisí na hlasující většině, na plebiscitu, ale na svrchovaném zákonodárci. Takovéto pravdy jsou z Boha, který je původcem a dárcem zákonů nejen  hmotného, ale i mravního řádu světa. Nejsou z lidí, kteří jsou těmto zákonům bez výjimky podrobeni a nemohou změnit ani ten nejmenší z nich. Papež ve svých názorech stojí na straně zákonodárce, s kterým je v dlouhých modlitbách projednává, a proto má pravdu, i když nemá sílu své názory prosadit! Ony se v dlouhé perspektivě prosadí samy, protože snahy člověka změnit dané neměnné zákony v té základní lidské sféře musí bezpečně ztroskotat, jak to prokazují dějiny. A papež je si svými názory jist… Ne že by si jednoduše myslel, že co sám sváže, rozhodne na zemi, bude prostě automaticky ratifikováno v nebi. Ale pro svou věrnost a své zakotvení v Bohu vychází z té víry, že pro úpěnlivé prosby ho Pán nenechá formulovat to, co by nemohlo být schváleno v nebi…

A proč tento starý a tak nemohoucí papež neodejde? Proč nechce pustit kormidlo, které pevně svírá? Nemyslí si, že by to bez něho nešlo, ale jeho zdravé srdce i hlava, jeho živá pevná víra jistě i tyto tak závažné věci projednává se svým Pánem, který ho do úřadu ustanovil. Papež je svou situací na kříži – živý kříž! Dnešní svět potřebuje tak viditelné, živé svědectví o oběti, o tom, že Bůh volí to, co je slabé, aby zahanbil to, co je silné. Že Bůh nezakládá své řízení světa na lidských výkonech… I v církvi se může mnohým zdát, že by papež měl odejít! Jsem však přesvědčen, že papežovo rozhodnutí setrvat není výsledkem jen lidského uvažování, ale vyrůstá z hluboké modlitební konzultace v Duchu sv. s Pánem církve – s Ježíšem Kristem.

V tom, co jsem o Svatém otci řekl, není snaha o jednoduchou obhajobu papeže, ale o hluboké integrální pochopení jednoho z největších papežů dějin církve v jejích kritických momentech života. Jsem přesvědčen, že tady jsou pravé důvody radostného děkování za tak velký dar, který Bůh v jeho osobě dnes církvi dává.

26. VÝROČÍ ZVOLENÍ PAPEŽE JANA PAVLA II., 15. ŘÍJNA 2004, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze